O Filipojakubské noci na našem venkově – vyprávění z časů dávných a nedávných (kolem roku 1850)
Na tento večer se chlapci těšili, neboť to byla pěkná příležitost, jak si zase jednou zadovádět. Večer se totiž „pálí čarodějnice“. Již týden před „pálením“ musí hospodyně bedlivě opatrovat všechna košťata, jinak by se ztratila, jako když je do vody hodí. Košťata natřená smolou, dehtem, kolomazem a podobnými hořlavými látkami zapalují hoši na večer na kopcích. Dospělí se chodí jen dívat. Na koště od chlapců do výšky vyhozené není dobře ukazovat prstem, čarodějnice by mohla prst ustřelit.
Po západu slunce každý mladík vyjde s bičem nebo s žilou před vrata na náves, místem vyjdou i hospodáři se slouhou. Všichni počnou najednou práskat, děti tlučou, cinkají na želízka, na kosy, na kropáče, srpy, sekery, rádla, ruchadla, radlice atd. Jiní počnou tlouci na ploty, na vrata, na škopky, vědra, obrácené kádě, jiní počnou prkny o prkna nebo do země bouchat: Toto sezvánění nebo svolávání ku slavnosti májové trvá i půl hodiny. Děti přitom napodobí jízdu čarodějnic na pometlu ke sněmu, sjezdu a škádlívají stařeny. Tomuto klepání před prvním májem se říká „vyhánění a práskání čarodějnic ze vsí“. Při této slavnosti každý hospodář prohlíží a čistí sejpky, komory, koňské chlévy, stodolu, na zahradě, za humny i na polích střílí a celou noc hlídá obilí, aby mu z podzimního obilí, ze pšenice a ze žita kouzelnice rosu nestíraly a on neměl obilí jalové.
V tento čas hospodyně opět prohlížejí a čistí kravíny, kurníky a sklepy. Mnohé hospodyně čistí světnice, vymetají pilně z každého koutu smetí a říkají sobě: „Z kouta do kouta, z kouta do kouta, z kouta do kouta, komínem ven“ a smetí na ohništi jako na oltáři posvátném spálí. Některá je opět vyhodí na hnůj. Odtud ona posměvačná řeč, že ta nebo ona čarodějnice říkala uvedená slova při metení světnic, že omyla tělo své a namazala mastičkou z vonných bylin, že čistě se přistrojila do bílého oděvu, sedla na hřeblo a jako ohnivá kouzelnice vyletěla do sboru čarodějného neboli do čar a krávy do těchto čar také hnala.
Tam se prý čarodějnice scházívají pod širým nebem, buď na křižovatkách nebo na horách, rokují o skotu, o koření a bylinách, o krmení dobytka, o stavbě, o ourodě a o hospodářství. Rozdělají ohně, vaří a pečou pokrmy, společně jedí a hodují, jásají a vřeští. Mnohé běhají a rokují mezi kravami prostovlasé, majíce na hlavách dížky. Některé trávu sekají, jiné koření hledají a kravám podávají. Jedny krmí, druhé napájí dobytek, některé dojí krávy, jiné nadojené mléko odnášejí. Některé smetanu sbírají, jiné do beček nebo soudků (tj. máselnic) jí nosí. Některé tlučou, jiné z máselnic nové máslo vybírají. Některé vypírají je v hliněných nádobách ve vodě, jiné vyrábí z něho pomazánky kulaté jako koláč nebo podlouhlé hroudy. Mnohé staré kouzelnice zase chodí kradmo ke křížům, tam se potajnu svlečou, potom na kříže, pozpátku se šoupajíce, lezou, hryžou je a na hlavy se staví. Mnohé se vrtí, jiné na hlavách nebo na jedné noze stojí, jiné tahají rádla a vozy do polí a jinak si počínají. Které nejsou čarodějnice, sejdou se za humny s děvečkami a dětmi a jdou se na křižovatky dívat, zda ty čarodějnice uvidí a pozorují z kterého stavení čarodějnice do čar komínem vyletí.
