Svatojánská noc, slavená každoročně z 23. na 24. června, patří mezi nejmagičtější a nejtajemnější období tradičního kalendářního roku. Svůj původ má hluboko v pohanských slavnostech letního slunovratu, kdy Slunce dosahuje nejdelší dráhy na obloze a světlo triumfuje nad tmou. Byl to čas vrcholící síly přírody, doby sklizně léčivých bylin, zkoušek lásky i obrany proti zlým silám. Po přijetí křesťanství se tyto slavnosti propojily se svátkem svatého Jana Křtitele, jehož narození církev slaví 24. června – přesně půl roku před narozením Krista.
Tato výjimečná noc byla v lidové víře považována za otevřenou bránu mezi světem pozemským a světem nadpřirozeným, v níž se prolínal svět lidí, skřítků a víl. Bylo proto možné spatřit rusalky, bludičky, ale také otevřené skály ukrývající poklady. Ten kdo měl odvahu, mohl vyvolávat duchy a spojovat se se zlými mocnostmi. Kdo ale neměl zkušenosti a dobře neovládal magická kouzla, mohl přijít o rozum a dokonce i o život. Na ochranu před rejdy zlých mocností se o svatojánském večeru zatínal do vrat nějaký ostrý předmět, srp, kosa nebo břitva.
Magická síla této noci se odrážela v mnoha zvycích, obřadech a věštbách, které měly lidem zajistit zdraví, úrodu, lásku i ochranu před bouřkami, požáry či nemocemi.
K nejznámějším svatojánským zvykům patřilo pálení ohňů na kopcích a mýtinách. Lidé se shromažďovali u hranic z klestí a větví, zapalovali je po setmění a celou noc kolem nich zpívali, tančili a vyprávěli si. Přeskakování ohně bylo symbolem očisty – kdo jej překonal, měl být chráněn před nemocí a zlými silami. Dvojice, které přeskočily oheň spolu, měly být spojeny pevnou láskou. Oheň měl také ochrannou funkci – jeho jiskry se podle víry odrážely i ve vzduchu a chránily vesnici před bouřkami, bleskem nebo krupobitím. V některých regionech se žhavé uhlíky ze svatojánského ohně odnášely domů, aby chránily stavení a obydlí.
Svatojánská noc byla úzce spjata s přírodou a bylinkami. Věřilo se, že právě tehdy mají rostliny největší léčivou i magickou sílu. Ženy a dívky se vydávaly na louky ještě před východem slunce, často bosé, aby sbíraly byliny pokryté ranní rosou. Třezalka tečkovaná, lidově „svatojánská bylina“, byla zvlášť ceněná – měla prý moc zahánět zlé duchy a chránit dům před bouřemi. Kromě ní se sbíraly také devětsil, pelyněk, řebříček, mateřídouška, atd. Podle legendy v tuto noc kvete kapradí – vzácný, neviditelný květ, který lze spatřit jen s čistým srdcem a v naprostém tichu. Kdo jej nalezne, získá dar rozumět řeči zvířat, nahlédnout do budoucnosti nebo najít skryté poklady.
Velký význam měla i svatojánská rosa, ve které se lidé omývali nebo se v ní „váleli“ – především mladé dívky, aby si zajistily zdraví, krásu a plodnost. Rosa se sbírala do nádob a uchovávala se na později jako lék. S rosou je spojen i starodávný obřad spojený s novoluním a uctíváním plodnosti.
Svatojánská noc byla rovněž spojena s věštěním lásky. Dívky si pletly věnce z devatera kvítí a házely je do řek či potoků – pokud věnec odplul rovně, znamenalo to brzký sňatek, pokud se zatočil nebo zůstal u břehu, dívka měla zůstat svobodná. Jinde se věřilo, že pokud dívka sní před spaním kousek slaného pečiva a při tom nemluví, ve snu se jí zjeví budoucí muž, který jí podá vodu.
Nesmíme zapomenout ani na svatojánskou postýlku, která musela být připravena z devatero kvítí. Jeho složení se lišilo podle kraje nebo jednotlivé domácnosti. Natrhané byliny se pokládaly do postýlky, ke které se stavěla soška svatého Jana Křtitele. Postýlka se často stlala do ošatky, pekáče nebo kruhového síta. Nejčastěji byla umístěna pod stůl, ale volila se i jiná místa – roh místnosti, půda, nebo se dokonce dávala i před dům. Takto byla připravena pro svatého Jana Křtitele, aby si v ní mohl odpočinout. Za poskytnutý nocleh pak dětem zanechával malou nadílku.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK, org.
