Podle lidových pověr se této středě říká Sazometná, uklízelo se v domě i kolem něj, v hospodářských staveních i na dvoře. Také se nechávalo vyhasnout ohniště a vymetaly se saze z komína, čímž se prý vyháněly zlé síly, které by mohly příbytku škodit. Je to také den, kdy Jidáš přislíbil veleknězům jeruzalemského chrámu zradit Krista za odměnu třiceti stříbrných. V 19. století se začalo vyskytovat nesprávné pojmenování dnešního dne, vytvořily se "legendy", že se díky špatným skutkům Jidáše říká Sazometné středě: středa Škaredá. Další lidová tvořivost říká, že se škaredá nazývá i proto, že se Jidáš v ten den škaredil na Krista a musíme si tedy dávat pozor, abychom se po celou středu usmívali, protože pokud se budeme v tento den na sebe „škaredit“, tedy mračit a zlobit nezbavíme se „škaredění“ po celý rok. Zní to určitě moc pěkně, ale tyto rčení nejsou potvrzeny v historických pramenech. Jediná "Škaredá středa" následuje po masopustním úterý.
V tento den lidé nosili do kostela polínko dřeva a dali jej opálit na hranici. Doma z něho nadělali loučky a z nich křížky, které o Veliké neděli po obědě s ratolestmi svěcenými na neděli květnou, zastrkali do rohů polí. Ty měly ochraňovat úrodu před krupobitím. Ten hospodář, který měl nejdříve zastrkané křížky, měl mít údajně časnější žně. Jak vysoké jsou ratolesti s posvěcenými kočičkami, tak vysoko potom vzroste obilí.
Ženy se oblékaly do tmavých obleků. Končila všechna společenská posedávání, muži omezili kouření a pití. Na Sazometnou středu bývala bohatší večeře, aby každý lépe snášel přísné posty předepsané na následující tři dny. Hlavním pokrmem byla čočka a hrách. Přestože bylo jídlo dobré a povedlo se, muselo na talíři v tento den vypadat ošklivě a na první pohled nepovedeně. Jestliže se hospodyně rozhodla usmažit bramboráky nebo placky, vždy je při obracení trochu potrhala nebo přeložila. Tak vznikly trhance. V tuto středu se dodržoval na Valašsku zvyk, kdy v tento den vařili tradiční kyselicu, kterou pak místní vylévali a symbolicky se tak loučili s jednotvárnou postní stravou.
Zámožné hospodyně si v tento den chystaly staročeského beránka "postního", jenž byl jídán na Zelený čtvrtek, po staročesku nazývaný také "veliký". Aby byl beránek náležitě připraven, bylo k tomu třeba složitého "kuchaření".
V České Třebové měli na sazometnou středu zvyk přehazovat na náměstí masné krámy dřevěnými palci z mlýnského kola. Který mladík hodil nejvýše, získal prestižní titul Jidáše pro letošní Velikonoce. Když byly masné krámy v roce 1868 odstraněny přehazovala mládež farskou stodolu na Chmelnici, než v roce 1889 tento obyčej zakázal katecheta L. Souček.
Podle etnografa Čeňka Zíbrta místy již na sazometnou středu započal zvyk „honění Jidáše“, který patří mezi nejstarší velikonoční hry české. Z původního náboženského obřadu se vyvinula dětská zábava s popěvky namířenými proti Jidáši a židům, kteří ukřižovali Krista. V 19. století zábava probíhala asi takto: chlapci 10-12 letí při obřadu v kostele stojí kolem oltáře a jak kněz započal obřad, vyběhl chlapec (nejčastěji ryšavý) od oltáře z kostela a běžel do vsi. Druhé děti za ním uháněly s řehtačkami a klapačkami zpívajíce: "Jidáše honíme, klekání zvoníme, přitom se modlíme…" Tyto honičky byly spojeny s koledou. Dostávali většinou sušené ovoce nebo drobné peníze, které se vhodily do hloučku dětí. Honění se opakovalo od Zeleného čtvrtku až do Bílé soboty, kdy se nezvonilo a hrkání a rachtání nahrazovalo vyzvánění zvonů, které na Zelený čtvrtek "odletěly do Říma."
Jidáše honíme, klekání zvoníme, přitom se modlíme…
My Jidáše honíme a dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví o nevěrným Jidášovi.
Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil,
že jsi Pána Krista židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořit, s čertem, ďáblem se tam mořit.
Až Jidáše chytíme, do ohně ho hodíme.
Začínala se již také malovat vejce, aby byla připravena na pomlázku. Dodnes se pečou z kynutého těsta sladké jidáše, často ve tvaru pletence připomínající provaz, na kterém Jidáš ukončil svůj život, jsou pomazané medem. Podle tradice se mají jidáše jíst ke snídani na Zelený čtvrtek.
zdroj: archiv Antonín ViK, knihy: Čeněk Zíbrt a Staročeské výroční obyčeje
vyobrazení: pohlednice, Josef Mukařovský (1851 - 1921)
