Pátá postní neděle (Judica) - Smrtná, Smrtelná nebo opět Černá
Podle církevní liturgie má tato neděle název Judica. Původní název Smrtná neděle pochází od prastarého obřadu vynášení smrtky ze vsi. Tento obyčej vynášení smrti je pokládán za nejstarší jarní obřad v českém zvykosloví lidovém a sahá až do let 1366 a 1384, udržel se v podobě takřka nezměněné. Název Smrtná neděle je poprvé doložen v husitské postile z 15. století. Od něj se pravděpodobně odvíjela celá řada asociací, díky kterým začal být tento den vnímán jako nešťastný, plný různých neblahých předzvěstí. Morana je symbolem nejen zimy, ale také nemoci, smrti, dlouhých tmavých nocí a vůbec všeho, co lidem škodí. "Krutá zima konečně umírá a její moc jaro přebírá. To, co zabíjelo, musí nyní taky umříti..."
Pátá postní neděle připadá do doby jarní rovnodennosti a v popěvcích, vázaných k obchůzkám tohoto dne, je oslavována jako symbolická postava otevírající jaro, probouzející zem: Smrtná neděla, kdes klíč poděla? (od Brna), Smrtná neděle, ptám já se tebe, kdes dala klíče, klíče od země? (z Chromče)
Obřad vynášení na kůlu připevněné slaměné figury Smrti (Smrtholky, Morany, Moreny, Mařeny) měl dvě části. V té první nejprve děti ustrojily na kůl připevněnou figurínu z materiálu, který symbolizuje zánik a smrt: základem byla vymlácená suchá sláma, obnošené šaty bezvýrazných barev, náhrdelníky z vaječných výdunků nebo prázdných ulit hlemýžďů, všechno tedy mrtvé pozůstatky někdejšího života. Hotovou smrtku děvčata po obchůzce obce vynesla za ves. Někde byla spálena, častěji byla vhozena do tekoucí vody. Smrti se spílalo, po vhození do vody se před ní utíkalo. Děti se bály démonů, aby se nevzpamatovaly a za nimi neběžely. Kdo byl poslední, ten měl příští rok zpečetěn, měl zemřít. V obřadu šlo o ukončení celého zimního času, často pro lidi krutého období.
Smrt, smrt ukrutná, kyselica nechutná!
Kyselicu sníme a smrt utopíme!
V protikladu k vynesení smrti se v druhé části obřadu do vesnice vnášelo nové léto – líto, letečko, májíček, májka. Na rozdíl od smrtky byl májíček tvořen z živých a barevných materiálů. Šlo o malý smrček, borovičku, nebo ratolístku, kterou dívky ovázaly pestrobarevnými stužkami, mašlemi. Ozdobily jej barevnými papírky, holubičkami, obrázky, barevně zdobenými výdunky vajíček. Převládala červená barva, symbolizující nový život. Podobný smysl míval i další důležitý doplněk májky, a to malá panenka, jako symbol plodnosti a budoucnosti. S lítem pak chodila děvčata koledovat po vesnici a dostávala drobné dárečky, třeba jablka, ořechy a koláče. Vítala tak světlo a teplo a otvírala cestu létu.
S křesťanskými Velikonocemi tento obřad nemá nic společného, naopak, církev tento zvyk zpočátku zakazovala jako pohanský, ale církevní otcové časem pochopili, že takové zákazy naopak staré pohanské zvyky mezi lidmi ještě víc podpoří. A tak s jejich nenápadným přispěním se pohanský zvyk postupně přeměnil na nevinný symbol konce zimy. Vesna vítězila nad Morenou.
Děti si často zpívaly:
Smrt nesem ze vsi, nový líto do vsi,
buďte páni veselí, s červenými vejci, s žlutými mazanci.
Jakej je to mazanec, bez koření, bez vajec.
Buďte páni veselí, na tu smrtnou neděli,
smrt jsme vám odnesli, nové léto přinesli.
Vítej líto líbezné, obilíčko zelené!
Latinský název páté postní neděle:
Církevní latinské názvy vycházejí z prvních slov vstupních antifon (vyňatých veršů z Bible), které se čtou při mši: Judica - Judica me Deus - Zjednej mi právo, Bože.
Pátá postní neděle zahajuje nejposvátnější období církevního roku, období Kristova utrpení, které vrcholí Svatým týdnem a jeho posvátným triduem. V kostelech se na oltářích zahalovaly kříže, přesně podle starokřesťanské tradice z 3. a 4. století, kdy kříže ještě nenesly postavu Kristovu, ale bývaly bohatě zdobené a tato jejich výzdoba by narušila vážnost postního času. Odhalovaly se při velkopáteční bohoslužbě a obrazy zůstaly zahalené až do Veliké noci, jejich zahalení mělo umocnit prožitek ze zázraku Ježíšova zmrtvýchvstání.
zdroj: archiv Antonín ViK a Český rok na vsi a ve městě - Pavel Toufar
vyobrazení: ilustrace František Vrobel (1892, Zábřeh, Ostrava – 1953, Kroměříž)
vyobrazení: pohlednice, autor neuveden. Tak se mohlo chodit s lítem po koledě ve městech.
