Kristovo zmrtvýchvstání je příliš veliký zázrak, proto je nesmělo spatřili žádné pozemské oko. Evangelisté nenapsali o tom jediného slova; teprve spisovatelé podvržených apokryfů nechápali již tohoto hlubokého tajemství, proto počali promítali Kristovo zmrtvýchvstání na veřejnost...
Nadcházel třetí den, o kterém mluvíval tolikráte božský Spasitel. Kupodivu, jeho přátelé si na to ani nevzpomněli, zato tím více pamatovali jeho protivníci a podnikli všechno, aby usvědčili Spasitele ze lži. Namáhali se zbytečně, i na nich měla se brzy splnit slova Písma svátého:
»Není moudrosti ani opatrnosti, není rady proti Hospodinu.«
Ve chvíli, kdy na počátku světa zazářilo poprvé světlo, mělo po vůli Boží vyjíti z tmavého hrobu Slunko spravedlnosti. Však nepředbíhejme! V zahradě Josefa z Arimatie bylo posvátné ticho, jen palmové listí klidně šepotalo. Na nebi zářil ještě stříbrný měsíc, zato na východě počínaly blednouti hvězdy a ohlašovaly příchod dne, „jejž učinil Hospodin“. U hrobu Ježíšova dohoříval ponenáhlu oheň, při kterém se zahřívala vojenská stráž. Také v hrobě bylo naprosté ticho. Tělo Ježíšovo odpočívalo klidně na kamenné lavičce, na kterou je v pátek položili. Nepodlehlo porušení, ale nejevilo ani nejmenší známky života. Pokrývala je smrtelná bledost, všecky rány byly dosud otevřeny.
Bylo kolem páté hodiny ranní, když se v hrobě náhle rozjasnilo
Ježíšova duše, která dlela až dosud v podsvětí a zasvěcovala jeho obyvatele do tajemného vykoupení, přišla do hrobu a s ní nepřehledné zástupy starozákonních světců. Jemné ruce andělské svinuly veliké plátno, kterým bylo zahaleno tělo Spasitelovo a položily je stranou. Stalo se to tak zázračně, že při tom nebylo ani hnuto plátěnými ovinky, které mrtvé tělo obepínaly. Zůstaly na místech, kam je položili na Veliký pátek. Kristova duše přiblížila se ke svému tělu; jako proniká ohnivý žár železem, pronikla duše Spasitelova jeho svatým tělem. Jeho Srdce počalo opět bíti, jeho svátá Krev kolovala opět v žilách Bohočlověka. V okamžiku byly zhojeny všechny rány - jenom pět největších Bůh ponechal - a Kristovo tělo probudilo se k novému životu. Nepovstal, jako se zvedá z lůžka probuzený člověk, vznesl se tak lehounce, jako odlétá motýl z květu, na kterém seděl. Plátěné ovinky, které ho vázaly, se při tom ani nepohnuly; tak je později nalezli apoštolové Petr a Jan.
Tělo Spasitelovo zalévala nekonečná radost a štěstí; možno-li užíti nějakého obrazu, bylo mu jako člověku, který umíral a náhle byl zázračně uzdraven v Lurdech. S hlubokou vděčností zahleděl se Kristus k nebesům, kde sídlil jeho milovaný Otec a z jeho srdce plynula vroucí slova žalmu:
„Nenechal jsi duše mé v podsvětí, a svému svátému jsi nedopustil, aby zakusil porušení.«
Tisíce světců, kteří ho provázeli, hleděli s úžasem na veliký zázrak; což není divu, že klesli na kolena a zanôtili jásavou píseň: „Hoden jest Beránek, ten, jenž byl zabit, aby dostal moc i bohatství a moudrost i sílu a čest a slávu a chválu!“
Živý Kristus vyšel ze zavřeného hrobu, kámen se ani nepohnul, jediná pečeť nebyla porušena, na stromech se nehnul ani lístek. „Žádné lidské ucho nezaslechlo, žádné smrtelné oko nespatřilo, jak se dokonalo v hloubi zavřeného hrobu přepodivné vítězství nad smrtí!“ Vojenská stráž obcházela i nadále zapečetěný hrob, ani ji nenapadlo, že jenom několik kroků od nich vykonal Bůh největší zázrak světových dějin! Kristovo zmrtvýchvstání jest i pro nás velikou útěchou.
S tělem Pána Ježíše stala se při vzkříšení zázračná proměna:
Kterou si nedovedeme ani dobře představit. Zmíním se o ní podrobněji, protože podle apoštola Pavla „všichni budeme (jednou podobně) proměněni“. Veliký apoštol národů naznačil tuto zázračnou změnu slovy: „Musí zajisté porušitelné toto (tělo) obléci neporušitelnost a smrtelné toto (tělo) obléci nesmrtelnost.“ Změna zasáhne každou buňku, z kterých se skládá lidský organismus; jeho nové vlastnosti vidíme nejlépe na oslaveném těle Spasitelově. Zůstalo hmotné, bylo je možno i hmatati a se ho dotýkati, a přece se stalo v jakémsi smyslu duchovým. Prostor ho již neomezoval, proto rychlostí blesku se přenášelo z místa na místo, přestala tíže, tělo nepodléhalo přírodním zákonům, mohlo projiti skalním hrobem právě tak snadno jako později zavřenými dveřmi. Oslavené tělo Kristovo bylo úplně povolným nástrojem duše a řídilo se každým jejím pokynem; proto bylo viditelné jen tomu, komu se chtěl sám zjeviti. Nepotřebovalo již spánku a potravy, ačkoli ji mohlo přijímati, nemohlo trpěti ani mříti, zářilo krásou a velebou, kterou mohlo skrýti před kýmkoli.
Již jsem se zmínil, že všecky Kristovy rány se nezacelily; zůstaly stopy hřebů a přebodený bok. Nebolí ani nekrvácejí, a přece mají hluboký význam. Jsou nám důkazem, že v neděli ráno vstalo totéž tělo, které na Veliký pátek na kříži dokonalo; jsou viditelným symbolem velikého vítězství, kterého dobyl Spasitel nad smrtí a ďáblem; dojemně nám vypravují o nekonečné lásce Božího Syna k padlému lidstvu. Těchto svatých ran dovolává se Spasitel, aby usmířil rozhněvaného Boha; na posledním soudu budou Ježíšovy rány útěchou a radostí spravedlivých, hanbou a hrůzou pro nekajícího hříšníka.
