Dozněly divoké tóny masopustního veselí. Dozvuk byl jásavý a plný života – a pak, jak už to bývá, po jásotu přichází smutek, po životě smrt. Nastala jiná doba: doba postní, zahájená Popeleční středou „Memento mori. Pamatuj na smrt,“ slyší věřící v kostele od kněze, který jim na čelo kreslí křížek popelem ze spálených vrbových kočiček. Z Božího domu pak odcházejí lidé se začernalými čely, se sklopenou hlavou: přišel čas smutku, pokory, postu a příprav na Veliký týden a Hod Boží velikonoční. Půst trvá celých čtyřicet dní.
Na Popelec prý maso utíká komínem pryč, a tak vesnický lid nejídá maso zejména ve středu, v pátek a v sobotu, často však i po celý týden. A aby půst pocítila i hříšná duše, v domácnosti se zakrývá i zrcadlo, které tak rádo svádí člověka k oddávání se světským věcem.
Ze všech pěti postních nedělí, zasvěcených většinou náboženskému rozjímání, křížovým cestám a čtení ze starých kancionálů, bývala přece jen jedna veselejší: pátá postní neděle Smrtná neboli černá, zvaná také Judica. V ten den odpoledne vynášeli mladí i dospělí v průvodu, za zpěvu různých písní, takzvaného „morca“ či „marinu“ až na hranice své vesnice. Tam už čekali sousedé, aby „morca“ nebo „marinu“ převzali a za zpěvu písně: „Vynisli sme smrt z dědiny a mojička do dědiny.“ Jméno „morc“ pochází z německého slova „Marz“, tedy březen. „Marina“ pak souvisí se jménem Morana, bohyně zimy a smrti. „Morc“ byl slaměný panák oblečený do starého kabátu, přepásaný povříslem; na hlavě měl klobouk okrášlený pentlemi. „Marina“ bývala oblečena do sukní a kacabaje, na hlavě měla šátek, ve vrkočích pentle a přes sebe bílý ubrus. Dnes už po tomto zvyku není památky (psáno kolem roku 1930). Poslední „morc“ byl vynášen například v Raškovicích u Frýdku roku 1895.
S odchodem Morany přicházejí první poslové jara. Předehrou k novému životu je Květná neděle, zvaná též Palmare, která zahajuje Velký týden a připomíná Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma. Na tento den se slezští chlapci chystají celých pět týdnů. Do hrnců s hlínou sázejí pruty klokočí, lísky, vrby či třešně, aby před svátkem vypučely. Z nich pak svazují tradiční ‚metly‘ (palmy) – s klokočem uprostřed, obklopeným jedlovými, tisovými a jalovcovými větvičkami. Zdobí je umělými růžemi, pozlacenými ořechy a pestrými pentlemi. Pro chlapce, jimž pruty nevyrašily, to však bývá smutný čas; rodiče jim nezřídka vyčítali, že se málo modlili, a proto jim Bůh nepožehnal.
Nadešla Květná neděle a všichni spěchají do kostela na tu krásnou podívanou. Před oltářem stojí hoši se svými ‚metlami‘ a čekají na svěcení. Jakmile kněz jejich výrobky pokropí, hoši jimi zatřesou – v tu ránu jako by kostelem zavál vítr nového života; vzduchem se šíří šustot větviček a záblesky květů v chrámovém světle.Tato jarní síla se však musí přenést do celé přírody. Po bohoslužbě se proto hoši šlehají jalovcem, aby se "probudili" k životu. Z posvěcených prutů se vyrábějí křížky, které se zapichují do polí, aby země dobře rodila. Kousky prutů se také házejí do pece jako ochrana proti Perunovi. Svěcené "kočičky" se podávají nemocným jako lék a zbytek palem se doma zastrčí za obraz, aby do stavení vstoupilo štěstí. Během Květné neděle obchází kostel průvod a kněz se modlí před zavřenými dveřmi, načež se zpívají pašije. V tuto posvátnou chvíli se prý v okolí otevírají poklady označené modrými plamínky. Kdo po nich touží, musí se zahalit do bílé loktuše a vydat se za nimi v naprostém mlčení.
