Podle starých tradic rozděluje tato noc temnou a světlou část roku.
Filipojakubská noc, která svou moc otevírá večer 30.4. má svůj název podle jmen dvou apoštolů, jejichž svátek se původně slavil 1. května. V roce 1955 však jejich svátek církev přesunula na 3. květen. Této magické noci se někdy říká i Valpuržina a to podle světice jménem Walburga, proto se leckdo domnívá, že Valpurga byla snad nějaká čarodějnice, ale opak je pravdou. Valpurga, správně sv. Walburga byla světice.
Lidé odpradávna věřili, že filipojakubskou nocí končí nadvláda zla a temna, že vše staré a zlé bylo vyhnáno, očištěno nebo spáleno. Život vítězí nad smrtí, dobré síly nad těmi špatnými a přichází ta slunečná, světlá část roku, kdy příroda nabývá té největší plodivé síly. Podle lidové víry byla právě tato noc i hlavním dnem roku, kdy se projevovala činnost čarodějnic, které létaly na koštěti, škodily lidem, a především dobytku. Byla to také noc ohňů a milostných rituálů. Chlapci například nechávali svým vyvoleným květiny před domem. Z těchto zvyků se pak vyvinulo stavění májky na první květnový den.
Původ vzniku názvu "pálení čarodějnic"
Jedním z hlavních zvyků Filipojakubské noci bylo zapalování ohňů na kopcích. Věřilo se, že stoupající dým zažene čarodějnice daleko od lidských obydlí. Postupně se k tomuto rituálu přidal zvyk vyhazování zapálených košťat vysoko k nebi, což mělo letící čarodějnice srazit k zemi. Právě tyto tradice daly vzniknout názvu „pálení čarodějnic“. Podle etnografky Aleny Vondruškové není tento zvyk příliš starý a nemá nic společného s pohanskými ochrannými ohni. O této noci, kdy hrozily temné síly zla, se lidé opravdu báli. Podle pověrečných návodů zabezpečili okna a dveře, vytvořili magické kruhy a věřili, že je před čarodějnicemi ochrání. Je tedy naprosto nereálné, aby pak vyšli do noci a veselili se někde ve tmě u ohně, naopak zůstali ukrytí doma a čekali až se rozední a moc sil zla pomine. Pálení ohňů bylo od středověku typické především kolem letního slunovratu, tedy na svatého Křtitele, o ohních na filipojakubskou noc u nás nemáme za středověku ani z předbělohorského období jedinou zmínku. Spojení lidové zábavy s pálením čarodějnic je nemyslitelné také proto, že do roku 1756 umíraly v plamenech na hranicích ženy, v čarodějnických procesech. Teprve až po zániku jezuitského řádu v roce 1773 mohlo pálení čarodějnic vzniknout, jako možná i ironická připomínka nešťastných událostí. V 19. století se z tohoto zvyku vyvinula lidová zábava.
Není náhodou, že se právě koště stalo jedním z hlavních symbolů čarodějnic. Od pradávna nesloužilo jen k zametání, ale také jako magický a rituální předmět spojený s duchovní očistou. Věřilo se, že na koštěti ulpívají nečisté a zlé síly, a proto se v lidové fantazii tento obyčejný, ušpiněný nástroj proměnil v ideální dopravní prostředek zlých čarodějnic. Zbytky starých ometených košťat se proto během roku schovávaly, aby se jejich spálením nahromaděné zlo zničilo. Roztočené hořící koště symbolizovalo slunce a vyhozené do výšky mělo podpořit růst obilí. Na západní Moravě mladíci uvazovali na ráhno hrnec naplněný loučí a kolomazí. Zapálili jej zespodu malým otvorem, běhali s ním po kopcích a vykuřovali čarodějnice. Často však šlo také o zábavu a soutěžení, kdo vyhodí zapálené koště nejvýš.
Jak naši předci bránili vstupu čarodějnic do domu:
Během času vznikly desítky jednoduchých pověrčivých praktik, jak čarodějnicím zabránit ve vstupu do domu a chlévů. Když se tedy poslední soumrak dubnového dne skláněl nad vesnicí, bylo kolem jednotlivých stavení velmi živo. Hospodáři a čeládka přinášeli narýpané drny a kladli je hlavně před chlévy a stáje, aby do nich čarodějnice nemohly vejít a dobytku uškodit. Podle lidové víry totiž musely čarodějnice nejprve spočítat všechna stébla trávy rostoucí na drnech, než mohly započít se svým dílem. A protože stébel bylo mnoho, marnily počítáním svůj drahocenný čas a s blížícím se jitrem 1. května jejich moc slábla. Proto platilo: čím více drnů, tím lépe pro hospodářství.
