Duše zemřelých lidí se často zjevují jako světýlka, světlonoši, bludičky a místy se jim říká i cvendy nebo bludnice. Dle lidové představy vypadají jako malé děti nebo mužíčkové s lucerničkami na prsou nebo s hořícími košťaty v rukou. Zjevují se nejčastěji na hřbitovech nebo na močálech, zavádějí lidi do bahen a rybníků, nebo je dusí a omamují. Běda tomu, kdo se jim posmívá nebo na ně hvízdá, toho k smrti utýrají. Také se věřilo ve spojení Rusalek s dušemi zemřelých, tyto duše „světla“ mají Rusalky roznášet.
Místy se také říkalo že bludičky jsou duše dítek, nekřtěňátek, jež zemřely před křtem a jsou odsouzeny bloudit a hledat svatého křtu. Proto na venkově křtí novorozené děti nejdéle do tří dnů po narození. Jiní praví, že světýlka jsou sebevrazi, kteří nemohli být pochováni v posvěcené půdě na hřbitovech, ale jen za jejich zdmi nebo v lesích, mokřadlech atd. Když dva najednou něco řeknou, vysvobodí dušičku z očistce.
V okolí Velešína se vypravuje, že světýlka jsou ti, kteří za živa mezníky přesazovali, a tak souseda o kus pole, louky nebo lesa připravili. Po smrti pak jako světýlka na tom místě bloudí a mají zde svůj očistec. Světýlka prý volají: „Kam ho dám? Kam ho dám?“. Neodpoví-li nikdo světýlku: „Dej ho, kde si ho vzal“, trvá světýlku dále trest a do únavy nosí mezník „sád“ kolem onoho zcizeného místa.
Mnohé noční chodce pronásledovaly bludičky až k chalupě a pak zvědavě nakukovaly dovnitř. Před útokem bludiček vás prý mohlo ochránit klení, sílu jim také vzalo, pokud jste mezi ně rozhodili drobky chleba a netroufly si na vás také v případě, že jste na sobě měli košili oblečenou naruby. Někdy stačilo, když pronásledovaný bludičkami obrátil, všechny kapsy na rub.
V některých krajích existovala universální rada, co udělat, abychom se nebáli světýlek: „Abyste se ničeho nebáli, ani světýlek, ani jiných strašidel, přespěte někdy na slámě, na které den před tím ležel umrlec, anebo kousněte do palce levé ruky mrtvolu. Pak se nebudete ničeho bát." Tuto radu, kterou mi dala jedna stařena, jsem ještě nevyužil.
Jak je patrné, přítomnost záhadných bludnic za humny velmi podněcovala fantazii. Lidé, kteří bludná světýlka spatřili na vlastní oči, se ale také většinou shodují v tom, že měli ze setkání zvláštní nepříjemný pocit. Jako by z jejich bledého svitu čišelo cosi zlověstného a mrtvého.
Mírnou prosbou lze si je však naklonit, takže zbloudilému chodci ukážou pravou cestu. Zažehnávají se těmito slovy:
„Zaklínám vás bludičky, vy ubohé dušičky! Každé z vás dám
po drobečku, ať se vrátí do hrobečku.“
Všeobecně se u Slovanů věří, že duše po smrti vychází z těla buď v podobě ptačí jako holubice, kachna, slavík, vlaštovice, kukačka, orel, krkavec, nebo jako motýl, moucha, had, bílá myš, hranostaj, zajíček, plamének atd. Proto když člověk umře, otvírá se okno, aby duše vyšla ven, potom se hned okno zavře, aby se už nemohla vrátit.
Podle ruských pohřebních žalozpěvů se udržely stopy starších názorů, že duše zůstane žíti tam, kde žil a působil nebožtík. Teprve později se vzdaluje, tu na slunce, měsíc a hvězdy, tu do lesů, vod, hor, oblaků, moří atd.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
časopis Český lid
vyobrazení: fotografie, autor neznámý
