Lidé začínali Zelený čtvrtek modlitbou před východem slunce v zahradě a připojili k ní očistnou koupel rosou, nebo vodou. Věřili, že se tak uchrání před svrabem a lišejem. Hospodyně, zametly dům a pekly jidášky, obřadní pečivo z kynutého těsta (podobný dušičkám). Jedly se na lačno s medem, aby byli po celý rok chráněni před žihadly a uštknutím. Ženy také ochrannou magií, hlučením hmoždíře nebo klíči odháněly z domu obtížný hmyz, jímž bývala stará stavení zamořena. K tomu také používaly proutek svěcený na Květnou neděli. Odpoledne se již nesmělo pracovat a po západu slunce hospodář vykropil svěcenou vodou stavení i dvůr, aby ochránil hospodářství před mocí čarodějnic.
Stále se dodržoval přísný půst, ale ten měl již brzy skončit, o Bílé sobotě. Složení stravy zůstalo věrné pojmenování dnešního dne, byla "zelená". Jedla se tedy hlavně zelenina, hořký salát polní, špenátová polévka místy i se smetanou a vejcem, luštěniny. Do bylinkových polívek se přidávaly mladé kopřivy, libeček, pažitka, petrželka, chudobka, pepenec a další. Oblíbeným jídlem byly vejce a kaše s medem, čili sladká kaše. Ve staročeské kuchyni se užívalo medu velmi často.
Bude už čtvrtek zelený, bude beránek pečený,
budem jíst jidáše, s medem kousek kaše
a tři lžičky medu vezmem proti jedu.
Zelený čtvrtek byl v lidové víře také hlavním dnem jarního novoročí, tedy začátkem hospodářského roku, a bylo vhodné tento den sít některé plodiny. Věřilo se, že vše naseté o Zeleném čtvrtku, dni probuzení života v přírodě, dobře prospívá a roste. Křesťané si v tento den připomínají, že Ježíš povečeřel s učedníky, ještě před tím, než ho Jidáš zradil. Událost je známá jako Poslední večeře, nebo Večeře páně, při které Ježíš ustanovil Svátost kněžství. Liturgická barva tohoto dne je bílá, symbolizuje světlo, radost a nevinnost.
Barva tohoto dne se vysvětluje několika způsoby. Jednak se odvozuje od zelenin, které staří křesťané jedli podle zvyku židů. Ohlasem tohoto výkladu je „špenátová“ tradice, jíž se řídíme na Zelený čtvrtek mnohde i dnes. Šlo o pokrmy z prvních zelených bylin, nejčastěji požívaných ve formě špenátu – tedy nasekaných nadrobno a povařených. Výraz špenát tak označoval úpravu bylin, nikoliv konkrétní rostlinu. Pojmenování také mohlo vzniknout zkomolením původního německého názvu Greinendonnerstag, tedy „lkavý čtvrtek“, na Grünner Donnerstag, Zelený čtvrtek. Tento den je i dnem odpuštění, kdy bývalí kající se hříšníci jsou přijímáni zpět mezi věřící. Suché větve (představující hříšníky) církevního stromu se tak opět zazelenaly. Odtud také může plynout pojmenování Zelený čtvrtek.
Za starodávna, již v 16. století bylo zvykem posílat si navzájem před Velikonocemi přání s dárky jež se nazývaly "dary Zeleného čtvrtku". Byly různé dle stavu a jmění: bohatí si posílali zlaté a stříbrné dárky, přátelé a známí si vyměňovali dárky praktičtější, oblíbená byla jídla Velikonoční, k nimž patřil: beránek, buď skutečný nebo z těsta a jiných materiálů vyrobený. Vedle toho byl také obvyklým darem Zeleného čtvrtku pečený jeřábek - "řežábek". Byl to vzácný pták, který se časem změnil v dostupnější nádivku. Štelcar Želetavský (16. století) o tomto zvyku píše: "Nepochybuji, že vašim milostem dobře vědomé jest, jaký dobrý způsob lidé zachovávají, když sobě někdo zejskati milost a lásku při něm obdržeti usilují, že mu zeleného čtvrtku rozličné dary od zlata a stříbra i od jiných věcí, ozdobně i nákladně dělaných darují . . ."
Při zpěvu Gloria večerní mše zvoní zvony a pak se znovu rozezní až na Bílou sobotu, často se na stejnou dobu odmlčí i varhany. Zvony „odlétají do Říma“. Ticho a smutek připomíná Ježíšovu večerní modlitbu v Getsemanské zahradě, kde byl později zatčen. Někde se při večerní mši dodržoval i obřad mytí nohou dvanácti věřícím. Žehnaly se také oleje, které se používaly celý rok při udílení svátostí. Večerní mší na Zelený čtvrtek začíná velikonoční triduum, neboť podle starého židovského a antického chápání začínal den již předvečerem a toto chápání se uplatňuje i v křesťanské liturgii.
Když se naposledy zvonilo všemi zvony, lidé vyšli do zahrad a třásli stromy, aby se hojně urodilo. Cinkali penězi, aby se jich držely. Nastávající doba klidu a ticha se promítla i do domácností: od hodin se odstraňovalo závaží a na Valašsku se sundávaly zvonce ovcím na pastvě. Zapovězený zvuk zvonů a zvonků je nahrazen dřevěnými klepači nebo řehtačkami, jejichž zvuk prý vyhání nečisté síly z domů a stavení. Těmito zvuky se svolávali i lidé k bohoslužbám. S tímto zvykem se stále můžeme dodnes setkat zejména v oblastech se silnými folklórními tradicemi, např. Slovácku, Valašsku či Chodsku.
Takto mohla vypadat ranní dětská modlitbička:
Modlitba v zahradě připomíná chvíle, kdy se Kristus Pán modlil v zahradě Getsemanské těsně před svým zatčením: "Šel Pán Ježíš do zahrady, naklonil své svaté hlavy na travičku zelenou, na rosičku studenou. Přišel k němu sv. Petr, sv. Jan. — Co ty tady, Pane Ježíši, děláš? — Rozjímám své drahé rány, které mi židé dali, nohy, ruce zprobodali: první hlavu, druhé ruce, třetí srdce, čtvrté nohy, pátý bok. Jdi ty, Petře, do celého světa, ohlas lidem mladým, starým, bohatým i chudým, kdo se tu modlitbičku pomodlí, tři dušičky vysvobodí: maminčinu, tatínkovu, svou jedinou, Pánu Bohu milou." (z Poděbradska)
Místy na Zelený čtvrtek probíhala koleda:
Na Zďársku chodily děti na Zelený čtvrtek s vrbovým proutkem dům od domu říkajíce: "Dej Pánbůh dobrytro na Zelenej štvrtek, abyste méli tak dlouhej len jako tento proutek. Proutek se červená, leníček se zelená; šak vám ho Pánbůh požehná." Na Zábřežsku v týž den chodí děvčátka "po zeleným štvrtku". Nesou v ruce šátek svázaný na čtyři cípky a vstoupíce do stavení řeknou jentoliko: "My dem po zeleným štvrtku"
zdroj: archiv Antonín ViK, knihy Čeněk Zíbrt, Obyčeje a slavnosti: Eva Večerková, Milada Motlová-Český rok od jara do zimy, Mgr. Marta Kondrová, etnografka Slováckého muzea,
časopis Rozkvět , vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
