Obyčeje, pověry, báje a zábavy šumavských podlesáků
Pašijový týden — od Květné neděle do Vzkříšení — je smutný, ponurý; utrpení Páně se obráží v citlivé duši, a všechny zvyky těchto dní jsou též pochmurného rázu. Babička si nechala v koutě kolovrat až do těchto dní a upřede pár posledních nití. Ty mají zvláštní moc. Maminka jimi ušije pár stehů na dětských košilkách, i výrostek si zapíchne jehlu do kabátu, otočí nit kolem ní a má po starosti: vodník ani jiná nečistá síla nemůže uškodit, ba ani boží posel — blesk!
Květná neděle - první den pašijového týdne je ještě veselý; vzpomínka na slavný vjezd Ježíše, svěcení kočiček a vychloubání hochů košťátky působí vesele na mysl, že čtení nebo zpívání vážných pašijí nezachmuří ještě člověka. A což naděje, kdyby se otevřela před ním skála a on našel poklad?
Palmové listí kladli na cestu před Ježíše. U nás je zvyk to napodobit, ale v přírodě nic zeleného ještě není; košťátka jsou jen z prutů jívy, které již mají pupeny nalité, někdy i raší — jsou to známé kočičky — pak jsou pruty lískové, vrbové, větévka smrčí, a aby také byly listy, tak se použije větvička dubová s loňskými listy.
Proto si v některých oblastech nalámou chlapci o Hromnicích pruty střemchy, višně, jasanu i jiné, dají je do hrnečku s vodou a postaví do kouta ve chlévě. Tam je ve dne v noci stejná teplota. Každého dne je zkoumají, a ta radost, když pupeny nalívají, pukají a listí jako hedvábí jemné pučí, dokonce i poupata se ukazují. To je potom košťátko krásně zelené! A jak se hoši vychloubají, kdo má víc rozvité listy! Některý má však chlapec místo hezkého košťátka v očích slzy. Proč? Inu, kráva se v chlívě utrhla a pochutnala si! Chudí chlapci mají několik košťátek a prodávají je. Také lískové pruty rybářům na udice. Doma se z košťátka vytáhne prut kočiček a dá se za obraz, košťátko za trám na půdě, a je prý to lepší proti ohni než pojištění!
Na Zelený čtvrtek se ještě pracuje na poli, ale spíše se jen dodělává práce, schválně nechaná; např. setí hrachu, poněvadž toho dne zasetý není červivý podle pořekadla: "Na čtvrtek Zelenej hrách zasívej, nebude červivej!" Také hlavatice (semeno zelí) toho dne setá se dobře urodí. Tohoto dne starší včelaři měli podřez, totiž vybírali med, podřezávajíce plásty v klátech. Kláty jsou starodávné úly, vydlabané z kmene; z nich se vybíral med jednou do roka na jaře. Domečky jsou novější úly, lehko přístupné včelaři, a proto mnohý vybíral, vybíral, až včeličky hladem umřely. Med musel být. Jak by jedli jidášky bez medu? Vždyť by se prašivina chytila lidí a had by člověka zle poštípal! A tomu všemu zamezí troška medu, na Zelený čtvrtek snědená!
Chceš-li být zdráv po celý rok — snadná pomoc! Jdi před slunce východem do sadu a tam se pomodli! A chceš-li být hezká, běž se umýt k potoku nebo k řece, až zazní zvony při Gloria!
Jistější to je při Gloria na Bílou sobotu, když se zrovna zvony vrátily z Říma, neboť jsou znova vysvěceny a mají tudíž moc i na krásu. Když se může uchránit před nemocí člověk, proč ne i ten boží dobyteček? Proto mu hospodář dává kousek jidášku s medem od svého a zvířata budou zdráva, ba ani obtížný hmyz v létě nebude je dráždit a trápit. Aby slepice hodně nesly, dostanou též kousek a zadeněk se jim sype do kola z řetězu; alespoň zanášet žádná nebude.
