Vyprávění z Poděbradska o posledních chvílích spojené s pověrami:
Smutno a smutněji, než kdy jindy bývalo pod doškovými střechami našich chaloupek, vloudil-li se do nich nevítaný host nemoc a za ním — bledý anděl smrti. O nemocném se říká: Nemoc mu krásy nepřidá - Ten už nebude trávu šlapat - Slyší andělíčky v nebi zpívat - Mladej může, starej musí - Mele z posledního - Půjde k Markétě (na hřbitov královéměstecký).
Jaké zděšení, jaký žal v rodině, zachvátila-li nemoc člověka nejdražšího - pečlivého otce nebo dobrou matku! Celý život se lopotili jen pro své děti a v poslední chvíli se ještě starají o jejich další blaho závětí (poslední vůlí, testamentem). Psával jej rychtář za přítomnosti dvou svědků.
Takový testament máme v rukou a obsahuje níže uvedené:
Můj testament napsaný ve Vrbici 10. m. máje L. P. 1800.
Ve jménu všemohoucího Boha Otce, Syna i Ducha svatého — amen. Počínám Nejsvětější Trojicí s důvěrou v Její moc a dobrotu. Jelikož smrt každému člověku jistá jest, ale chvíle jejího příchodu nejistá jest, umínil jsem si já Jan Prášil, chalupník z č. 18., v těžké nemoci od Boha postavený, ale při zdravých smyslech a rozumu, nechati sepsat tento testament a odkázati podíly mým nezaopatřeným dítkám.
Nejdříve vám odporoučím, mé dítky, své otcovské požehnání a do ochrany všemohoucího Boha vás odevzdávám a prosím, abyste se za mě modlili. Dále si přeji, aby mé tělo bylo podle řádu svaté církve řádně a beze vší světské slávy pochováno a na hrob můj kamenný pomník postaven. To ukládám svému nejstaršímu synovi Janovi, kterému odkazuji také svoji živnost se vším, jak leží a stojí, s domácím a polním nářadím, s dobytkem ve chlévách, úrodou na poli.
Ze živnosti bude Jan povinen vyplatiti bratrovi svému a synovi mému Františkovi 1000 zl. až bude plnoletý. Sestra jeho a má dcera Marie, provdaná za Václava Přibyla z č. 53, je už odbytá, ale přece jí odkazuji dva korce pole — na čiňouských — aby na mě nezapomněla.
Na svědomí jiného nemám, než obligacy na 180 zl., spravedlivě dluhovaných sirotčí kasse v Dymokurech, které je povinen můj syn a dědic Jan spláceti. Všem odpouštím, kéž i mně odpustí! Opatruj vás Pán Bůh sám, dítky milé!
Pravdivost testamentu, z mé dobré vůle a při zdravém rozumu sepsaný rychtářem, potvrzují ctní páni svědci od začátku přítomní. (Josef Hruša, svědek m. p., Jan Prášil. Alois Douša, svědek m. p.)
Na kostele se ozve sanktusník, ohlašující celé vesnici, že kněz jde s Pánem Bohem k nemocnému. K církevnímu výkonu sejde se celé sousedstvo a těší domácí i nemocného. Smrt předpovídá červotoč, který neúnavně vrtá. Říkají, že se ozývají „umrlčí hodinky.“ Kokrhá-li slepice, honem ji hospodyně zařízne, aby nevolala další smrt. Předzvěstí smrti je i houkání sýčkovo. Vyje-li pes, čichá mrtvolu; zaženeme-li jej a postavíme se na jeho teplé místo, objeví se strašné podívání. Také štědrovečerních pověr o smrti je dosti. Obecně se věří ve znamení, které smrti předchází: rána na podlahu, otevřou se dveře, zaklepání na okno, hodiny se z nenadání zastaví, obraz spadne ze zdi, zjeví se bílá smrt. Také sen je jistou věštbou; zdá-li se o bílých koních, bílých ženách, o trhání zubů, je to vždy předzvěstí smrti někoho z nejbližších. Je-li někdo však omylem pokládán od lidí za mrtvého, bude dlouho živ.
