Vyprávění o přípravě poslední večeře, o jejím složení a o tradici pečeného beránka
Ve středu se Jidášovi nepodařilo vypátrat vhodný okamžik, aby svůj černý záměr provedl. Ježíš do Jerusalema nešel a Betanie byla příliš daleko pro takový záměr. Tím více se těšil na čtvrtek dne 14. nisanu, kdy každý Izraelita měl pod trestem exkomunikace požívati v Jerusalemě velikonočního beránka. Starostí nespal a každý šramot ho lekal; bál se o slíbenou mzdu.
Konečně nadešel toužebně očekávaný den. Hodina plynula za hodinou a Mistr se o velikonoční hostině stále nezmiňoval. Jidáše se zmocnil nepokoj; myšlenka, že snad Ježíš nebude jist beránka v samém Jerusalemě, ho rozčilovala. Tázal se ostatních apoštolů; nikdo nedostal dosud rozkazu. Návodem zrádcovým odebralo se několik učedníků k Spasiteli a pravilo: „Kde chceš, abychom šli a připravili tobě, abys jedl beránka?“ Přítomný Jidáš zbystřil mimoděk sluch, aby mu neuniklo ani slovíčko. Těšil se marně. Kristus neodpověděl přímo. Zato povolal K sobě Petra a Jana a řekl jim: „Jděte a připravte nám beránka, abychom jedli“ Oba apoštolové ochotně přisvědčili; chtěli jen věděti: „Kde chceš, abychom připravili?“ Spasitel se zadíval do dálky a po chvilce pravil pomalu a vážně: „Hle, jděte do města! Jak do města vejdete, potká vás jeden člověk, nesa hliněný džbán vody. Jděte za ním do domu, do něhož vejde, a řekněte hospodáři domu: „Mistr praví tobě: Čas můj blízko jest. U tebe budu jísti beránka. Kde jest pokojík, v němž bych jedl beránka s učedníky svými?“ A on vám ukáže v prvním poschodí veliké večeřadlo, prostřené, připravené a tam připravte.“ V duši Jidášově to zrovna zabouřilo, když vydával apoštolům potřebné peníze; jeho poslední naděje se rozplynula. Jakkoli Ježíš mluvil tak určitě, nedověděl se nic. Lidská zloba nesměla zkaziti Spasiteli chvíli, na kterou se tak dlouho těšil.
