Štítný koncem XIV. století vytýká hudcům, pištcům a kejklířům, že nemírně a v nenáležitý čas provozují své řemeslo, „I ve středu v první po masopustě nepřestanů řemesla svého, a správně majíc přestáti. Ale když neslušie, tehdy oni viece tiem lidi odvodie náboženstvie a božie služby; jakož vídáme na posviecení, a jakož sem řekl, po devietníku k masopustu, když již svátá cierkev ve mnohých kosteléch zpievá, řkúc takto:
Dnové všie marnosti již míjejí,
úžiteční dnie přicházejí,
čas se blíží všech střiezvých:
hledajme Boha čistotu srdec svých!
a druhdy i u puostě, a netbajíc na to, že kostel napomíná, aby lidé plakali na své hřiechy a ponížili se, pomniec, ež jsú popel a v popel se obratie.“
Podobně si Štítný stěžuje i na jiném místě: „V středu ještě dopoledne páší Boží nevoli.“ Spravedlivé rozhořčení jeho je patrné také z těchto slov ze slov: „O kteraké jest pak oslepenie lidské, ještě i ten den (na »popelec«) zabylstvo v bujnosti plodili kteréžko-li, v kolbě, tancích neb po uliciech a své chlípnosti neostati aspoň ten den.“
I v zaobalených slovech Jesuity Albrechta Chanovského z Dlouhé Vsi (žil v letech 1581 - 1645) o masopustě čteme jemnou narážku na nedodržování délky masopustu: „Dovoluje a přehlídá té doby církev svatá, aby každý v bázni Boží ty dva poslední dni mírně vesel pobyl, aby jsa obveselen a posilněn, tím ochotněji a stáleji mohl půst nastávající začíti a skonali a ne aby bohu Bachovi aneb raději svému hříchu zbytečným jídlem a pitím modlářství provozoval, jako někdy pohané činili . . .“
O konci masopustu a začátku postu vypráví i Jan Jeník z Bratřic (1756-1845) v I. svazku pamětí r. 1838: „Tejkaje se popelce, bylyť jsou tuto středu před polednem hned od rána všecky kostely s horlivými katolíkama naplněny. Tam v řadách klečící lid obojího pohlaví očekával pana pátera s velikou dychtivostí . . . Tohle však pamatování (t. j. Memento mori) nezdrželo se dlouho u nich, zvlášť u těch, kteří zámožnější byli; neboť jak domů přišli, radovali se hned nad životem svým a těšili se nemálo na ten první oběd postní, při kterémž jim pak oupravně na černo kapr, štika smažená a jiný ještě z bělounké mouky po česku připravené jidýlka dobře chutnaly a při čemž se neopominulo hodně se pivíčka nabumbati, to sice dle starého přísloví, že rybičky v žaludku chtějí plavali.“
V dalších řádcích líčí pochovávání Bacchusa na popeleční středu: „Odpoledne okolo pěti hodin skoro ve všech nákladních domech slavil se skvostně pohřeb pana boha ožralství, tak řečeného Bacchusa. Tento zemřelý bůh ožralství byl v oděvu královským na parádní postel vložen, dle obyčeje na znak, na místo krucifixu držel v své ruce korbel a na hlavě místo koruny královský měl veliký věnec zpletený z půlmázových sklenic. Okolo tý parádní postele stáli páni hosti obojího pohlaví, nutivše se, by jejich tvářnosti smutné a truchlivé býti se zdály, kdežto se mezi tím jakési oumrtí neb partecedule, pěkně psané, rozdávaly, jež všude jináč zněly a jsouce s směšnými nápady obohacený.“
(text je autentický, jen s menšími úpravami pro lepší srozumitelnost, psáno kolem roku 1900)
Těžké loučení se s masopustem a usilovná snaha dožiti a dopiti to veselí do posledního doušku až na dno, zračí se též ve svědectví Krolmusově (1790-1861), dle kterého v některých osadách českých i zněmčených vlasti naší muži a mládenci, obdrževše „popelec“, vedou své ženy a dívky z kostela přímo do hostince a tam je častují. Táž nálada obráží se též ve známém pořekadle:
„Na škaredou středu, nerada předu.
Ráda spím, a co jest dobrého, všecko sním.“
Na Moravě místy „na škaredou středu děvčata šla na přístku, chasníci jim přinesli zavdané. Večer šli s průvodem k pudmistrovi odevzdat právo, při čemž se na basu něco švrdlikalo.“
Na Vsetíně, kdež bývaly jen dvě hospody a palírna, chodívali na škaredou středu usedlí měšťané i se ženami do této palírny, a to nezřídka hned po kostele ráno — kdež je nájemník palírny (panské) častovával kořalkou a pučálkou. Při tom provozovaly se i všeliké kratochvíle a hry. Zvláště hra na „škarbal“. Dosud dávají někteří hostinští svým hostům toho dne pučálku, jež se silně opepří, aby kořalka nebo pivo hodně chutnalo.
Tato svědectví o prodlužování masopustu dostačně dokazují, že ještě na popeleční středu veselili se mnozí až příliš, nevědouce, kdy přestat a jsouce tak podnětem ku pohoršení.
Sem musíme také zařadit zprávu Bassompierrovu (1579-1646) z r. 1604., že tenkráte slavili masopust místy v Čechách dle starého kalendáře, déle než tam, kde kalendář nově upravený byl zaveden: „Nyní jest sice v městech Pražských již nový kalendář v obyčeji, ale na venku mezi husity se o něj nedbá, takže masopust, když v Praze ukončen, venku o deset dní déle trvá.“ (Šlo o přechod z juliánského na gregoriánský kalendář kolem, kde se datum posunovalo o deset dnů dopředu. Často se tato změna, ale nerespektovala)
Odtud, že masopustní radovánky prodlužovány byly až na středu po masopustě, tedy na první den postní, jmenovala se tato středa také „bláznová středa“, jak víme ze záznamu Březanova při r. 1594. Od téhož spisovatele dovídáme se na témže místě, že tato středa zvána byla též „černá středa“ a již nám chybí jen vysvětlení proč se tomuto dnu říkalo i „škaredá středa“. Bylo to pro její přísné a bezohledné vystoupení proti všemu veselí, které má náhle ustoupit náladě postní, újmě v jídle i pití a vážnému rozjímání s truchlící církví.
Závěrem jedno generační zamyšlení, které se stále opakuje:
Slýcháváme od starších lidí, že za jejich mládí bývaly lepší časy, že nebývala taková rozmařilost, bujnost, zhýralost a podobné nectnosti, jimiž je nasáklá doba novější, zvláště naše. Slýcháme to zvláště v čase masopustním, a ještě více v době postní, kdy veselí a nerozumné i bezúčelné tancování bezohledně trvá déle a nechce přestat, jako by zdrženlivosti lidstvo ztratilo. A myslíte opravdu, že je to něco nového? Do jisté míry nikoli, masopustní výstřednosti bývaly vždy a byly ještě větší, tudíž i stesků bylo vždy dosti. Vždycky bylo, je a bude více lidí, kteří raději vyslechnou deset bláznů a šašků než těch, kteří s napětím a pochopením sledují vážná slova kazatelova, mluvícího do duše a mravokárci měli v každém století dosti práce. (kolem roku 1900)
(psáno kolem roku 1900)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
vyobrazení: digi archiv Antonín ViK
