Na popsání historie filipojakubské noci jsem si půjčil doslovnou citaci z knihy Čtvero ročních období v lidové tradici, kterou napsala PhDr. Jiřina Langhammerová, dlouholetá vedoucí národopisného oddělení Národního muzea. Vysvětlení původu tohoto svátku má jistou spojitost i s mnoha dalšími svátky, které jsou pohanského původu.
Tendence minulosti překrýt mimokřesťanské podloží starých rituálů nebyly vždy důsledné a některé zvyky ani po staletích nezískaly křesťanskou podobu. Tak zůstaly stranou vážné pozornosti a vlivu církve i významné májové obřady. Skutečně jen názvem připomínají, že jsou součástí křesťanské společnosti a slaví se na den svatých Filipa a Jakuba, který do 19. století tradičně připadal na 1. května. Svátku předchází čarovná – filipojakubská noc. V evropském kontextu častěji označována jako noc Valburžina. Pro české kraje je prvomájová noc příznačná zvykem pálení čarodějnic. Pro pochopení významu tohoto mezníku jara se obrátíme až do středověku, ne však ke klasickým kulturám Řecka a Říma a z nich vyšlého světa křesťanství, ale ke kultuře starých Keltů, k jejich mýtům a jinému chápaní kalendáře. Keltové žili až do přelomu letopočtu na českém území a v našich zvycích, jak jsme již připomněli, zůstala řada motivů z jejich duchovního života.
V jejich kalendáři mělo členění roku jednoduchý řád, vázaný na oběh slunce, ale oproti našemu kalendáři se v něm vyzdvihovaly i jiné body. Vedle slunovratů a dnů rovnodennosti to byla i přesně spočtená mezidobí, signalizující počátky přírodních etap s vazbou na magii s personifikací přírodních sil a démonů.
První květen je jedním z těchto mezníků – onen střed, den stojící mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. V keltském kalendáři je to mimořádně významný svátek zvaný „Beltaine“, začínající třicátého dubna po západu slunce. Slunce, obrazně oheň, je dominantou této noci. Začíná se jí nový čas, měsíc vlády bohů růstu a plodnosti. Posvátné ohně se proto v tuto noc zažíhaly na obřadním ohništi s významem ohně jako středu života s jiskrou v nás. Symbol natolik silný, že oheň zůstal i po dvou tisíciletích dominantou i naší filipojakubské noci.
Naše čarodějnice, připodobněné duchu slovanských a germánských mýtů, mají stejný obrazný význam zla, které se v temnosti noci jasným ohněm spálí. Oheň jako významný živel má moc nejen zmaru, ale i zdaru, jako zdroj světla a tepla. Očišťuje od zlých sil. Lidé ho proto přeskakují v náznaku katarze a nabíjejí se jeho silou, metají zapálená košťata do vzduchu a jejich ohořelé části si nosí domů jako ochranu obydlí, jindy i pálí zimní „haraburdí“. Prostě zvyků i jejich výkladů je značné množství. Netřeba je zde všechny uvádět, ani z druhé strany připomínat obsahově zavádějící májové legendy o putování sv. Filipa a Jakuba a sv. Valburgy. Přesahuje je dávný duchovní náboj prvomájové noci, která dodnes zůstala plná tajemství i s podtextem milostné touhy a příslibu teplého jara. zdroj: kniha Čtvero ročních období v lidové tradici, napsala: Jiřina Langhammerová, vyobrazení: obraz a pohlednice