Lidé také věřili, že čarodějnicím vadí hluk, a proto mužská chasa nezahálela a práskala bičem. Nejčastěji odcházela na nejbližší křižovatku – rozcestí, která bývala shromaždištěm čarodějnic – aby tam způsobila co největší hluk a hřmot. Někdy se tam i střílelo.
Jinde zase zapichovali vidle, pruty a pichlavé trní do hnojiště i před vchody chlévů, stájí a obydlí. Věřili, že tudy čarodějnice neprojde. Hospodář vykropil svěcenou vodou celé stavení i okolí a na dveře nakreslil tři křížky. Jinde na dveře upevňovali požehnané větvičky z Květné neděle, na vrata a na zem malovali kruhy a křížky. Někde sypali před chlévy řezanku, písek nebo rozhazovali smetí, před chlév kladli otep slámy. To vše proto, aby čarodějnice musela dlouze počítat, zdržela se a její moc s příchodem jitra pominula. Věřili také, že některé čarodějnice žijí mezi nimi, jen nejsou k poznání. Proto před filipojakubskou nocí nic z hospodářství neprodávali ani nepůjčovali a hlídali, aby se nic neztratilo z chléva. Podle zásad černé magie právě prostřednictvím osobních věcí mohly čarodějnice působit na člověka, stačil jen vlas. Stejně tak chránili před uhranutím dobytek, především krávy, a proto si hospodyně bedlivě hlídaly dojačky. Zachovala se i mnohá zaříkávání, v nichž si lidé brali na pomoc Ježíše Krista, Pannu Marii a další svaté.
Když bylo stavení i dobytek proti čarování zajištěn, mládež sebrala košťata a šla za ves „pálit“ čarodějnice. K tomu se vybírala vyvýšená místa. Tam chlapci a děvčata košťata zapálili a vyhazovali je do výše, přičemž prováděli různé reje. Jasně planoucí, ohořelá košťata pak měla čarodějnice zahnat.
Mnohde si již během noci mládenci v lese vyhlédli pěknou břízku, kterou po půlnoci nebo druhý den ráno uřezali. Odspodu až po korunu ji hladce oklestili, ozdobili věnci, kvítím, pestrými stužkami a červenými hedvábnými šátky a pak ji postavili doprostřed návsi. Také každá zachovalá poctivá dívka dostala svou májku. Postavil jí ji před dům její milenec – buď pod okna, nebo na dvoře.
Proč uměly čarodějnice létat:
Strach z čarodějnic byl mezi lidmi zakořeněný velmi dlouho. Obecně se věřilo, že ďábel, odvěký nepřítel člověka, je pouze duchem a jeho povolnými nástroji jsou čarodějnice. Tyto ženy měly ničit lidský majetek, vyvolávat bouře, povodně a krupobití, přivádět na lidi zhoubné nemoci – zkrátka působit jen škody a nepříjemnosti. K tomu všemu jim měl ďábel poskytovat návody a propůjčovat moc, aby se mohly libovolně proměňovat ve zvířata i různé věci. Dokonce se tradovalo, že když se natřely kouzelnou mastí, mohly se projíždět vzduchem na košťatech, vidlích či pohrabáčích. To vše byly věci, které ostatním lidem naháněly hrůzu. Báli se čarodějnic stejně jako samotného čerta. Nelze se proto divit, že hledali prostředky, jak se bránit. Nejlepší obranou bylo, když objevenou čarodějnici vydali na pospas plamenům. Ještě v polovině 18. století se zapalovaly hranice, na nichž v krutých bolestech umíraly ženy obviněné z čarodějnictví.
Jedna pověra na závěr: Jak se dala změnit voda na víno
O půlnoci, před sv. Filipem a Jakubem, kdy duchové mají moc škodit, může prý ten, kdo má květ z kapradí nabrat sobě vody odkudkoli a v libovolném množství a ta se mu proměnila v nejlepší víno.
zdroj: archiv Antonín ViK a spol, časopis Český lid, 1898, Český lid: Karel Pejml, Fr. Bartoš
Naše tradice: Pálení čarodějnic, vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
