Vyprávění o poslední večeři Páně
Ve čtvrtek přišla do Betanie také Panna Maria, protože chtěla slaviti velikonoční večeři. Uvítala vroucně milovaného Syna a dlouho s ním rozmlouvala. Netušila Matička Boží, že tak brzy pozbude svého dítěte. V důvěrném rozhovoru uplynulo celé dopoledne. Na prosbu, aby s ním směla do Jerusalema, odpověděl Pán odkazem na svátou vůli nebeského Otce; nepřál si, aby s ním tentokráte večeřela.
Bylo již pozdě odpoledne a slunce se počalo chýlili k západu. Všichni se podle předpisu vykoupali a čekali na odchod. Spasitel povstal a zavolal Lazara a jeho svaté sestry. Poděkoval jim vroucně za ochotu, s níž ho podporovali a dal jim poslední „s Bohem“. Propukli v usedavý pláč. Potom se obrátil k své drahé Matičce a vzal ji něžně za ruku. Jeho hlas se chvěl hlubokým pohnutím, když jí děkoval za všecku lásku, s níž ho vychovala, a za starosti, které s ním měla. Jediné oko nezůstalo v tu chvíli suché, zaplakal i Ježíš. Nastal nejdojemnější okamžik v dějinách světa a nijak nás nepřekvapuje, že se Ježíš na chvíli odmlčel. Skoro sе zdálo, jako by váhal, má-li odhalit poslední roušku, která dosud zakrývala jeho svaté Matce smutné tajemství Velikého pátku. Zadíval se dlouze na Marii a teprve potom pravil tiše: „Drahá Matko, zítra mám přinést oběť, kterou mi určil nebeský Otec. Nechci jednat bez tvého vědomí. Přines se mnou tuto velikou oběť z lásky k ubohým duším!“ Bolestné slzy zalily oči Mariiny. Bylo vidět, jak v jejím srdci zuří boj mezi láskou mateřskou a mezi láskou k Bohu, jenž od ní žádal takovou obět. Teprve po několika okamžicích pozvedla svoje uslzené oči k nebesům a tiše pravila: „Aj, já dívka Páně, staniž mi se podle slova jeho!“ Ještě jedenkrát objal Ježíš svoji milovanou Matku, ještě jeden vroucí pohled a obě svaté duše se rozešly.