Těžká hodina loučení nastala. Všichni domácí obklopili lůžko umírajícího, tlumeně plačíce a vroucí modlitby šeptajíce. Nad postelí u hlavy je zavěšen obraz Matky Boží a svatého patrona. Obnášejí umírajícího hromniční svíčkou, kterou mu dají do ruky, aby měl lehčí hodinku, kropí ho svěcenou vodou. Nemocného překládají z postele na postel, podušky z pod hlavy odstraní. Také ho kladou na ovesnou slámu, na které se lehce umírá. Pláčem zakřikují smrt a ztrpčují umírajícímu poslední chvíle. Umírá-li těžce, chce se s někým ještě smířit, svědomí utišit. Naposledy požehnaly ustarané ruce umírajícího svým miláčkům, počítá je posledním dlouhým pohledem — hluboký vzdech, a životní drama, plné práce, potu a odříkání je skončeno.
Dávají zesnulému pod nos pírko, před ústa zrcátko. Zatlačí mu posléze oči; má-li je nebožtík pootevřené, záhy si někoho k sobě vyhlédne. Dolní čelist se podvazuje a aby mohla dušička odletět, otevřou okno. Tělo se omyje, ustrojí v rubáš a uloží v komoře na prkno umrlčí, které jako posvátný odkaz v rodině se zachovává. Na věži se rozklinkal teskně umíráček. — zvoní hodinku — Bůh mu odpusť! Už ho hlava nebolí! Je na pravdě Boží, vzdechnou sousedé v zamyšlení. Smrt smiřuje i největší nepřátele.
Sláma, na níž někdo zemře se vynáší na pole a nechá se ležet, až shnije. — Smrt hospodářova ohlásí se včeličkám. Do rakve dává se nebožtíkovi pod hlavu poduška s drtinami; na peří se tělo dlouho nerozpadne. Večer se zpívá žaltář, sousedé chodí na modlení. V den pohřbu sejdou se všichni příbuzní, známí. Rakev stojí v síni na márách, mrtvý je obložen obrázky, květinami, v rukou má voskový křížek a růženec. Muzikanti hrají pohřební písničky, ve světnici učitel se zpěváky zpívá smutné zpěvy za zemřelé. A jaký kontrast! V síni nářek, pláč, zde hotová hostina. Kdo přijde, jí a pije z bohatých zásob na stole — tak jde svět!
Dříve než se rakev uzavře, poznamenají přátelé zemřelého křížem, políbí ho a pokropí svěcenou vodou. Sotva odvedli od rakve žalem zdrcenou ženu, matku, již rakev duní pod ranami kladiva.
Kněz vykoná obřady, vůně kadidla naplní celý dům. Tělo zesnulého vynáší se nohama předem a na prahu se dělají tři kříže, aby záhy smrt nepřišla, láme se svíce — symbol zlomeného života. Ve světnici se zpřevracejí židle, aby se lehčeji zapomínalo, dům se vykropí svěcenou vodou a vykouří jalovcem. — Šaty po zemřelém vydrží tak dlouho, než se tělo rozpadne.
Na pohřbu svobodných bývá hojně dospělých mládenců a družiček; z těchto jedna černá a jedna bílá. Před pohřbem přišpendlí družička svému mládenci rozmarýnu neb myrtu, začež ji musí při věnečku po pohřbu nejvíce prováděti. Zemřelého mládence nesou družičky, pannu mládenci. Před knězem chodívají dvě malé družičky, jedna, se zlomenou svící, druhá nese na talířku rozmarýnový vínek. Po pohřbu je hostina, zvaná „svarba“, večer má mládež věneček.
Pohřeb šestinedělky poskytuje truchlivý pohled. Rakev nesou černě oděné, vdané ženy. Do rakve se vkládá hrneček, jehla, nit, dětské prádélko, aby mohla do šesti neděl chodit dítko v noci krmit a koupat. Nemá-li potřebných věcí po ruce, obyčejně se ta věc z domácnosti ztratí.
Plná odevzdanost do vůle Boží vysvítá ze slov staříka:
„Kdyby špendlíčkem hrabali, rukama kopali, už je vše marno. Pobudeme, nebudeme, světu nepřebudem. Kdo se díval smrti ve tvář, poznal, jak bídným je člověk, jenom Bůh na věky.“
zdroj: Od kolébky do hrobu, lidopisné obrázky z Poděbradska, 1900
autor: Josef Čečetka (1871, Nové Hrady – 1942, Praha), český učitel a spisovatel
obraz: Bohumil Hradečný (1876, Prostějov - 1960, Praha)
