O Filipojakubské noci na našem venkově – vyprávění z časů dávných a nedávných (kolem roku 1850)
Na tento večer se chlapci těšili, neboť to byla pěkná příležitost, jak si zase jednou zadovádět. Večer se totiž „pálí čarodějnice“. Již týden před „pálením“ musí hospodyně bedlivě opatrovat všechna košťata, jinak by se ztratila, jako když je do vody hodí. Košťata natřená smolou, dehtem, kolomazem a podobnými hořlavými látkami zapalují hoši na večer na kopcích. Dospělí se chodí jen dívat. Na koště od chlapců do výšky vyhozené není dobře ukazovat prstem, čarodějnice by mohla prst ustřelit.
Po západu slunce každý mladík vyjde s bičem nebo s žilou před vrata na náves, místem vyjdou i hospodáři se slouhou. Všichni počnou najednou práskat, děti tlučou, cinkají na želízka, na kosy, na kropáče, srpy, sekery, rádla, ruchadla, radlice atd. Jiní počnou tlouci na ploty, na vrata, na škopky, vědra, obrácené kádě, jiní počnou prkny o prkna nebo do země bouchat: Toto sezvánění nebo svolávání ku slavnosti májové trvá i půl hodiny. Děti přitom napodobí jízdu čarodějnic na pometlu ke sněmu, sjezdu a škádlívají stařeny. Tomuto klepání před prvním májem se říká „vyhánění a práskání čarodějnic ze vsí“. Při této slavnosti každý hospodář prohlíží a čistí sejpky, komory, koňské chlévy, stodolu, na zahradě, za humny i na polích střílí a celou noc hlídá obilí, aby mu z podzimního obilí, ze pšenice a ze žita kouzelnice rosu nestíraly a on neměl obilí jalové.
V tento čas hospodyně opět prohlížejí a čistí kravíny, kurníky a sklepy. Mnohé hospodyně čistí světnice, vymetají pilně z každého koutu smetí a říkají sobě: „Z kouta do kouta, z kouta do kouta, z kouta do kouta, komínem ven“ a smetí na ohništi jako na oltáři posvátném spálí. Některá je opět vyhodí na hnůj. Odtud ona posměvačná řeč, že ta nebo ona čarodějnice říkala uvedená slova při metení světnic, že omyla tělo své a namazala mastičkou z vonných bylin, že čistě se přistrojila do bílého oděvu, sedla na hřeblo a jako ohnivá kouzelnice vyletěla do sboru čarodějného neboli do čar a krávy do těchto čar také hnala.
Tam se prý čarodějnice scházívají pod širým nebem, buď na křižovatkách nebo na horách, rokují o skotu, o koření a bylinách, o krmení dobytka, o stavbě, o ourodě a o hospodářství. Rozdělají ohně, vaří a pečou pokrmy, společně jedí a hodují, jásají a vřeští. Mnohé běhají a rokují mezi kravami prostovlasé, majíce na hlavách dížky. Některé trávu sekají, jiné koření hledají a kravám podávají. Jedny krmí, druhé napájí dobytek, některé dojí krávy, jiné nadojené mléko odnášejí. Některé smetanu sbírají, jiné do beček nebo soudků (tj. máselnic) jí nosí. Některé tlučou, jiné z máselnic nové máslo vybírají. Některé vypírají je v hliněných nádobách ve vodě, jiné vyrábí z něho pomazánky kulaté jako koláč nebo podlouhlé hroudy. Mnohé staré kouzelnice zase chodí kradmo ke křížům, tam se potajnu svlečou, potom na kříže, pozpátku se šoupajíce, lezou, hryžou je a na hlavy se staví. Mnohé se vrtí, jiné na hlavách nebo na jedné noze stojí, jiné tahají rádla a vozy do polí a jinak si počínají. Které nejsou čarodějnice, sejdou se za humny s děvečkami a dětmi a jdou se na křižovatky dívat, zda ty čarodějnice uvidí a pozorují z kterého stavení čarodějnice do čar komínem vyletí.