„Kdepak mám ten kousek hrachoviny ze žida? (O masopustním úterku mezi maškarami je vždy chasník, přistrojený za žida; jest obalen hrachovinou, a z té si každá hospodyně utrhne kousek.) volá hospodyně na dcerku. A když jej najdou, honem s ním do slepičího hnízda, aby slepice hojně nesly a dobře vyseděly kuřátka. Husy i kachny také dostanou kousek. Ani na sklep nezapomene zbožný hospodář; vždyť je tam polovic živobytí. Dá tam větvičku jasanu, posvěcenou na Květnou neděli, a může bez obavy jít dovnitř: všechna jedovatina (hadi, štíři a ještěrky) hned, ale hned se musí vystěhovat! Jinde se jedovatiny tuze báli, a proto se vykropoval dům na Zelený čtvrtek při Gloria, nebo se vymetalo celé hospodářství novým koštětem, svázaným schválně v pašijový týden.
Na Velký pátek spěchá každý, kdo může, do kostela a nikdo na vsi, ani rouhač se neopováží pracovat na poli ani pohnout zemí na sadě, aby měl Ježíš v hrobě pokoj. Tohoto dne nikdo nepůjčí věc ani vlastnímu bratru, neboť by se mu nedostávala po celý rok.
Na tento den, smutný a často pochmurný mají zlé bytosti velikou moc, neboť se nemusí bát Ježíše, když leží v hrobě. Čarodějnice tropí rejdy, a proto pozor na ně! Čarodějnice se hledí dostat do stavení, zvláště do chléva, učiní se neviditelnou, a proto hospodář chodí všude a na každý práh udeří sekyrou po třikráte, což pomůže tak dobře jako drn nakladený před prahy večer před sv. Filipem a Jakubem (dne 30. dubna). Čarodějnice nesmí dovnitř, dokud nespočte všechnu travičku v drnu, tím se zdrží do kuropění a již má konec s čarováním, musí domů!
Chasníci střílejí proti vratům, aby neviditelné čarodějnice zapudili, Trefí, netrefí – to nemohou vědět, ale druhý den běda babě, která by stonala! „Ta je jistě postřelená!“ řekli by a zatočili by s ní tuze přísně. Nejmírnější bylo vypráskat ji ze vsi! Kdo nemá pistole, ten alespoň práská bičem po dvoře a také tím zažene čarodějné baby. Někdy odvážnější chasníci číhají v noci kolem stavení, kde bydlí podezřelá babka. Vyletí-li o půlnoci z komína, zakřičí na ni. Tím hned překazí její čáry, a ona spadne na zem jako buchta.
„Pantáto, ještě jsme zapomněli na povřísla!“ upozorňuje staršinka hospodáře. „Máš pravdu! Jak Anče poklidí, jděte do stodoly a navažte jich aspoň pár mandel!“ (15 ks) Do snopu, takovým povříslem svázaného se nedají myši, ani kdyby měly sebe větší hlad. Také se myši vystěhují ze stodoly, má-li žnec roubík z hlohového dřeva ustrouhaný a smočí-li jeho špičku do krve zvířete na Velký pátek zabitého. Kde je ve stavení sama vdova, pomůže si jinak od myší. Když na Zelený čtvrtek chodí děti v poledne po vsi s řehtačkami a klapačkami, zastupujíce tak zvoníka, chytne vdova koště a umete všecko ve stavení. Také pomůže, tluče-li na moždíř po domě i na dvoře, ani jediná myš nezůstane, musí ven do polí. V jiné krajině mají důvěru k jinému prostředku, chodí na Velký pátek před slunce východem po stavení a po dvoře s klíči a cinkají o překot. Myši se leknou, nepohodlný hmyz také a hned se stěhují o dům dále.
Proti pavoukům je dobře vymésti kouty proutkem z posvěceného košťátka. Má-li hospodyně klokočový keř na sadě, pomůže si lehko od blech. Na Veliký pátek vezme klokočový proutek, svěcený na Květnou neděli, a vyšlehá jím postele; také na podlahu udeří několikrát přes úzké spáry (mezery mezi prkny, kam kladou vajíčka) a při tom volá: „Ven, hosti bez kosti!"
Je-li sníh, neškodí, když se peřiny vynesou ven a hodí se na ně hrstička sněhu, pomáhá to také od blech. Čeledín, jenž má na starosti holuby, vyčistí na Velký pátek holubník, a žádný čmelík potom holuby netrápí.
Časně ráno před východem slunce vyjde hospodář na pole. Nese v náručí křížky, urobené z posvěcených kočiček, a do pole je zastrkuje; přitom se modlí. Tím si zajistí hojnou úrodu. Několik křížků zapichuje až na Hod boží, aby chránily obilí před krupobitím. Někde křížky, jinde košťátka zastrkují za trám na půdě, aby boží posel (blesk) neuhodil.
