Masopust odevzdal žezlo Půstu a jak to už bývá, tak nejen tento přechod, ale nakonec i sama postní doba má své rituály. Dříve mívali na Popelec podivnou zábavu. Mirotický ji popisuje r. 1579 takto „Na den Popelce, jest divné, co se na mnohých místech děje: panny, které celý rok do tance chodily, od mládenců bývají shromážděny a k pluhu místo koní zapřaženy, s pišťákem (pištcem), který na tom pluhu pískajíce sedí, do řeky nebo do jezera taženy bývají.“
Z druhé poloviny 17. století se ve starých záznamech dochovala tato veršovaná "pranostika", která plně vystihuje masopust a následný půst:
„Svatí milí Tři králi jsou hodní vší cti, chvály…
Masopustní chvíli se přiblížila, mnohá by ráda nevěstou byla…
Potom po takovém veselí půst nám zelí jísti velí.
Hned ve středu stroj na Popelec a v smutné roucho se obleč.
Trap své tělo kyselým a jez zelí. Kaši, kroupy nám Písmo velí.
Hleď potom se zpovídati a z hříchů svých počet dáti.“
Stará hospodyně z Vyškovská líčila, jak se postívali: „Na škaredó středo, esle si okrojil kdo ráno chleba, to belo teho málo - chlapi, ti šle do hospode spláchnót popelec; obečéně dopoledňa nic, a v poledně a to polivka žádná, leda počálka. Dež bel hlad, aji ta šmakovala."
- V některých místech na Táborsku jest obyčej mezi ženskými od starodávna zachovávaný, že na popelec pijí mnoho kořalky, aby jim prý len hodně dlouhý vyrostl. (Bohemia 1860, str. 457 o Kadani)
- Na Ledečsku chodíval v tento den po vsi směšně oblečený člověk s rozsvícenou lucernou. Každému vysvětloval, že hledá ztracený masopust. Prosil, aby mu v domech dovolili hledat, že když ho nalezne, tak ho vynese ven. K velikému smíchu všech prohledal všechny kouty a odměnou mu byly jedlé zbytky z masopustu.
- Aby byly na jaře zabezpečeny stromy proti housenkám, zachovávali hospodáři všechen popel, který se napálil na Škaredou (Popeleční středu) a ráno, nežli vyšlo slunce, posypali tímto popelem okolí stromů. Pak prý nespatřili z jara ani jednu housenku.
- Kdo by se o Popeleční středě napil svěcené vody, byl by po celý nadcházející rok ochráněn před komáry. Ze stejného důvodu však pili muži v tento den i kořalku, a to jen proto, aby si protáhli masopustní úterý.
- Na Bydžovsku se na Popeleční středu nemělo prát prádlo. V tento den by praní nic nepomohlo a prádlo by zůstalo po celý rok špinavé.
- Na Velkomeziříčsku bývla Škaredá středa postrachem děvčat, protože chasníci je chytali a vozili na saních, dokud se jednotlivé dívky nevyplatily. Která chtěla na chasníky vyzrát a schovala se před nimi, měla nakonec pořádnou ostudu. Chasníci totiž uvázali ze slámy věchet, nosili ho po vsi a posmívali se, že to je dívka, která se od nich nedala chytit. Věchet každému ukazovali, tropili s ním všelijaké žerty a nakonec ho hodili do vody.
- Na „škaredou" středu, jak také popeleční někde říkají, ustávalo se v předení a přadena na ten den se nosila ku tkalci. Známé je rčení: „Na škaredou středu už nerada předu" — i také: „Na Matičku Boží kolovrat se složí". (Český lid 1900)
- Na "škaredou středu" většina mládeže, žen a pannen po udělení popelce jdou rovnou do hospody, kde pokračují ve včerejších veselostech. Což prý staré přísloví potvrzuje: "Na škaredou středu nerada předu, ráda spím a což jest dobrého, všecko sním." (Zlatá Praha, r. 1887)
- Z vyprávění pamětníka ze Skaštic se pak dozvídáme, že na Popeleční středu chodili s „kvasnicema“. Některý z nich se načernil jako kominík a dal se ovázat hrachovinami a obřísly, že vypadal jako medvěd. Toho pak vodili za stále bubnování na buben po vesnici. V pokoji, do něhož vešel nasvinil z hrachoviny. Proto medvěda do příbytků moc nepouštěli a raději se před ním zamkli. Kde ho ovšem pustili, tam hospodyňka dostala hrníček kvasnic a ona dala kaše. Ta se prodala a peníze pak chasníci společně propili.
- Na Popeleční středu, na Cholticku ráno chodívaly ženy s hrncem, v němž bylo rozpěněno mýdlo a štětičkou „pucovaly mužský“. Nechtěl-li být přepadený muž zamazán, musel se vykoupit penězi. Ty se pak společně propily, čemuž se říkávalo „prát zástěry“.
- Podobný zvyk měli na Horácku na Bystřicku a Novoměstsku. Zatímco hospodáři zapíjeli konec masopustu, oblékli se hospodyně do mužských šatů a chodily kolem vsi "po mejdle". Vydávaly se za holiče. Jedna nesla velkou břitvu, zpravidla vyrobenou ze dřeva, aby nikoho nepořezala, druhá ukazovala krabičku s mýdlem, které však nebylo mýdlo, ale šlo o kousek ledu nebo okrájené řepy. Třetí nesla misku na mydlinky, čtvrtá zrcátko - obyčejně prkénko - a pátá opatrovala pokladničku. Když chytily nějakého mužského, musel se z "lazírování a pulírování" vyplatit. Nakonec po mejdle spočítaly utržené peníze a uspořádaly pro sebe v hospodě posezení.
- Na Liberecku na popeleční středu "hledají se svítilnami masopust." (Zlatá Praha, 1887)
Kdysi se na Domažlicku zakopával masopust dopoledne na popelečnou středu. Dudy a housle zabalili do smutečního hávu, vzali je na sochor a nesli je za ves. Tam udělali do země jámu a u ní složili chlapce z nosítek v slámě zabaleného. Chlapec u jámy uskočil a oni tu slámu zahrabali. Tím se symbolicky rozloučili s hudebními nástroji, protože půst znamenal smutek a v něm hudba neměla místo, a tak nastoupili na cestu půstu.
zdroj: Veselé chvíle v životě lidu českého, l. p. 1950– Čeněk Zíbrt a Český lid, Karel Pejml - Český rok na vsi a ve městě - Pavel Toufar
vyobrazení: ilustrace, autor neznámý
