Boží Tělo se utvářelo jako městská slavnost. Řemeslnické cechy, stejně jako literátská bratrstva, měly účast v božítělovém procesí přímo zakotvenou ve svých řádech a jednotlivé korporace měly v procesí určené místo. Jak uvádí etnografka Eva Večerková, v Jevíčku v roce 1472 šli ve stanoveném pořadí tkalci, koláři, bednáři, provazníci, olejníci, vetešníci, lazebníci a nakonec soukeníci a potom páni starší se svojí korouhví. V působivém procesí šli členové spolků a řemeslnických sdružení, hasiči a vojenští veteráni, školní mládež se svými učiteli, družičky, dívčiny velké i malé v bílých šatech a věncích. Před knězem s monstrancí sypaly na zem květy z proutěných košíků zvláštního tvaru; říkalo se jim božítělové.
Čestné funkce, např. nesení baldachýnu nad knězem s monstrací, zastávali starosta, radní, přední sedláci a později zástupci katolických spolků. Do průběhu procesí se rovněž usazovaly nové prvky. To když přijela na náměstí ozdobená hasičská stříkačka, na níž stojící uniformovaný hasič se zvolna otáčel směrem k monstranci. U oltářů zaznívaly také pslavné salvy z moždířů.
Domácí kostelíčky v 19. a ve 20. století tvořila také na venkově a ve farních vsích slavnost Božího Těla vžitou a oblíbenou součást ročního svátkového cyklu. Okna domů zdobily svaté obrazy, svícny s rozžatými svíčkami a květiny. Tzv. kostelíčky, oltáříky zbudované ve výklencích nebo v průjezdech domů, si rodiny každoročně zdobily obrazy svatých, kvítím a březovými májkami.
