Stalo se to snad divnou náhodou, že skoro všechny manželky mladých hospodářů v Sudoměři poblíž Mladé Boleslavi v letech 1850—1860 měly jméno Anna. Nastával vždy slavný den svaté Anny 26. července, jako všeobecný svátek celé vsi. K svátečním hodům si sousedé pozvali také přátelé a rodinu. Čeládka ovšem pracovala na poli jako jiné dny, ale přeci jen byla svátku panímámy nebo hospodyně účastná a na nějaké kůstce od hodů si také pochutnávala.
Večer před svátkem celá „banda“ muzikantů hrála zastaveníčka, „štandrdle“, před každým statkem, kde, která Anna pobývala. Když pak před obydlím tři nebo čtyři kousky zahráli a než tak popořádku všechny Anny po celé vesnici poctili svou návštěvou, byla skoro půlnoc.
Před každými dveřmi domku i před každými vraty statků stály nebo seděly zástupy domácích obyvatel. Poslouchali rozličné písně, jež se v noční tichosti daleko rozléhaly a líbezně zněly. Ano, mladé chase bylo té hezké muziky líto, že nehraje pro tanec, i chopili se jedni druhých a tancovali po návsi na zeleném trávníku. Hudebníci přitom i něco získali a každý si domů nesl pár stříbrných dvacetníků. Proto se uradili se, že těm Annám ještě zítra o jejich svátku udělají „bál“, při němž by se všechny Anny vytančily.
O svátku samém chodil ráno muzikant po celé vsi a do každého stavení nesl „Pozvání do Annybálu, všem Annám, Aninkám, Aničkám, Ančičkám Ančkám, Naničkám, Nanynkám, Nankám, Nánám, Nanetkám, Anduličkám, Andulkám, Andulám, Andám, Anouškám, Andičkám, Ančám, Ankám a Ančourám, aby dnes večer do hospody přišly.“ Od cesty za roznášení dostal muzikant od Anen „vázanýho“ koláčů a buchet, že to ani do uzle svázat nemohl.
Večer byla hospoda, jak by nabil, a „Annybál“ se vydařil nad očekávání, neboť ani jediná Anninka doma neostala. Selky, chalupnice, domkářky, podruhyně i děvečky, všechny přišly do hospody, pro žádnou se posílat nemuselo. Za nimi přišly také přespolní Anny a mnoho tanečníků, aby se tu společně veselili a svůj svátek oslavili při hudbě. Mnozí jiní přišli se zase podívat ze zvědavosti, aby věděli, jaký bál bude. I tančilo se, veselilo a plesalo společně až do bílého rána.
Druhý rok i následující léta byl Annybál již poněkud slaběji zastoupen. Proto se ujednalo, že na příští rok svátek svaté Anny bude se oslavovat nějak důstojněji, totiž, že se půjde procesím k Panně Marii na vrch Bezděz, asi dvě hodiny cesty vzdálený. A také se šlo. Večer před svátkem sv. Anny jako obyčejně se zase „vytrubovaly štandrdle“. Ráno pak přišel ze Skalska pan kaplan, aby sloužil ve filiálním chrámu Páně Sudoměřském mši svatou, při které bylo za všecky živé i mrtvé Anny modlení. Po mši se šlo s procesím na Bezděz. Po celé cestě nábožné zpěvy a modlení se střídaly. K zástupu tomu připojovali se lidé i z jiných vesnic, a to nejvíce zase Anny, aby o svém svátku k Pánu Bohu se pomodlily.
Na vrchu Bezdězu stojí, jak známo, starý památný hrad s hradní kaplí. Socha Panny Marie tam je přivezená až ze Španělska, z Montseratu а k té nábožní křesťané putují. Každý Mariánský svátek a v létě každou neděli tam bývají poutníci a velká procesí. Po vrchu tom vedle cesty je patnáct kapliček křížové cesty, před kterými poutníci pobožnost umučení Páně vykonávají a na hoře před obrazem Panny Marie dokončují. Na poledne se zástupy rozejdou, buď že zůstanou někteří ještě na vrchu, nebo dole mezi kramářskými boudami a v hostincích. Odpoledne vykonají v chrámu Podbezdězském nešporní pobožnost s litaniemi a s požehnáními se vracejí domů.
Na den sv. Anny bylo také vidět na Bezdězu procesí, při němž nesly družičky, malé panenky v bílých šatičkách a s věnci na hlavičkách a krásnou sochu Panny Marie na nosítkách. Ženy zase ve starším národním kroji oděné s bílými čepci, tak zvanými holubičkami na hlavách, nesly na nosítkách sochu svaté Anny až na horu Bezděz.
Takto se slavil svátek sv. Anny u nás v Sudoměři po řadu let. Večer „štandrdle“, ráno mše svatá poté procesí na Bezděz. Doma sváteční hostina a večer taneční hudba na sále. Po letech slavnosti ochabovaly, a to z toho důvodu, že svátek sv. Anny je již o žních, a tudíž je mnoho práce na poli se sklízením obilí a na slavení není čas. Je-li totiž ranný rok, když více slunce svítívá a je jasno a teplo, ba sucho, tak obilí dříve uzraje a musí se kosit, vázat a do stodoly odvážet, aby zrní z klasů nevypadalo na zem, že je někdy jediný den drahý, aby se ho k nutné práci vhodně použilo. Když nastanou rannější žně již o svátku sv. Anny a na poli se pracuje odložilo se pak procesí až na příští neděli po sv. Anně, to že bude četněji zastoupeno než ve všední den. Panímámy Anny svůj svátek slavit však neopomenou, ráno jim pan kaplan slouží mši svatou, při které se pomodlí a pak si doma ke svátečnímu obědu přípravy činí a potom se svými rodinami stolují.
zdroj: knižní archív Antonín ViK
sepsal Jan E. Konopas, rolník
