(text je autentický, jen s menšími úpravami pro lepší srozumitelnost)
V kostelních pobožnostech jsou uvedeny z doby krále Maxmiliána modlitby, které se nařizovaly při válce proti Turkům. R. 1566 kázal král, aby každý, jakmile v pátek uslyší zvon, klekl, ať je kdekoli, a modlil se. „Prý klekání bývalo druhdy zvykem, ale již pominulo, ač tedy zase klekají. Kdo mohou, ať jdou v ten den do kostela, kde měl kněz krátké kázaní konati.“
R. 1590 a potom zase 1592, když šel z Turka větší strach, bylo v Praze nařízeno úřadem městským, aby ranním jitrem denně zvonilo se klekání, jemuž také říkali „zvoniti na páteře", po němž hned v kostele litanie a jiné pobožnosti říkat se budou. Kdo nemůže do kostela, protože pracoval doma nebo byl na ulici, ať při zvonění klekne a modlí se.
R. 1596 úřady tří měst Pražských nařídily, aby půl hodiny po obyčejném ranním klekání, odedávna k poctě boží mateře zvoněném, znova zazvoněno bylo velikým zvonem ve všech kostelích. Lid, aby si buď klekl a modlil se anebo spěchal hned do kostela, kde se vykoná pobožnost s litaniemi a modlitbou Exaudi domine, ale prý ať se vše děje jazykem lidu srozumitelným. Toto klekání, řekněme „turecké", pro obecné dobro musili zvonit i protestanti ve svých kostelích, ale to starodávné klekání ráno, v poledne a na večer k pozdravení andělskému mohli protestanti vypustit. Klekáním se v tu dobu zabývalo i několik moravských sněmů a v r. 1598 obnovil sněm všechna předešlá nařízení. Zvonit na farách klekání po modlení „k P. Kristu a k P. Marii“ nařídil zase synod. katol. kněží r. 1605.
Obyčejné klekání, aby se třikrát denně zvonilo, prý nařídil papež Jan XXII. (1244-1334). Dle zprávy Augustovy kališníci zvonívali jen ráno a večer, ale pokaždé trojím tržením zvonu. I k tomuto mariánskému klekání se muselo klekat. Však odtud je jeho jméno.
Naříká Rokycana v kázaní: „O milý Bože, že my vás na to nemůžeme navésti, velmi to malá věc, když na klekání zvoní, abyste klekli!" Vzpomíná při tom na dobu svého mládí v Rokycanech; když zvonili, všude klekali staří mladí volajíce na děti, aby poklekly též. Stejně všichni klekali, když v pátek odpoledne zvonilo se na památku umučení božího.
V Praze, kde bylo mnoho kostelů rozkazoval duchovní úřad, aby zvoníci zvonili klekání vždy na všech věžích zároveň. Bylo to z důvodu, aby člověk, jda několika ulicemi a poznovu uslyšel zvon, nemusil několikrát klekat, nýbrž aby pobožnost všichni vykonali ve stejnou chvíli a pak mohli jít dále po svých. Nyní už nikdo neuvěří, jak nesnadné bylo zvoníky k tomu přimět. Kolik rozkazů bylo zapsáno v knihách! Roku 1602 dokonce již konsistoř všechny zvoníky posílala do šatlavy, ale rozmyslela si to. Ustanovila nad nimi ze samých zvoníků 5 starších, ti, aby pozor měli a od nedbalců po pěti groších vybírali. To teprve pomohlo — klekání bylo zvoněno ve stejnou chvíli, jakmile na Týně začali.
zdroj:
kniha: Život církevní v Čechách (1896) – Zikmund Winter (1846 – 1912), byl český spisovatel, kulturní historik a učitel. Badatelským centrem Winterových mladých let se stal rakovnický archiv. Vytěžil zejména městské knihy, rozvíjel svůj zájem o poznávání měšťanského života a jeho všednodennosti: jak lidé v minulosti bydleli, jak se odívali, vzdělávali, cestovali, čím se živili, jak se bavili, oč se soudili. Zkoumal nejcennější fondy rakovnického archivu z období od konce 15. do 17. století. Prašné prostředí archivů vyvolalo u spisovatele krční nemoc, která mu později bránila v intenzivním studiu písemných pramenů.
