Během těchto dnů se odehrál Ježíšův velikonoční příběh: příběh zrady, mučení, ukřižování, a nakonec i zázračného zmrtvýchvstání. V tyto dny se konají různé bohoslužby a ceremonie.
Těmto dnům se u nás nejčastěji říká Velký týden, název je odvozen od Velké noci (tak se nazývá noc ze soboty na neděli, kdy Ježíš vstal z mrtvých). Pašijovému týdnu se také místy říká Svatý nebo Tichý, umlkají totiž zvony a celá církev a věřící se halí do smutku.
Dny pašijového týdne, počínaje Květnou nedělí mají tyto názvy:
Šestá postní neděle, Květná - je týden před Velikonocemi, hlavním tématem tohoto dne je zvěst o slavném vjezdu Krista do Jeruzaléma. V některých oblastech se větvičky jívy svazují do velkých svazků zvaných "palmy", obdobné pugétky se podle krajových zvyklostí nazývají též "košťata", "ráhna" či "jehnídy". Tyto "palmy, pugéty" měly symbolický význam, neboť se jimi vítal Ježíš a v antice byly symbolem vítězství. Zelené ratolesti nebo proutky "kočiček"se žehnají v kostele, mají pak svou úlohu v domácích obřadech, ochraňují dům před požárem, zajišťují budoucí úrodu. Příští rok se na popeleční středu z popela těchto posvěcených ratolestí dělal lidem křížek na čele. . .
Modré pondělí - přišlo ke svému barevnému přívlastku pravděpodobně odvozením od cechovních zvyklostí „modrých“, tj. nepracovních pondělků. V tento den bychom měli dbát klidu a mlčenlivosti. Na modré pondělí ráno vzdáme úctu nebi a počasí a na stůl dáváme zelené osení jako poděkování přírodě a děkujeme za život. V kostelech se vyvěšovalo modré, nebo fialové sukno.
Šedivé úterý – název je údajně odvozen z barvy popela a v některých oblastech jde o žluté úterý. Šedivé úterý bylo liturgicky nevýznamné, ani tento den se stejně, jako na Modré pondělí nekonaly žádné obřady. Šedou barvu mají i pavučiny, které se měly v tento den vymést ze stavení, a proto ho lze považovat za zahájení jarního úklidu v domácnostech.
Sazometná středa - podle zvyku se vymetaly saze z komínů, čímž se prý vyháněly zlé síly, které by mohly příbytku škodit. Je to také den, kdy Jidáš přislíbil veleknězům jeruzalemského chrámu zradit Krista za odměnu třiceti stříbrných. Pokračoval také předvelikonoční úklid a měl tento den skončit.
Tato středa je mylně nazývána také škaredou, tak se říká pouze dnu po masopustním úterý.
Zelený čtvrtek - barva tohoto dne se vysvětluje několika způsoby. Jednak se odvozuje od zelenin, které staří křesťané jedli podle zvyku židů. Ohlasem tohoto výkladu je „špenátová“ tradice, jíž se řídíme na Zelený čtvrtek mnohde i dnes. Pojmenování také mohlo vzniknout zkomolením původního německého názvu Greinendonnerstag, tedy „lkavý čtvrtek“, na Grünner Donnerstag, Zelený čtvrtek. Při zpěvu Gloria večerní mše zvoní zvony a pak se znovu rozezní až na Bílou sobotu, často se na stejnou dobu odmlčí i varhany. Zvony „odlétají do Říma“. Zelený čtvrtek připomíná "Poslední večeři Páně" a modlitbu v Getsemanské zahradě. Liturgická barva tohoto dne je bílá, symbolizuje světlo, radost a nevinnost.
Se začátkem večerní liturgie začíná velikonoční triduum (označované jako hranice mezi dobou postní a velikonoční). Jedná se o slavnost tří velikonočních dnů, která začíná na Zelený čtvrtek večer a končí nedělním večerem. "Utrpení a smrt jsou bránou slávy Kristova vítězství." (Pastýřský list brněnského biskupa) Velký pátek a Bílá sobota sice nejsou vnímány jako slavnostní dny, ale svou vznešeností si zaslouží stejnou pozornost a patři k celku tridua, které je slavností.
Velký pátek - je nejvýznamnější den křesťanských Velikonoc, čas smutku, rozjímání a nejdůslednějšího půstu k poctě ukřižování Ježíše Krista. Říká se mu též Tichý a byl to opravdu nejtišší a nejsmutnější den v roce. V kostelech se nehraje, nekoná se ani běžná mše, jen modlitby a hlasy pašijí. Je uhašen i oheň, na znamení, že uhasl život Ježíše. Hlas zvonů nahrazovaly řehtačky, různých tvarů a velikostí, oznamovaly poledne a ranní i večerní klekání. Liturgická barva je červená. Nejrozšířenější zvyky byly na Velký pátek zaměřené na očištění těla i domovů od případných nemocí a nečistých sil. Věřící drželi přísný půst, málo a tiše mluvili, snažili se nedělat hluk, kromě nezbytných činností nepracovali.
Bílá sobota - pojmenování soboty vychází z bílého roucha novokřtěnců, kteří byli již ve středověku, v tento den v rámci noční bohoslužby křtěni a přijati do církevního společenství. O Bílé sobotě se uklízelo, peklo se velikonoční pečivo a zdobila se vajíčka. Bílá sobota je také posledním dnem čtyřicetidenního půstu. Všichni se těšili na opětovnou možnost pojídání masa, tanečních zábav a dalších potěšení. Důležitou roli v tento den hrálo světlo a oheň, probíhal obřad svěcení ohně. Liturgická barva je bílá.
V noci mezi sobotou a nedělí vstal Ježíš Kristus z mrtvých, což věřící oslavují při nedělních slavnostních mších. Odtud také pochází název Velikonoc, nebo Vzkříšení Krista se událo v noci, kterou věřící nazývají Velkou. Tato událost je pro křesťany nejvýznamnějším okamžikem pro jejich víru ve věčný život.
Boží hod velikonoční, neděle - V tuto neděli všichni spěchali do kostela, nastal den radosti a hodování. Slaví se zmrtvýchvstání Ježíše Krista, skončil dlouhý půst. Nikdo nezůstal doma, neboť v rámci svátku se v kostele provádělo okázalé svěcení velikonočních pokrmů: beránka, mazance, ale také vajec, chleba a vína. Přinášejí se také obřadní koláče nebo košíky s masovými pokrmy, například klobásami a jitrnicemi, které už po skončení půstu mohou jíst. Na tyto mše bývalo zvykem chodit v novém, svátečním oblečení, aby tak přivítali onen nový život, který symbolizuje Kristovo vzkříšení. Liturgická barva je bílá.
zdroj: archiv Antonín ViK
vyobrazení: pohlednice, autor Josef (Joža) Koudelka (1877 - 1960)
