Za úrodu, proti bouři, krupobití, moru a zemětřesení, i touto prastarou modlitbou může dodnes kněz uvádět žehnání při křesťanské slavnosti zasazené do počátku léta, zvané Boží tělo neboli Slavnost Těla a krve Páně. Jde o svátek pohyblivý a slaví se ve čtvrtek, jedenáct dnů po Svatodušní neděli. Bývá v rozmezí mezi 21. 5. a 24. 6. Je to jeden z nejhonosnějších církevních svátků.
Před tímto svátkem chodívaly děti na květiny a dělaly z nich věnečky, aby jim uctily světlou památku Ježíše Krista. Do věnečku vplétaly petrklíče, kopretiny, kohoutky, zvonky, blatouchy, upolíny, pomněnky… Tyto věnečky se při slavnosti Božího těla světily a lidé si je brávali domů, aby je chránily před bouří a blesky (podobně jako velikonoční kočičky). Oltářní ratolesti zase měly ochránit dobytek před nemocemi a podpořit růst lnu.
Na náměstí, nebo návsi stály většinou čtyři oltáře ozdobené zelenými stromky, ratolestmi a kvítím. Cestičky k nim byly pokryté čerstvě posečeným rákosem (Znojemsko), v oknech radostně plápolaly rozžaté svíčky, které často doplňovaly obrazy "srdce Ježíšova". Lidé v průvodu za zpěvu a odříkávání modliteb oltáře obcházeli a prosili Boha za úrodu a ochranu před živelnými pohromami a válkou. V průvodu šly z kostela napřed družičky, s květinovými věnečky na hlavách. Ve městech byly oblečené do bílých šatů, na venkově do svátečních krojů. Někde šli vpředu i malí chlapci, „sedláčkové“. Dívenky měly v rukou košíčky plné okvětních lístků pivoněk a růží, které rozhazovaly jako obětiny na cestu. Za nimi nesl pod baldachýnem kněz monstranci s hostií – tělo Kristovo, pak následovali zpěváci, hudebníci, představení obce a ostatní. Slavnost byla ukončena před hlavním oltářem.
Svátek Božího těla se začal slavit na základě zjevení řeholnice Juliany z Lutychu (1209), v němž dostala světice pokyn od Boha k zavedení svátku Nejsvětější svátosti. Tou je hostie, která se podle víry křesťanů při mši proměňuje v tělo Kristovo. Je uložena v ozdobné schránce na oltáři a věřícím se podává při obřadu přijímání. Původně se přijímal obyčejný chléb, který se u východních křesťanů podává doposud, ale od 9. století se začala připravovat placka z nekvašeného těsta, která nakonec získala podobu malé kulaté oplatky – hostie.
Význam svátku souvisí i s tím, že lidová víra dokázala spojit oslavu křesťanského náboženství s pohanskými pověrami. U nás byla tradice průvodů potlačena po r. 1948.
(Boží tělo souvisí s poslední společnou večeří Ježíše a jeho učedníků, při níž Ježíš ustanovil obřad přijímání chleba a vína na znamení svého těla a krve. Na okázalosti nabyl za péče jezuitů v době baroka).
zdroj: archiv Antonín ViK, Český rok od jara do zimy: Milada Motlová, Čtvero ročních dob v lidové tradici: Jiřina Langhammerová a časopis Český lid
vyobrazení: první pohlednice, Josef Tomáš Blažek (1884, Dolní Kalná – 1962, Praha)
vyobrazení: druhá pohlednice, autor neznámý