Mezi práskáním čarodějnic čistí děvečky náves, před vraty, před okny. Uklízí veškeré dvory, smetají hnůj na dvoře rozmetený na hromádky, hromádky odnášejí na hnůj a do čtyř rohů nebo do kola hnůj kladou a srovnávají, aby dobře zahnil a ourody na polích hojněji ve žních podal, vědouce, že se hnůj obrátí ve chléb života. Okolo hnoje i do hnoje nastrkají zelené ratolesti březové, trnové, klokočové, hlohové atd. rozkvetlé a všechen hnůj máječkami okrašlují. Před prahy chlívů nakladou zelené drny, někde pískem (ten se sype z toho důvodu, protože ten, kdo by chtěl čarovat, musel by ten písek nejdříve spočítat, což prý není možné; proto nemůže čarovat) jinde popelem dřevěným posypou předpraží, tříkrálovou vodou vykropí dveře, chlévy, dvory, komory a na všech dveřích udělají svěcenou křídou tři křížky ve jménu Nejsvětější Trojice Boží, aby jim kouzelnice čili čarodějnice na dobytku a v hospodářství nemohly škodit. Chlívy zastrkají pevně závorami.
Když mládenci opětovným vyháněním a práskáním odslavili, vezme každý svá košťata (pometla) břízová, stará, ometená, kterými čistil po celý rok svůj chlív a která nashromáždili a pod okap střechy nebo za krovy zastrkali, a běží s nimi na hory. Mnohý pacholík chopí se staré kolomaznice nebo soudků od kolomazi. Jiný utíká se smolnicí a dřívím a některý nese 3, 5, 7 až 21 pometel. Stoupají s nimi v zástupech za ves na křížové cesty, nazvané křižovatka, místem na průhony nebo na ouhory čili lada, ale nejčastěji prchají na vyvýšená místa. Tam rozdělají veliký oheň, kolomaz nebo smolný soudek rozžehnou, pometla v kolomazi a ve smole omáčejí, na ohni rozpálí a s hořícími košťaty jako vzteklí při zpěvu jásají a vřeští, nad hlavami rozžatá pometla nosí a vzhůru do povětří je metají. Opět s rozžatými košťaty staví se do jednoho řadu nebo na kříž nebo do kola a po hoře vřískají: „Radidi! radidi! Bum!“ a v tom rozžatá pometla do vzduchu metají. Někteří i nastrčí na dlouhá bidla kolomazné soudečky neb kolomaznice, zapálí a do země zarazí, takže nade všecka hořící košťata ve vzduchu planou. Jiní opět přes oheň sem tam vysoko skáčou a výskají. To vše je obsaženo ve slovech „pálení čarodějnic.“ Toto pálení košťat trvá do jedné hodiny po půlnoci.
Když dodoutnal poslední oharek, tu dva, tu tři mládenci se sebrali, vyzbrojení malými sekerami, do blízkého háje nasekat břízky, které pak jako „máje“ zasadili dívkám pod okénko nebo před dům. Velkou pozornost věnovali tomu, aby byl stromek rovný, hezky rostlý a košatý — z křivého by měla dívka, které by ho dostala, jen posměch. Brali hlavně mladé břízky, když nebyly, brali zavděk i jedlemi a smrky. Stromkům se větve až na polovinu výšky hladce odsekaly a jen nahoře se nechala koruna čili věník. Ze stromů jedlových nebo smrkových se mimo to z osekaného kmene kůra do běla oloupala. Věník se nejčastěji přizdobil vlajícím červeným fáborem, a takto ozdobenou máji donesl hoch na místo určené. Takto bývaly máje stavěny v mnohých českých krajinách, stavěly se i před kostely, i u božích muk před kostelem stojící. Vesnice se pak druhého dne podobala malému zelenému hájku.
Rovněž nikdy mládenci neopomenuli postavit společnou velikou máji i na návsi, která k tomu byla již dříve od děvčat řádně urovnána a umetena, tak aby se na prostranství kolem máje dobře tancovalo. Také tento odrostlý strom byl podobně upraven jako menší máje, a věník byl ještě přizdoben věncem z jarních květin a barevným šátkem, který tam vlál jako pestrá korouhev. (stalo se kolem roku 1850)
Okolo Prahy časně ráno prvního dne v máji hrají hudebníci po vsi ku poctě máji, a mládež dospělá běhá za nimi, držíc v rukou smetivky (ratolesti májové). Těmi druh druha mrská, řka: „Tu máš štěstí“, anebo když ho nešvihl ratolestí májovou, sám prosí takto: „Dej mi štěstí.“ Mrskač jej švihne a řekne: „Tu ho máš!“
zdroj: Václav Kromulus, časopis: Český lid, 1910, r. XIX
vyobrazení: ilustrace ze stejného časopisu, kreslil K. Rechlin
