Z hospodářských obyčejů, pověr a pranostik a o speciálním jídelníčku pásáčků. Nechyběla ani žabí stehýnka, hlemýždi atd.
Místy když pasák hnal poprvé na pastvu, házel pod dobytek vařené vejce, aby dobytek byl vždycky tak napasený a plný jako to vejce. Na Vizovicku (Morava) dávaly hospodyně kravařovi, když prvně z jara na pastvu hnal, uvařené vejce: to vejce pak kravař, chodě kolem dobytka sloupával: pak prý se dobytek dobře pase a drží se pohromadě. Jinde tím vejcem koulel pasák okolo dobytka, aby se mu nerozbíhal. Někde ze stejného důvodu koulel pasák okolo dobytka tolika vejci, kolik měl kusů, házel jimi přes něj a pak všechny rozbil o rohy krávy a všechny skořápky zahrabal do jedné jamky, aby se mu nerozbíhal. Kolem Brušperku často doprovázel hospodář pasáka na první pastvu. Když dohnali na pastvisko, hospodář vzal krávu za rohy a kravař, nebo kravařka koulela vejcem uprostřed mezi rohy.
Na Pernštýnsku zahrabal pasák jedno z darovaných vajec do země na tom místě, kde chtěli, aby se dobytek pásl. Jinde zarazil pasák do země hůl tam, kde chtěl, aby se dobytek pásl.
Ochrana dobytka proti střečkování a poštípaní:
Místy, když se dobytek poprvé vyháněl na pastvu polévaly hospodyně dobytek i pasačku přes hlavu čerstvou, studenou vodou (r. 1910). Takto polité krávy prý nestřečkují (neplaší se) a mouchy je nepoštípají. Na Valašsku se věřilo, potřou-li se na Velký pátek krávy sněhem nebo ledem, nebudou na pastvě střečkovat. Za tím účelem šlehal hospodář, nebo hospodyně krávy v chlévě binovačkou (tatarem) toho koledníka, který přišel o Velikonočním pondělí jako první. Také, aby mouchy dobytek neštípaly umývaly se krávy na Velký pátek před východem slunce vodou ze tří pramenitých studnic.
Aby dobytek neštípaly mouchy, radila stará hospodářská pověra: potírej dobytek lákem z vokurek kladených nebo listem tykvovým, nebudou mouchy štípati dobytek. Kolem Golčova Jeníkova zase říkali: vem si sádlo hada, který je chycený před sv. Jiří a vem si neopotřebované plátno a namaž to plátno tím sádlem a tím potři svůj dobytek, tak nebudou ty mouchy štípat a dobytek se nebude potit.
Když se vracel dobytek z první pastvy, polévali pasáka (pasačku) i dobytek vodou: pasák, aby nebyl líný a dobytek, aby mouchy neštípaly. Místy na Boží hod svatodušní pasáci hnali tryskem z pastvy domů, aby byl dobytek chráněn před mouchami.
Všeobecným zvykem, když se dobytek pouštěl poprvé na pastvu bylo pohánět jej proutky svěcenými na květnou neděli, ať již klokočovým, lískovým, březovým, nebo vrbovým. To prý dobytku prospívá; je prý zdravý, hojně dojí a nic zlého (zejména uštknutí hadí) mu neuškodí.
Dobytek se pásl pod širým nebem od jara do zimy; byl to pro pasáky život často trudný, ale celkem veselý. Dokud nebyla polní úroda rozvitá, neměli tolik starostí, aby dobytek nedělal škodu. Ale větší starostlivosti při pasení museli vynaložit, když úroda dozrávala. Od sv. Jiří se jim bránilo pást na lukách a dělat škody v obilí: proto pastevci říkávali: Sv. Jiří na záda míří.
Ovšem nejveselejší doba pro ně byla po podzimní senoseči. Tu bylo již také všechno obilí většinou uklizeno, a tak nemuseli bedlivě střežit dobytek. Hospodáři neradi viděli ohníčky pasáků: ne proto, že se z bramborových řádků vytrácely brambory, ale že i dobytku mohlo být uškozeno. Věřilo se, že kráva dostane ourok, přejde-li kouř (z ohníčku) třikráte přes ni. Také na oheň se nemá přikládat strniště, krávy by kulhaly. Místy měli za to, že na podzim se má se dobytek za pěkného dne pouštět na pastvu, aby se ho vši nedržely.
Pasáčci a jejich speciální jídelníček:
Ve společnosti jiných pasáků dělávali si pece v mezi a ve břehu, topili si ohníčky a v nich pekli brambory, vybírali čmelákům med, zpívali, pokřikovali na sebe, často se i mezi sebou hašteřili.
"Hoř, ohníčku, hoř, přijde na tě tchoř!
Nebudeš-li hořeti, hodíme tě do řeky,
přijde na tě černá vrána, budeš hořet až do rána,
hoř, ohníčku, hoř!"
Mnohde, ale nezůstalo jen u pečení jablek, brambor, ale na řadu přicházely opravdové pochoutky. Chytaly se kvíčaly, které se vařily nebo pekly. Na rozpálených, jemně omaštěných kamenech se upravovali hlemýždi, velcí slimáci, ale i žabí stehýnka. Ve slané vodě pasáčci vařili raky, a i prý veverky a ježci mají velmi chutné maso. Srst ostnitou – ježovinu nosili pasáčci domů, buď na podkuřování při různých nemocech, nebo se používala na náhubky pro telata a hříbata, jež měla být odstavena. Když byla nouze chytali i vrány, ale nesměla být příliš stará, jinak se musela dlouho vařit. Zvláštní pochoutku tvořili chrousti a sice jejich „předohrudí“, které zbylo po odtržení hlavy a těla, prý chutná jak mandle.
Někdy pasáčci ulovili i hada, ale toho většinou nejedli. Zanesli ho do vesnice, kde si ho dospěli stáhli z kůže a sádlo z něho nechali vykapat, prý je velice léčivé. Kůži si odrostlejší hoši vzali, aby si jí mohli ozdobit "trésku" troubel dýmky.
Dobytek se pásával někde do sv. Václava, jinde do sv. Havla. Ve Slezsku říkali: „Po Václavě može se pasť i starej robě po hlavě“. České pořekadlo zní:
„Svatý Václav praví: Pastevci, paste všude“.
Někde měli za to, že na den sv. Havla (16.10) nemá se již dobytek na pastvu více vyhánět, aspoň pranostika velí: „O svatém Havle nechej krávy v chlévě“ a jinde zase říkali: „Sv. Havel velí: můžeš pást i ve farářově zelí“ (to je všude).
zdroj: archiv Antonín ViK a časopis Venkov
vyobrazení: obraz, autor neznámý