Ještě jednu neplechu má skoro každý sedlák: krtky na louce. Mladí již uznávají, jak je krtek užitečný, ale starší naň hubují, že musí po jaru rozhrabávat krtiny. Takový hospodář vyzraje lehko na krtka: na Veliký pátek nařeže osikových proutků a zapíchá je do krtin. Z Jidášova stromu má i krtek strach a hned prý se stěhuje na sousedovu louku; jsou-li i tam osikové proutky, naběhá se chudák dost a dost, nežli se doryje na louku „nedbalého" rolníka, který ho nepronásleduje osikovými proutky. V jiné krajině jdou na krtky s cepem. Na Veliký pátek časně ráno vypraví se hospodář na louku a na každou krtinu udeří cepem. Avšak musí umět zaříkávání.
Když dovede zahnat krtka, proč by ne krtice? (Krtice je nemoc těžko zhojitelná na krku). Písmenko sem, písmenko tam! Nakouří nemocného, na uhlák dá trochu léčivých bylin, a když kouř vychází, nemocný se nakloní, aby mu šel kouř na krk a při tom říká:
„Sháním vás, krtice, ve jménu Boha Otce, Boha Syna, Boha Ducha svatého!
Sháním vás, abyste sešly, jako led z vody sejde.
Sháním vás podruhé, abyste sešly, jako listí se stromu sejde.
Sháním vás potřetí, abyste sešly, jako od Krista Pána umučení neroste žádné kamení.
K tomu mně dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý!"
Která dívka má pihy, ať se umyje na Veliký pátek ve vodě proudící, nebo doma vsype do ní pšeničné otruby a umyje se. Nadosmrti má pokoj od pih. Ve městě to má snadnější: jde do salonu krásy.
Ani na ovocné stromy se nezapomíná. Na Veliký pátek před východem slunce — a nemá-li kdy, může to odložit na večer — jde hospodář strom od stromu a volá: „Obouvejte se, stromy, bude zejtra mráz! Nebudete-li se obouvat, posekám vás!" Jaký vztah má toto říkadlo k hojné úrodě, je těžko si domyslit. Snad proto, že na Šumavě z jara jsou pozdní mrazíky v noci a hospodář straší stromy, aby se květy zavřely na noc, a tak uchránily pestík a tyčinky.
Lépe se zamlouvá jiné říkání, které hospodář odříkává na sadě kleče:
„Modlím se k tobě strome zelený, ať tebe Pán Bůh dobrým odmění!" (asi ovocem.)
Když zapomněli na stromy dnes, dá se chyba napravit zítra, na Bílou sobotu. Když zvoní Gloria, zatřesou každým stromem a tím si dopomohou k hojné úrodě. Jsou-li stromy v květu a třese se jimi, opráší pel více pestíků. Nešel-li hospodář na sad sám a poslal čeledína, splakal nad úrodou: čeledín si lehl stranou, a když zvonili Gloria, honem si tloukl na kapsy, až peníze cinkaly; měl jich potom celý rok dost a dost — ale na stromy zapomněl!
Na Bílou sobotu vstávají děti časně, aby nezmeškaly pálení Jidáše. Na pobožnost nemyslí, ale tlačí se a vyhlížejí si uhlíček, který by si první popadly. Však má taky moc, nejenže léčí nemoci. Bolí-li dítě v krku, napije se vody, do níž se dá kousek toho uhlu, a do rána je dobře, ale i stavení chrání před bleskem, zastrčí-li se i jen kousíček za trám.
Také tohoto dne se nepracuje v polích, aby měl Ježíš v hrobě pokoj. Hospodyně si rozdělí čas mezi kostel a domácí úklid, aby se na Vzkříšení všechno jen lesklo.
Když večer velebně zazní zvon na vzkříšení a kněz radostně zazpívá: „Vstalť jest této chvíle!" přestává moc nečistých sil a v lidském srdci radost a mír se uhostí. I příroda slaví své vzkříšení k novému žití!
autor: Adolf Daněk (1869, Strakonice – 1950, Praha), 1935
Byl český sběratel pošumavského folklóru, lidové poezie a autorem prací z oboru folkloristiky. Byl členem spolku spisovatelů Máj.
vyobrazení: obraz Josef Douba (1866-1928, Domažlice)
