Ve čtvrtek po popeleční středě, kdy naši předci zaměnili svůj dosavadní rozmařilý život, v život jiný, řádný, střízlivý a bohabojný, v pravdě postní, odívali se na znamení své kajícnosti v roucho (oděv) postní. A jaké bývalo postní roucho? Různé, jak poznáme z dokladů.
O takovém postním šatě výslovně mluví děkan německobrodský Jindřich Hoffmann (1580-1646) z první poloviny 17. století v rozjímání: „Co znamená popel v první středu postní od kněží svěcený a lidem na hlavu sypaný? Tento den se popelec od starých Čechů jmenuje, jinak Škaredá středa, že již postní neb sprostý šaty obláčíme. Jako Ninivetští začínajíc pokání složili ze sebe pěkné šaty a v žíni a popel se oblékli. Tou ceremonií ukazujeme, že svlíkáme roucho hříchů, k čemuž nás sám také popel nabízí. Obzvláště v čem jsme Pána Boha v rozpustilých masopustních dnech rozhněvali, k tomu nás v ten čas kající na počátku postu ta ceremonie vede.“
Doklad o postním oděvu nám zachovala i Božena Němcová ve své Babičce: „Pochoval se masopust, a s ním konec učiněn radovánkám. Babička zpívala u kolovrátku postní písně; když děti k ní přisedly, povídala jim o životě Pána Krista a první neděli postní oblékala smutkový oblek.“ Jaký býval nám spisovatelka popisuje i jinde. „... o hod velikonoční neboli první červený svátek — se celá vesnice leskla. Selky odložily modré sukně a bílé zástěry i bílé kalouny, smutek to, jejž po celý půst nosily, a o hrubé se v kostele všecko pestřilo; děvčata, jak by z pivoněk vyskočila, v nových šněrovačkách a chlapci též s vysoka si vykračovali.“ Tak se v postě šatil lid na Domažlicku a teprve po jeho skončení se začali oblékat se vesele.
Neméně důležité je svědectví В. M. Kuldy (1820-1903) uznávaného sběratele zvyků a pohádek, který vysvětluje jméno „černá neděle“ tím, že „v 1. neděli postní křesťané, zvláště pak křesťanky, odívaly se v šaty barvy černé, ač lid Slovanský vůbec miluje barvy jasné a veselé“ — dokládá: „Do nedávna ještě v našich městech na Moravě (např. v Ivančicích) a v Čechách měšťanky nosívaly vysoké, skvostné čepce dle barvy církevní bílé či stříbrné na svátky Mariánské, zlaté na Boží Hody a jiné slavnosti, modré v čas postní, adventní a na suché čili kvatembrové dny, a černé o pohřbu a v tém dni pašijovém. Tak žili nábožní předkové naši s Církví a v Církvi.“
Za postní oděv byl tedy brán šat obyčejný nebo zvláštní; bývalo pak nejen režné, ale i černé, smutkové, modré, nebo jen prostější než jindy. Na Poděbradsku se říkalo: „Prostý, tmavý šat – svědomitý půst.“ Bílé zástěry bychom považovali za připomínku původní smuteční bílé barvy. Barva postní, jakožto zevnější znamení postní nálady, bývala buď na celém rouše nebo na nejpatrnější části oděvní, např. na čepci, ale ne vždy a všude stejně.
(psáno kolem roku 1900, text je autentický, jen s menšími úpravami pro lepší srozumitelnost)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
vyobrazení: digi archiv Antonín ViK
