a koho můžete potkat o Svatojánské noci
Ze šumavských pověstí vyplývá, že bludičky, světýlka či světlíky jsou většinou duše, které nedošly po smrti klidu. Často to byly duše nedbalých hospodářů, kteří svůj majetek prohýřili. Klidu prý mohou dojít jen tehdy, když jim někdo živý odpoví křesťanským způsobem na pozdrav nebo kýchnutí (Pozdrav Pánbůh), nebo když jim poutník poděkuje za svícení nebo se za ně pomodlí. Podle druhé verze šlo o duše nepokřtěných dětí, nekřtěňátka, která měla zlou povahu a usilovala o lidské životy.
Spisovatel Karel Weis (1862-1944) v Národní politice popisoval, že lid šumavský rozeznává dvojí druh těchto světelných jevů – světýlka a světlíky. Světýlka jsou malá, vyskytují se v houfech a jsou svitu jasně modravého, kdežto světlík je veliký, prý bezmála jako měsíc, a je zpravidla samotář. Světýlka jsou povahou dovádivá, hopkají z místa na místo, splynou do jednoho řádku a vzápětí zmizí. Za chviličku se zas objeví, utvoří kroužek, splynou ve větší světlo a zase zmizí, aby se po chvíli objevila třeba na opačné straně, kde začnou znovu provádět své pitvorné tance. Světýlka prý s oblibou škádlí pozdní chodce, snaží se je svést z cesty do bažin. Tato jejich potměšilá vlastnost vedla často k různým tragédiím.
Světlík je naproti tomu vážný. Není tak těkavý. Vznikne náhle a vzbudí svým svitem pozornost i na velkou vzdálenost. Koná mnohdy dlouhé cesty od místa vzniku. Vpřed se pohybuje zvolna, jindy zase mírným letem, občas mění výšku svého letu, jako by se na své cestě vyhýbal překážkám. Drží se zpravidla při zemi.
Bludičky se však nenachází jen v šumavských rašeliništích. Setkáváme se s nimi prakticky na celém území naší republiky a velmi podobná pozorování světelných jevů známe téměř z celého světa. Některá místa, kde se vyskytovaly v hojném počtu, byla dokonce podle nich pojmenována. Ve Švédsku proto existuje Martebo Lights, v kanadské provincii Quebec zase Fireship of Baie des Chaulers. Tomu, že se jedná o úkaz shodný s našimi bludnými světly, nasvědčují jména, která byla bludičkám dávána příbuznými slovanskými národy. Poláci je například nazývali blednice či swietlice, Rusové bluždajušče, bolotny či ogoňky a Lužičtí Srbové jim říkali bludnice nebo bludničky. Víra, že jsou to duše mrtvých, je u všech Slovanů společná.
Karel Klostermann (1848-1923) ve svém románu „Ze světa lesních samot“ popsal podzimní rej bludných světýlek takto: „Špinavé pološero zastřelo všechen kraj, mrtvé šero, které jako příšerná můra na mysl lehá. Zrak líně bloudí po všemmíru, prsa těžce dýšou. Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kameny, šumějí větve píseň svou a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně a vichr k tanci hudbu jim skládá.“
Bludičky, divoženky a Svatojánská noc:
Místy se také vypráví, že kdo chtěl o Svatojánské noci najít poklad, mohl narazit na bludičky, které by ho nalákaly do bažin nebo mohl také překročit bludný kořen a zabloudit. Bludičky tančí o Svatojánské noci po lesích, loukách a bažinách. Věřilo se, že člověk, který měl dobré srdce se jich však nemusel bát, bludičky pronásledovaly pouze zlé a nepoctivé lidi. Dobrým lidem bludičky poklad pomáhaly najít. Ale i tak bludičky provázely dotyčného až domů a dlouho se pak ještě dívaly do jeho oken. Říkalo se, že tato světýlka jsou duše zemřelých, nepokřtěných dětí, tzv. nekřtěňátek. Na zahnání bludiček prý neplatily modlitby a přání, ale nadávky a kletby.
Divoženky neboli divé ženy, bosorky, lesní ženy... byly postrachem lidí o Svatojánské noci. Věřilo se, že se dívají do oken a lidské děti vyměňovaly za svoje. Svým zpěvem, tancem a sliby lákaly mládence ven. Ten, který se nechal zlákat, dopadl velmi špatně. Divoženky ho utancovaly k smrti a jeho tělo roztrhaly na kusy a roznesly po lese.
Svatojánské mušky neboli světlušky:
Jsou to brouci o délce jednoho až dvou centimetrů, aby v přírodě samečci snadno našli samičky, vydávají samičky výrazné světlo-proto „světlušky“. Svítit umí i samečci a larvy, ovšem jejich světlo je mnohem slabší než u samiček. Světlušky létají v noci a jejich období výskytu začíná právě kolem svátku Jana v červnu-odtud označení „svatojánské mušky“.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK,
časopis Český lid
vyobrazení: fotografie, autor neznámý
