Je jeden z nejvýznamnějších dnů křesťanských Velikonoc, říká se mu též Tichý místy i Bolestný. Je to čas smutku, rozjímání a nejdůslednějšího půstu k poctě ukřižování Ježíše Krista. Říká se mu též Tichý a byl to opravdu nejtišší a nejsmutnější den v roce. V kostelech se nehraje, nekoná se ani běžná mše, jen jsou slyšet modlitby a hlasy pašijí. Oltář je bez květin a svící, je uhašen i oheň, na znamení, že uhasl život Ježíše. Liturgická barva je červená. Věřící drželi přísný půst, málo a tiše mluvili, snažili se nedělat hluk, kromě nezbytných činností nepracovali. Jediný hluk směly v tento den dělat řehtačky: ty oznamovaly místo umlklých zvonů poledne, ranní i večerní klekání. Zvláště intenzívní klepání a hrkání bylo mezi polednem a třetí hodinou odpoledne, v dobu smrti Ježíše na kříži.
Nejrozšířenější zvyky byly na Velký pátek zaměřené na očištění těla i domovů od případných nemocí a nečistých sil. Všechny očistné obřady tohoto dnes se soustředily do času před východem slunce, a tak lidé vstávali časně, před slunce východu a celí se v potoce umyli. Aby byli hezcí, zdraví a čerství podle představy, že velkopáteční voda, ještě, než se jí dotknou paprsky slunce, má divotvornou moc, plnou hřejivé síly. Někdy se jí říkalo také „jordánka“ (podle řeky, ve které byl Kristus pokřtěn) nebo „šťastnice“, která přináší krásu a svěžest. Zvláště mocná měla být voda v místě soutoku více pramenů, takzvaná trojschodná. Na Hané říkali této vodě "mlčavá", protože kdo na ni šel, tak celou cestu tam i zpět mlčel, ani pozdravení nedával a neděkoval.
Vítáme tě, svatá Boží Velikonoc, odejmi od nás trojí nemoc,
ouplavnici, zimnici, padoucí nemoc.
Neutírali se, nechávali vodu na sobě uschnout. Po umytí se modlili tváří k východu slunce a líbali třikrát zemi. Ve Slezsku po koupání a modlení popíjeli tzv. tatarčočku, to je kořen "tataru" namočený v lihu.
Prožívání Velkého pátku určovalo mnoho zákazů, mezi nejvýznamnější patřil zákaz hýbat se zemí (např. kopat, orat, zatloukat kůl…) respektovaný ještě ve 20. století. Nesměly se ale vykonávat i domácí práce, např. praní a bělení prádla nebo pečení chleba a také platil zákaz cokoli půjčovat, prodávat, vynášet z domu, ba i darovat. Vše mělo svůj důvod: kdo by na Velký pátek pral, máchal by prádlo v Kristově krvi. Zametáním by se zase vymetlo z domácnosti štěstí a darované či půjčené věci by mohly posednout zlé síly. I přes zákaz pracovat se ale někde předly tzv. pašijové nitě. Pár stehů takové nitě na oblečení mělo při jeho nošení zajistit ochranu před zlými duchy a uhranutím. A košile ušitá z pašijových nití měla dokonce moc chránit před bleskem.
Mimořádné přírodní úkazy, které podle evangelií provázely Ježíšovo umírání na kříži, se odrazily i v pověrách. Lidé věřili, že se otvírá zem a ukazuje skryté poklady, a to hlavně v čase, kdy se v kostele zpívaly pašije. Poklad prozrazoval jas vycházející ze škvíry skály nebo kopce, světýlka, zářící rozkvetlé kapradí. A lískovým prutem ulomeným na Tři krále nebo o Vánocích mohl člověk zem skrývající poklad otevřít. Získat poklad pomůže třeba i zaklínadlo od Anče z Krkonošských pohádek: „Horo horo, otevři se pro člověka poctivýho a vydej mu málo z bohatství svýho.“
Jednu z nejznámějších pověstí o pokladu zbásnil Karel Jaromír Erben, nazval ji Poklad. Líčí v ní matku jdoucí okolo skály právě v době, kdy na kůru v kostele zpívají pašije. Žena spatří vchod k pokladu, vejde tam, posadí na zem dítě jež nese v náručí. Nahrabe si pokladu a donese jej domů. Když se však vrátí je skála již zavřená a místo zlata má v chýši hlínu. Teprve po roce se skála znovu otevře a matka nedbajíc zlata, odnáší si své dítě.