Květnou nedělí začíná Pašijový týden, který pokračuje Modrým pondělím, Žlutým úterkem a Škaredou středou, kdy se kolem kostela symbolicky honí Jidáš. Ještě zajímavější je však Zelený čtvrtek – při mši Gloria se ‚zavážou‘ zvony a utichnou varhany i zvonky. Místo nich pak chlapci procházejí vesnicí s ‚klepotkami‘ a ‚štěrkotkami‘, aby ohlašovali svítání, poledne i klekání. V tento den se jí hlavně zelené pokrmy: zelí s kopřivami, listy sedmikrásek nebo jiskérek, aby se v domě udrželo zdraví. Po něm následuje Velký pátek, snad nejvážnější den v roce, kdy do kostela míří i ti největší neznabozi. Ještě kolem roku 1930 bylo zvykem spěchat časně ráno k potoku, omýt se v chladné vodě a bez osušení se pomodlit za celoroční zdraví. Hned nato se pil lok ‚tatarčočky‘ (kořen puškvorce naložený v lihu) a lidé spěchali do kostela na pašije. Právě během jejich čtení se prý v krajině znovu otevírají skryté poklady.
Po nejpřísnějším postním obědě se na venkově sázejí první brambory, seje se žito i zelné semeno na sadbu. K večeru pak ožijí všechny cesty ke kostelu, neboť každý spěchá navštívit Boží hrob. Protože se však ze smutku rodí radost a ze smrti nový život, otevírají se po Velkém pátku brány vzkříšení – jak Vykupitele, tak celé přírody. K oslavě tohoto znovuzrození slouží Bílá sobota. Toho dne se světí oheň a každý chlapec se snaží ukořistit aspoň jeden ohořelý kolík. Ten pak doma zastrčí pod střechu jako ochranu proti požáru, vhodí do studny, aby voda zůstala čistá, nebo jej zapíchne do pole, aby úrodu neplenili myši a jiní škůdci. Nejvíce se však všichni těší na ‚rozvázání‘ zvonů. Jakmile se jejich hlas znovu rozlehne krajinou, vybíhají lidé do zahrad, aby zatřásli každým stromem – věří totiž, že se tím ovocné sady probudí k bohaté úrodě.
I tohoto dne trvá přísný půst, a to až do večera, kdy se v kostele za hojné účasti věřících slaví slavné Vzkříšení. Jakmile dozní píseň "Třetího dne vstal Spasitel", lidé – oblečení většinou v nových jarních šatech – se ještě dlouho procházejí po návsi či náměstí. Teprve poté se rozcházejí do svých domovů, kde na ně po dlouhém postu konečně čeká odměna: tradiční "plecovník", tedy uzené maso nebo šunka zapečená v nadýchaném chlebovém těstě.
Po klidné Velikonoční neděli, zvané též Velikonoční hod, dosahují lidové zvyky svého vrcholu v pondělí při takzvaném "šmigrustu" neboli pomlázce. Toho dne chodí mladí i staří po domech s karabáči z vrbového proutí, lahvemi vody nebo voňavkou a nezřídka až nemilosrdně polévají a mrskají ženská pokolení. Někdy bývají "šmigrustníci" – zejména po požití většího množství alkoholu, který se jim všude nabízí – tak rozdovádění, že děvčata odnesou pod pumpu, nebo je dokonce hodí do potoka. Ženy však toto bujaré chování snášejí s úsměvem a své "vzkřisitele" obdarovávají malovanými vajíčky, kraslicemi, zapečenou klobásou či likérem. Jsou rády, že je někdo takto rázně popohání k čilejšímu životu, a navíc mají skvělou záminku vše mužům oplatit hned následujícího dne při "babském šmigrustu". Tím se kruh velikonočních obyčejů definitivně uzavírá.
(Vyprávění ze Slezska o lidových zvycích, které provází čtyřicetidenní postní období)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol.
vyobrazení: pohlednice
