Trnitý strážce mezí, který vrací rytmus unavenému srdci.
Hloh obecný (latinsky Crataegus laevigata) je nepřehlédnutelným keřem našich mezí, pastvin a lesních lemů. Na jaře halí hloh krajinu do sněhobílých závojů a jeho květy se od rána do večera chvějí hlasitým bzukotem včel. V plném rozkvětu se zdá, jako by keř ani neměl listy – bílá záplava květů totiž dokonale vyplní každý jeho kousek. Jedinou drobnou vadou na kráse této jarní nádhery je silný, pro někoho až nepříjemný zápach, kterým květy lákají opylovače. S příchodem podzimu se však hloh promění a celou krajinu pro změnu rozsvítí záplavou krvavě červených plodů. Lidově mu říkali trní, pluháč, srdeční chléb, moučníky, luhovec, ale také strom štěstí.
Kvůli jeho ostrým trnům kolem něj lidé procházejí s respektem či opatrností, naši předkové v něm však viděli posvátného ochránce. Věřilo se, že v trnitých keřích žijí mocní duchové a víly, v místech, kde roste pospolu dub, jasan a hloh, je prý též možné uvidět skřítky. - Síla hlohu tkví v jeho ochranné moci, vysazoval se jako živý plot a měl chránit dům, hospodářská stavení i zahradu, rodinu a domácí zvířata. - Větvička hlohu umístěná nad kolébkou ochraňuje dítě před kletbami. - Říká se, že popíjení hlohového vína nebo čaje pomůže ke spojení s nadpřirozenými bytostmi. – Hloh je ctěn jako bylina plodnosti a má tudíž své místo při svatebních obřadech. – Květy prý mají silně erotické účinky na muže. Používá se tedy nejen při ochranitelské magii, ale i při rituálech lásky a manželství. – Ve starém herbáři se píše, že hlohový kořen nadrobno utlučený vytahuje z těla třísky, trny, šipky a podobné věci. - Z ostnatých hlohových větví byla údajně upletena Kristova trnová koruna, proto prý hloh v noci ze Zeleného čtvrtku na Velký pátek sténá a křičí.
Moderní věda sice pohádky o vílách vyvrátila, ale magickou moc hlohu potvrdila v té nejdůležitější oblasti – v kardiologii. Jako jeden z nejúčinnějších přírodních léků na kardiovaskulární systém dokáže hloh jemně regulovat krevní tlak, posilovat srdeční sval a uklidňovat úzkost spojenou s bušením na hrudi.
Hlohem proti čarodějnicím:
V lidových pověrách se věřilo, že pichlavé hlohové a trnkové proutí nahání čarodějnicím stejný strach jako ďáblu svěcená voda. Během tajuplné noci před svatým Filipem a Jakubem (známé jako Valpuržina noc neboli pálení čarodějnic), kdy měly temné síly největší moc, prováděly hospodyně osvědčený ochranný rituál. Zastrkávaly hlohové, trnkové či šípkové trní hluboko do hnoje a za prahy chlévů, aby se na ně každá blížící se čarodějnice chytila a nemohla uškodit dobytku.
Podobné zvyky udržovali také Slováci na Zelený čtvrtek, kdy poprvé v roce vyháněli krávy a ovce na pastvu. Popoháněli je při tom právě šípkovými nebo hlohovými pruty, které následně zapichovali do hnoje, aby zvířata ochránili před uřknutím. Pokud už byl někdo prokazatelně očarován, existoval na to složitý, ale zaručený rituál: stačilo se nešťastníka zlehka třikrát dotknout magickým trnovým proutkem. Tento prut však musel být uříznut na Velký pátek novým nožem, a to rukou zahalenou do bílého šátku a přesně na tři řezy. Takový dotek prý čarodějnici způsobil tak nesnesitelnou bolest, že byla přinucena okamžitě odhalit svou pravou tvář a zjevit se.
Hlohové dřevo bylo v lidové tradici považováno také za mocnou zbraň proti upírům a oživlým mrtvolám. Podle starých pověr byl oheň zapálený z tohoto trní nejjistějším prostředkem k odhalení místa odpočinku krvelačných démonů a nočních přízraků. Takový oheň se rozdělával přímo na hřbitově za doprovodu zvláštního požehnání a věřilo se, že jeho dým neomylně zamíří k hrobům, v nichž tito nečistí tvorové přebývají. Všechny tyto tajuplné představy vznikly velmi pravděpodobně kvůli ostrým, pichlavým ostnům, kterými jsou hloh i trnka hustě porostlé. V lidové magii totiž píchání trnů symbolicky zastupovalo žár ohnivé hranice, na které se čarodějnice a démonické bytosti odedávna upalovaly. Pichlavé trní tak v podstatě fungovalo jako studený plamen, který dokázal spolehlivě zahnat upíry, vědmy i čarodějnice bez nutnosti rozdělávat skutečný oheň.