Několik pověr na závěr:
- Hospodyňky vynesly a vyvěsily všechno prádlo, oděv a peřiny, aby se moli nedrželi. Vzaly se všechny klíče od domu a cinkalo se jimi po dvoře i za stavením, aby tam, kam ten hlas byl slyšet, myši se nedržely. Vymetly se i pavučiny z chlévů, stájí, ovčína, aby se tam mouchy nedržely a dobytku se dařilo.
- Na Volyňsku pokoušeli se mladí muži vytáhnout z potoků kamének ústy, který pak levou rukou házeli za hlavou, ježto prý se tak chránili před nepříjemnými bolestmi zubů.
Na Kladensku rádi jídali o Velikém pátku čočku, ježto se pak držely lidí peníze.
- Na Bydžovsku by byl nikdo na Veliký pátek nic ze stavení sousedovi nepůjčil, poněvadž se mohlo dobře s takovou vypůjčenou věcí čarovat. Dojačku nebo sítko se za žádnou cenu nesmělo půjčit, poněvadž sousedka mohla pak velmi snadno očarovat krávy. Přišel li toho dne ráno prosit nejprve mužský, znamenalo to štěstí, ženská ohlašovala neštěstí.
Z dobových knih a kronik:
- Jan Jeník z Bratřic (1756-1845) vypravuje o kruté duchovní hře na Veliký pátek, která bývala provozována v Praze ještě za časů jeho mládí (v druhé polovině 18. století). „V průvodu kráčelo mimo jiné též 40 párů lidí i z vyšších stavů, zvaných křižovníci, z nichž každý nesl přetěžký křiž dřevěný, až klesal a zahalen byl v režnou hazuku (kabát), z které jen oči vykukovaly, aby osoba zůstala nepoznána, a dále účastnilo se průvodu téhož ještě 30 párů mrskačů, též v hazukách z režného plátna, ale s obnaženými zády a s ukrutnými důtkami, hrozně až do krve navzájem se mrskajíce.“
- Vzpomínala babička, jaké to bývalo za jejích dětských let, ještě před císařem Josefem (na počátku 19. století). Tehdy prý tito dobrovolní zvoníci na dřevo byli divocí, nezbední výrostkové z nejnižší třídy. — Některého z nich, ale to, tuším, jen na Velký pátek zaobalili do hrachoviny; ten představoval Jidáše. Mezi tím, co byly zpívány v kostele hodinky, čekali zbylí hoši před hlavním jihozápadním portálem kostela na polokruhovitých schodech k němu vedoucích. Jakmile kostelník odnesl z trojhranu poslední nejvyšší svíčku za oltář, a pan děkan, na znamení, že hodinky jsou ukončeny, zaklepal potřikráte klapačkou, tu vřítili se výrostci za klepání, řehtání a dupotu do kostela, ženouce před sebou středem hlavní lodi ubohého Jidáše, do jehož hrachoviny se rány jen jen sypaly. Za řevu a halasu vyběhla pak ta smečka na ulici, kde prý se rychle každý chodec vyhýbal, ba i krámy zavíraly. (Ladislav Quis, Kniha vzpomínek I., 1902)
zdroj: archív Antonín ViK a knihy Čeňka Zíbrta, časopis Vlasť (1899-1900)
vyobrazení: ilustrace František Vrobel (1892, Zábřeh, Ostrava – 1953, Kroměříž)
z knihy: Rok na vsi, autor: bratři Mrštíkové
