Co je bez květu po celý rok, rozkvete prý zlatým květem v noci svatojánské.
Kouzla o svatojánské noci se týkají především přilákání štěstí, zdraví a lásky. Byliny sesbírané v předvečer svátku sv. Jana mají z celého roku nejsilnější účinky a mohou i dívkám a ženám toužícím po lásce přinést vytoužený vztah a manželství. Věneček, který si děvče uvilo o svatojánském večeru z devatera kvítí a vložilo pod polštář, měl přivodit sen o budoucím ženichovi. Na Bydžovsku zase při trhání kvítí nesměly dívky na žádného promluviti a po příchodu domů je vhodily buď oknem nebo otevřenými dveřmi do světnice, pak je sesbíraly a vložily pod podušku do postele. O kom se jim v noci zdálo, toho prý za muže dostaly.
Na šumavském podlesí si dívky na věnečky trhaly následující devatero kvítí: květ šípku, rusalky nebo husičky (kopretiny), smolničku nebo kohoutek, chrpu, rozchodník, tučný mužík, který žlutě rozkvétá na doškové střeše, mateřídoušku, polní macešku a zvonečky. Věnečky vijí večer a časně ráno je pouštějí po vodě. Věří, že se provdají za toho, kdo věneček vyloví. (Prácheňsko)
V krajích, kde se pěstoval len (Poličsko, Pelhřimovsko, Horácko atd.) si u venkovského lidu získal tolik lásky, že ho pokládal i za bylinu čarovnou. Dívky si k němu dokonce chodily pro radu: Před svatým Janem Křtitelem (24.6.), kdy „honějí se mušky v zelí“, udělaly si dívky věnečky z černobejlí (pelyněk černobýl), vložily si je pod levou paži a šly k ohni honit mušky. Když ohně spálily, přicházely ke lnu a ťukaly do něj „oharky“ a poslouchaly. Na které straně lnu se něco ozvalo, od té přišel milý. Když přišly domů, házely na hrušku věnečky, které pod paží nosily. Po kolikátém hodu věneček na větvi uvázl, za tolik let se vdaly. Ztratila prý některá tento věneček za onoho večera, ztratila i potom jistě věnec svůj…
Další pověry říkají:
Na sv. Jana z večera natrhej z devatero mezí kvítí a uvij z něho malý věneček, ale nezapomeň, že ani při trhání, ani pletení nesmíš mluviti. V noci pak jdi na kopec, ne však kde se pálí ohně a dívej se po okolí, spatříš prý věci, které tě v tom roce potkají. Také cestou nesmíš ani slova promluvit.
Z devatera kvítí měly být i věnečky, které dívky před východem slunce házely do vody anebo v sadě. Věneček puštěný po svatojánské vodě, který odplul daleko, věstil odchod z vesnice, a ten, co se uchytil na větvi stromu, nebo zůstal u břehu znamenal opak. Potopil-li se věneček, dívka prý do roka zemře. Někde zase chlapci na loďkách s dlouhým bidlem věnečky chytali a který chlapec chytil věneček té které dívky, tak ten pár se měl podle lidové víry vzít. Na horách zase byl zvyk házet věnečkem přes hlavu, přes jabloň a pokud se věneček ve větvoví hned na poprvé uchytil, tak se měla dívka do roka vdát, kolikrát ale spadnul, tolik let dívka svobodná zůstala.
Splétání bylin do věnce mělo svůj hluboký význam, věnec napodobuje magické znamení kruhu. Kruh měl původně člověka ochraňovat před démony, později před pekelnými mocnostmi, to už pomocí svěcené vody, nebo křídy. Ve tvaru věnce se také peklo obřadní pečivo.
Věřilo se, že upletený věneček z kvítí svatojánského škodí čarodějnicím, jak dokládá pověst: Na Chlumu (u Prasku) byla svatba. Když jeli svatebníci z kostela, potkala je u šibenice, kde je nyní kříž, čarodějka a chtěla je začarovati. Ženich vzal však upletený věnec ze svatojánského kvítí, hodil ho čarodějnici na hlavu a ta se s velkým hřmotem propadla. Od té doby prý přichází na svět jako bezhlavý pes a běhá po polích.
Aby měly bylinky největší léčivou sílu trhaly se mlčky a v rukou v šátku o svatojánské noci. Některé kolem půlnoci a nejlépe za úplňku, jiné při východu slunce. Pro mnoho léčebné a magické úkony se používalo devatero kvítí, které bylo potřeba utrhnout na devíti mezích. Mimořádná moc v milostné magii byla připisována pelyňku černobýl a třezalce tečkované „milovníček“.
Někde se sbíralo sedmero bylin, z kterých se pak uvařil čaj. Z jejich pohledu tento magicky ozdravný čaj rozdělily mezi členy své rodiny a společně ho vypili.
Věřilo se, že každá květinka či bylina v den sv. Jana volá: „Utrhni mne“, jako by se domnívala, že po sv. Janě již tak líbezně nepokvete a nebude mít takovou „sílu“.
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Český lid, Časopis českého lékárníctva, 1895 a ČT - pořad Svatoján, vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
