V dobách minulých se naši předci postili velmi přísně po celou postní dobu, samozřejmě, že se našly výjimky, jaké se konečně vyskytují vždy, všude a při všem. Nepožívali máslo, vejce, ani mléko. Tak o tom vzniklo přísloví: „Čech, nežli by v pátek s máslem jedl, raději by ukradl koně.“ Movitější jedli ryby, chudší najedl se i planých hrušek nebo jiného prostého jídla, olejem maštěného. Jíst jídlo postní s českým olejem, „semenečným nebo lněným“, který dle Lomnického (1552-1623) „nestojí ani za bopomozi, nehodí se než do lampy anebo do kolomazi,“ bylo již samo o sobě nemalým pokáním. Ale odporný olej nebyl jedinou nepříjemností při postě našich praotců. Slušně se postit znamenalo u nich nejíst ničeho do syta. Přísnější v postní den nejedli vůbec nic, ba vypravuje se, že Čechové od Zeleného čtvrtku do Velikonoční neděle nic nejedli, výjimečně však mnozí požili v ten čas žluči, poněvadž ji Kristus Pán také požil.
Bratři čeští zachovávali půst, zvláště v protivenstvích (zkouška, smutek); byla to skutečná újma, ne snad jen zdržení se masa. Bavorynský, jeden ze správců bratrských, píše r. 1543: „Může jistě více trápiti se ten, kdož s chutí snědá kus masa, a ještě tolikéž i více snísti chtěje, však jídla zanechá nežli ten, jenžto ryb nebo zelí a planých hrušek nacpá se do těžkosti, jakožto obecně bývá, že se několikrát obžerú, když se postiti mají.“ Z toho vyplývá, že přemoci rozdrážděnou chuť po mase bylo větší zásluhou než najíst se do syta postního.
Jan Jeník rytíř z Bratřic, takto líčí půst za svého mládí, tedy počátkem druhé poloviny 18 století: „Tento za mého mladého věku od církve nařízený půst zachovával se celých sedum neděl. Všecko, jak děti, tak staré lidé, pod smrtelným hříchem nesměl ten celý, tak dlouhý čas toho nejmenšího od masa užívat, jen někteří tuze nemocní dle vysvědčení lékařského a zaplacení předepsané taxy mohli ten čas něco od masa, však ale jen jednou za den jisti. Když se tedy sedum neděl nic masitého nejedlo, jest k pochopení, jak se každý masojídek radoval na svátky velikonoční.“
Půst přísně zachovávali zvláště starší venkované a dbali neúprosně toho, aby i mládež se řídila všemi postními příkazy. Naši praotcové v postním čase nepožívali nejen masité pokrmy, ale ani již zmíněné mléko a vejce. Postními pokrmy jim byla nemaštěná jídla moučná, pučálka a polévka z pražma. Pučálka je pokrm z hrachu, který se po tři dny máčí ve vodě, až napučí, nabubří, pak se na pánvi pepřem a solí posype a praží. Pučálku, smočený a zase pražený hrách pepřem sypaný, v Praze postního času na ulicích ženy pražívaly a prodávaly . . . Pražmo jsou zrna obilná, nebo upražené klasy a vymnuté, než úplně dozrají; také zrní všelijakého druhu v troubě upražené, které pak v ruční stoupce nadrobno se roztírá a za potravu slouží. Pučálka, pražmo a polévka z něho připravená bývaly hlavním pokrmem postním zbožným předkům našim, odtud jméno druhé postní neděle pražné.
- Na Hořicku, obec Lukavec počal přísný a svědomitý půst hned popeleční středou. Po celý půst dopoledne se nejedlo, modleno se více a choděno častěji do kostela; ve středu a v pátek modlívali se růženec a nosili se prostěji než jindy; pobožnosti byly delší a častější. Pučálka byla nemastná a nesolená, jakožto jídlo opravdu postní.
- Neméně přísný půst býval za stara na Pelhřimovsku. Ve středu a v pátek druhdy se nesnídalo, v poledne jedl se jen kousek chleba, teprve večer jedlo se „jak se patří“. Na „křížovou cestu“ v pátek chodí lid dosud pilně; ve středu se chodí na „litanie“. Jindy i ty veselé přástky brávaly na sebe v postě vážný ráz. V pátek před předením modlívaly se přadleny celý růženec. Hospodář předříkával. Ani světská písnička neměla v postě při přástkách zazněti; zpívaly se jen samé nábožné. Maso, bylo vždy vzácné na stole venkovanů, na Pelhřimovsku dosud se nejí ve středu, v pátek a sobotu.
- Také na Moravě zachovávali půst velmi přísně. Na Hané nebylo masa ani v neděli, jídla mastili konopným olejem. V pátek se pučila pučálka z hrachu. Za soumraku před večeří, dříve než se rozžalo se všichni domácí modlili s hospodářem růženec a po něm zapěli píseň „Poděkujmež Pánu Bohu“.
Jednotlivci se ještě v 19. století dovedli postit až neuvěřitelně, tak, že to živě připomínalo přísný středověký půst. „Jistá svobodná stařena v Milčicích, v Čechách zdržovala se nadobro všeho pokrmu od Zeleného čtvrtku od rána až do Hodu Božího, když světili beránka, chodíc při tom ještě na trávu, bylo-li hezky. Před více než 30 lety postívala se tak přísně jistá Nanynka Cvokařová v Klatovech, svobodná, asi 25letá, která tuhým postem upadala až ve ztrnulost, takže lidé chodili se dívat na ni, ležící na posteli, a místní p. děkan domlouval jí, aby se tak tuze nepostila, že je to hřích, ježto si tím ubližuje na zdraví.“
Pak se arci nedivme, že mnozí nezachovávali půst vždy s obvyklou přísností, přece jen se neradi loučili s masopustem, prodlužujíce si jej aspoň ještě o tu středu „bláznivou“, kterou vítali tak neradi, že jim přinášela půst, a nazývali ji proto „škaredou“. Etnograf Vídrman Osvald (1832-1895) k tomu přidává: „že škaredá středa bývala opravdu velmi škaredou, anžto všichni spaním, hejřením a pitím zmořeni skutečně byli škaredí.“
(text je autentický, jen s menšími úpravami pro lepší srozumitelnost, psáno kolem roku 1900)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
vyobrazení: digi archiv Antonín ViK