Hloh v dávné historii:
Staří Keltové věřili, že hloh střeží vstup do světa víl, a vysazovali ho kolem svých obydlí jako živý štít proti zlým silám a nemocem. V antice byl symbolem plodnosti. Nevěsty se zdobily jeho květy a ženichové si připínali jeho větvičku na šaty. Ovšem s nástupem křesťanství tato tradice vymizela, protože z ostnatých hlohových větví byla údajně upletena Kristova trnová koruna a hloh se tak pro následná století stal symbolem smůly a smrti.
Hloh má velice starou historii jako posel jara. Rozkvetlé hlohové větvičky se používaly k výzdobě májek. Římané věšeli ratolesti hlohu nad dveře k ochraně proti škodlivým vlivům všeho druhu. V Anglii, Francii, Německu a mezi Slovany byl hloh hojně používán, aby chránil před čarodějnicemi, upíry nebo zásahem blesku. Nejdůležitější postavení však hlohy získaly ve strážení pramenů a studní. V Irsku jsou ještě dnes některé keře hlohu nedotknutelné. U posvátných pramenů se tyto keře nebo stromky zdobí pruhy barevné látky a na kameny pod nimi se pokládají sošky, svíčky a další dary vděčných lidí jako opětování díků za sílu hlohu a jeho požehnání. Spojitost hlohu s vodou, očistou a léčením prokazatelně pochází z dob předkřesťanských. Jeho duchovní síla byla dokonce zaznamenaná v modlitbě sepsané kolem roku 1500 před naším letopočtem. Tato chetitská modlitba pochází z území dnešního Turecka a praví se v ní, že ovci, která pod ním prochází, potrhá srst…
V přítomnosti hlohu se prý probouzejí múzy, kreativita a inspirace, ale zřejmě je k tomu zapotřebí jisté přeměny. Svědčí o tom přítomnost hlohu v mnoha legendách, kde má často uspávací a znovu se probouzející funkci jako v naší pohádce O šípkové Růžence. Například islandský název hlohu, svefenthorn, znamená „spací trn“. Je nápadné, že během hlohem vyvolaného magického spánku spáči nestárnou. A nejsou to ledajací spáči, samé známé osobnosti. Kouzelník Merlin si pospal pod hlohem. Jeden z hlavních bohů severského panteonu, Odin, pomocí hlohového trnu uvedl do magického spánku Brunhildu. A vzhledem k tomu, že je ve skotských pověrách běžná ztráta platnosti času, bývá zde hrdina příběhu pod ochranou hlohu často uveden do transu, aby mohl navštívit svět víl. V prehistorické Evropě prý bývala místa později uznaná za jakési svatyně, která byla obehnaná hlohy. (zdroj Martina Lukešová, Boskovice, 2017)
Zázrak z anglického Glastonbury, hloh opředený legendami:
Podle starých vyprávění je tento strom přímým potomkem hlohu, který vyrostl z poutnické hole svatého Josefa z Arimatie. Tento Kristův učedník, jenž po ukřižování uložil tělo svého učitele do hrobky, později odcestoval jako věrozvěst do Anglie. Na znamení konce své dlouhé pouti zabodl suchou hlohovou hůl do anglické půdy a ona zázračně zapustila kořeny a rozkvetla. Traduje se, že Josef tehdy na britské ostrovy nepřivezl jen svou hůl, ale také bájný svatý grál - kalich, ze kterého pil Ježíš při poslední večeři a do něhož pak Josef zachytil jeho krev. Když byl Grál ukryt ve zdejší studánce, voda se zbarvila Kristovou krví do červena a dodnes se věří v její zázračné léčivé účinky.
Posvátný hloh, potomek původního stromu, takzvaný „Glastonbury Thorn“, je dodnes velice uctíván. Svědčí o tom i prastarý britský vánoční zvyk. Každým rokem je z tohoto hlohu uříznuta větévka, která je poslána s přáním všeho dobrého královně. Při štědrovečerní večeři pak zdobí stůl v královském paláci.
Účinky na zdraví: www.bylinkyprovsechny.cz
Květy hlohu sbíráme hned jakmile začnou rozkvétat. Kromě nich můžeme používat i plody a mladé listy, avšak účinky těchto částí v uvedeném pořadí slábnou. Vyhýbáme se hlohům pěstovaným uměle v parcích, pro léčebné účely používám pouze drogu z divoce rostoucích, čistě bíle kvetoucích keřů. Z hlohu se vyrábí několik léků, květ lze koupit v lékárně.
Hlavní a nejvýznamnější léčebné použití hlohu vychází z jeho vynikajícího působení na tak časté a nebezpečné srdeční choroby. Hloh je hotovým požehnáním pro nemocné srdce, neboť posiluje a prokrvuje srdeční sval, uklidňuje a povzbuzuje činnost srdce, odstraňuje silné bušení srdce a arytmii, rozšiřuje věnčité tepny kolem srdce (tepny zásobující srdeční sval myokard), výrazně zlepšuje a stabilizuje srdeční činnost a blahodárně působí při angině pectoris. Mimo přímý účinek na srdce pomáhá i při průvodních chorobách. Reguluje krevní tlak, hlavně pokud je vysoký, uvolňuje a čistí vápenaté usazeniny v cévách (ateroskleróza), čímž zlepšuje krevní oběh. (celý článek zde)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol
