Dílčí kapitoly: jak se procesí připravovalo - zprávy o tom, jak procesí bylo konáno - nové divadelní prvky při procesí - nejčastější procesí – o poutích k místu zázraku - průvod se svátostí pro umírajícího – o žehnání při pohřbu (text je autentický, jen s menšími úpravami pro lepší srozumitelnost)
Následující týden po nejsvětější Trojici byl slaven svátek Božího těla, který roku 1264 ustanovil papež Urban IV. Hlučná procesí Božího těla však byla obecněji provozována přičiněním papeže Jana XXII. (1316). U nás je první zpráva o nich z r. 1321. K úctě Božího těla byly u nás zřízeny spolky, jeden v Praze r. 1389. Tu také byla vystavěna i gotická kaple na Dobytčím trhu, kam procesí směřovala. Den slavnostního procesí nebyl stejný, někdy byla procesí konána ve středu před Božím tělem. Někdy byla slavena procesím v ochtábu dvakrát i třikrát. Zdá se, že právě k těmto procesím vznikly průhledné monstrance, aby hostii bylo odevšad vidět. Hněvá se na to Chelčický (1379-1460) v době husitské, že kněží se svátostí chodí ven, aby se lidé „k té bělosti" modlili.
Byl to v XV. a v XVI, století svátek, jímž se katolíci jinověrcům veřejné ukazovali. Ani praví podobojí se mu nevyhýbali a slavili ho. Veřejná manifestace děla se všude slavným procesím s monstrancí nesenou ke čtyřem oltářům, v městských ulicích postaveným. Čtyři oltáře znamenaly, že na všech čtyřech stranách světa svátost Těla se ctí. Kde bylo se báti od jinověrců pohoršení, chodila procesí jen z chrámu do chrámu. Např. roku 1574 šlo z Týna od sv. Jindřicha v Praze k chrámku Božího těla na dobytčí trh. Při procesí Božího těla bylo všechno samý květ a věnec. Již Krasonický (1460-1532) vypravuje, že dávají se růžové věnce na monstranci a stejně tak sto let potom čteme, že věnce z květin, zvláště z rozmarýnu byly na monstranci i v rukou obecenstva.
Zprávy o tom, jak se procesí připravovalo:
Do měst byly voženy k tomu času z lesa stromy čili „máje", jimiž zdobeny byly nejen oltáře, ale i domy, mimo něž průvod šel. Je zpráva z roku 1555, že do kostela Panny Marie Na louži, rok, co rok, jsou „máje k Božímu tělu“ přivezené. Pražským kostelům voziti je museli vesničtí poddaní, tak jako v roce 1591. Vozili je sem poddaní ze Sedlece, dostali za to 4 groše. Na zem sypali růže a trávu. V čele procesí byly neseny praporce kostelní. Před svátostí a kolem ní i za ní kráčely družičky. Přední měšťané (a na hradě Pražském nejvyšší úředníci zemští) nesli nad knězem se svátostí „nebe" ozdobené a na bidlech visuté; větší ostatek průvodu byly cechy řemeslné se svými praporci; mistři, jak o tom Chelčický svědčí, měli v rukou svíce. Bylo i pevně určeno, jak řemesla o Božím těle za sebou kráčeti mají. V nálezech olomouckých v knize jevíčské, je takový pořádek řemeslných cechů z r. 1472. Měli jíti za sebou: tkalci, koláři, bednáři, provazníci olejníci, vetešníci, lazebníci, rybáři, hrnčíři, řemenáři, stolaři, střelci, tůlaři, konváři, kloboučníci, zlatníci, maléři, koželuzi, pasíři, zámečníci, kováři, krejčí, ševci, pekaři, masaři, sladovníci, blanaři, soukeníci a „potom páni starší se svů korouhví". K průvodu byli přidáni trubači, pištci a bubeníci, o nichž píše r. 1516 kniha kaňkovská (u Kutné Hory), že o Božím těle tak tloukli do bubnu, až ho docela stloukli.'' Plzeňští řemeslníci měli ve statutech, že na hod Božího těla a tu neděli po Božím těle musí mistři a tovaryši se svěcmi k procesí. Kdo schválně nešel, dáti měl jeden groš pokuty; kdo jíti nemohl, dáti měl půl pokuty.
Zprávy o tom, jak procesí bylo konáno:
V Kutné Hoře na samém počátku husitských bouří si nařídili, aby farář nového kostela (sv. Barbory) nesl co nejhlučněji a nejslavněji svátost do kostela Vysokého; tu aby se spojil s kněžími a odtud aby prošli ulice horské „podle obyčeje" dvakráte. To, aby se dělo ve čtvrtek. V neděli měl farář malínský se svými knězi a žáky slavné přijíti do nového kostela a odtud vykonati s kněžstvem horským nové procesí po ulicích. V ochtáb mělo býti třetí slavné procesí nebo necháno každému faráři na vůli, aby vykonal procesí jen ve svém okrsku. Vypravuje se, že na to slavné procesí lidé z mnoha mil přicházeli houfně, takže horníci přišli na zištnou myšlenku: vyprosili si od krále na ten čas třetí jarmark, ale prý v malých létech „tu slavnou procesí v hlučný jarmark obrátili, jejž až do léta 1622 bez procesí vykonávali.
Staří letopisové stručně líčí roku 1447 procesí pražské; prý se dělo z far po rynku a po ulicích. Byly na něm jeptišky s pannami u věncích a trubači. Toť již procesí strany husitské, aniž v něm jeptišky překážejí; tehda jeptišky pražské byly většinou — ne-li naskrze — podobojí.
V začátcích českého lutherstva shodli se roku 1522 v Praze katolíci s podobojími o procesí Božího těla navzdory novotným jinověrcům; to procesí popisuje lutherský písař Bartoš: „Prý vyšli po ceších a obchodnících, a tak po všech obyvatelích na jich velikou škodu s bubny, píšťalkami, s trubači, a tak s jinou světskou a posvícenskou přípravou, a k tomu mnoho děl i pušek větších, menších před radnici vytočili; to všecko ke cti a chvále boží podle jich smyslu činili. Někteří z předu, někteří zezadu za tou procesí chodili s praporci, korouhvemi řemeslnickými. A zdá se mi, že žádný z Čechů takového triumfu ani tak pěkné, teverné a přípravné cti a chvály boží nikda neviděl, leč za časů Jana Žižky, když s Tábory na poli vojensky býval a když knězi vycházeli mezi ně s svátostí do vojska v procesí, jakoby jich k bitvě pobízeli."
V České Lípě bylo konáno poslední procesí před úplným vítězstvím protestantstva r. 1573. Ve zprávách se o něm připomínají jenom dvě stace, dva oltářní stoly. Katoličtí měšťané „figurovali" Tedeum, soukeníci nesli nebesa, rychtář a purkmistr šli po boku kněze a nesli cípy šlojíře, jímž byla monstrance zdobena.
V Chomutově s procesím Božího těla spojovali zvláštní slavnost světskou od starodávna; hned po procesí totiž daly se družičky s městskou chasou řemeslnou i studentskou v tance před zámeckým kostelem. Z kostela byly ven vyneseny lavice, na něž umdlené panny se usazovaly; zajisté o nějaké občerstvení jídlem a pitím také bylo nějak postaráno. Tanec trval až tři hodiny. Děvčata byla k němu pod titulem procesí zvána jako k muzikám. Protestante chomutovští, jimž bylo procesí Božího těla tuze proti mysli, uchytivše se těch tanců, žalovali r. 1607 císaři; ale císař odvětil, aby dali pokoj, tanec že jest při tom od starodávna a že děje se bez pohoršení.
Celkový dojem slavných procesí Božího těla, jak se vyvinula do začátku XVII. věku, lze přes protimyslnost vycítit ze zprávy kalvina Žalanského, jemuž se ovšem procesí líbí pramálo. Píše: „V tom velikém procesním hluku, když se všudy ve všech koutích hlasitě zvoní, ano i zvonci malými a cimbálky hlučí a zvučí, zpěvem zvučným všady vítr rozrážejí, trávou, růží, kvítím zemi posýpají. Kříže, praporce, korouhve, postávníky vystavují, s rozsvícenými svěcmi v nejjasnější polední světlo stojí, zlato, stříbro, perly, obrazy, zlaté nádoby, tabule, roucha šarlatová a jiné všecko, čemu se bláznovství světa diví, ukazují a nosí, ano i z ručnic střílejí, již tu lid ten nebožátko sprostný tím hlukem, vřeskem a marným bleskem jsa omámený, mní, že Bůh není na nebi, ale v té skříni zlaté."
V podobném duchu píše jeden z českých Bratří r. 1586, jenže tomu ze všeho nejméně se líbí růže. Píše: „Nechodíme s procesí, s monstrancí pod věnci, s tatrmany, fakulemi, s cymbaly, korouhvemi. Lehké šenkýřky tou růží, která se na monstranci nebo na kněze sype, své šibřinky k šenku a k svému lotrovství obracejí."
Nové divadelní prvky při procesí:
Jesuité se snažili při procesí Božího těla vyniknout. Pražští Jesuité nejen že zvali k nesení monstrance nejvyšší preláty (r. 1575 nuntia papežova), zvali k nesení nebe také nádherné pány (r. 1575 legata krále španělského). Při strojení oltářů si dali nad obyčej záležet, a tak zcela nový kus přimísili k slavnosti, motivy opravdu divadelní. Hodné a pěkné žáčky oblékali za anděly a stavěli je na oltáře. Hromadu žáků za anděly oděných vstavovali do průvodu. Vybírali k tomu žáky z rodin šlechtických a bohatých, poněvadž ješitní rodičové útraty za drahé oblečení brali rádi na se. Andělé totiž kromě bílé řízy museli se skvěti zlatem a drahým kamením. Rodičové r. 1567 chlapcům pořídili do průvodu také praporce krásné, na nichž jméno Ježíš nejpříjemnějšími barvami bylo malováno. Aby divadlo bylo úplné, Jesuité neváhali přičinit k slavnosti církevní i dialogy, ba i scény hotové. O Božím těle roku prve řečeného byl jeden z nejvýtečnějších hochů oděn za anděla Gabriela, jenž říkal prosebné verše za císařství římské, a druhý, představuje anděla Michala, prosil pomoci církvi: kromě toho vystoupili u oltáře na scénu pohané a židé, popírající, že Kristus v hostii jest přítomen. Jim odpíral křesťan, jemuž anděl obranu napovídal, takže na konec s andělskou pomocí židé i pohané jsou přemoženi a k tomu přivedeni, že pospolu se vším lidem jali se poklonu vzdávati svátosti. Divadlo to dle zprávy jesuitské prý bylo tak dojemné, že i jinověrci přítomní zaplakali. Na prosbu Lobkovicovu bylo opakováno v neděli a potom zase. Roku 1575 bylo hráno při slavnosti Božího těla u pražských Jesuitů divadlo od Campiana sepsané, kterak obětoval Abraham Isaka; prý zvlášť podařen byl duševní zápas obětujícího otce.
Při tom nelze nezmínit se, že před husitským obratem nebyly divadelní scény o Božím těle u nás žádnou nevídanou vzácností. Zakazoval je v r. 1366 arcibiskup Arnošt, aby nebylo o Božím těle „ludus theatrales", aby nebyli žertéři v procesí. V zemích románských takové hry nevymizely, jsou při jednotlivých štacích všude s oblibou provozovány na pohyblivém jevišti ale i na voze. Odtud je přenesli Jesuité k nám, ale s podstatným od starých dob rozdílem: hry o Božím těle byly teď jakýmisi zápasy pro katolickou víru.
Při oltářích o Božím těle říkány od kněze rozmanité modlitby a na konci vždy dáno lidu požehnání. V husitské agendě je obřad dosti prostičký. U prvního oltáře čte se evangelium, ovšem jen po česku, kněz pak zazpívá „Pane Bože, králi náš!“ a pomodlí se za ourodu, za déšť, za dobré a jasné povětří. Při druhé štaci dí kněz v modlitbě, „aby to, což proti nám ďábelské a lidské lsti ukládají, v nic obráceno bylo, abychom nejsouce žádným protivenstvím uráženi, v církvi tvé pokojně tobě díky vzdávali. Při čtvrté štaci říkal kněz modlitbu za hříchy.“
Kromě procesí Božího těla bývala v církvi mnohá jiná procesí, třeba že méně slavná. Procesí bývala vůbec tou částí bohoslužby, která pochází z nejstarších dob křesťanských. Ve středověku bylo procesí až dost, např. v roce 1412 šlo 100 000 bosých Pařížanů v obecném procesí.
U nás husitský převrat (první polovina 15 století) vedl k jisté střídmosti i po této stránce, ale procesí nepřestala. Vždy zůstávalo patero hlavních procesí: kromě Božího těla a procesí o vzkříšení, byla ještě procesí o květné neděli, o Hromnicích a procesí „s kříži" o dni křížové. Z průvodů mimo Boží tělo zajímavějších budiž zvlášť dotčeno procesí o křížové dni čili „procesí rogationum" s prosbami za úrodu, za déšť. Jeho se účastnili školní žáci spolu s měšťanstvem. Žáci a vůbec mládež jdouce v svém šiku zpívali dle Augustovy zprávy tence: „Sancte Petre!" a staří, jdouce za nimi přidávali hřmotné „Ora pro nobis." (Křížové či prosebné dny latinsky „Feriae Rogationum“ jsou tři po sobě jdoucí dny (pondělí, úterý, středa) v týdnu po páté neděli velikonoční a předcházejí přímo slavnosti Nanebevstoupení Páně. V tyto dny se koná prosebné procesí do polí za zpěvu Litanií ke všem svatým).
Nejčastější procesí:
O křížových dnech chodili procesí z města ven. V Hoře (Kutná Hora) r. 1618 šli s křížem a korouhvemi z kláštera Sedleckého (Kutná Hora) do Hory, a tu přes rynk do Vlaského dvora, „zpívajíce české písně velikonoční a pro déšť pobožné". Dává o tom zprávu mincmistr Vřesovec Slavatovi „a lidu bylo při procesí jen do dvou set, vysvítá samo sebou, že protestanté horští se té procesí vyhnuli.“ V Praze nařizovala konsistoř, aby faráři konali procesí rogationum z Týna k sv. Havlu jeden den a od sv. Jindřicha do Slovan druhý den. Žáci, aby uměli litanie dobře. R. 1572 vzkázali konšelé konsistoři, „bude-li jim moci stačiti čas, že chtějí přítomni býti, pakli by nemohli, že pošlou rychtáře, aby nic scestného se nedálo". Z toho světle patrno, že se konšelé toho procesí účastniti nechtěli.
Při některém kostele dělo se procesí prosebné s litaniemi nebo na čest Božího těla, co týden jednou v kterýkoli všední den. V některých chrámech byl „circuitus“ v neděli. Zvláštní procesí i s fundacemi byly zřízeny od starodávna. Církev katolická ochotně podporovala jejich zřizování i účastenství při nich, udělujíc odpustky účastníkům. Za reakce katolické byla zřizována procesí růžencová. R. 1615 zve kněz Kleblatt arcibiskupa do Račice na takové procesí; prý půjdou v něm mládenci a panny věnčené a se svěcmi. (l.p. 1615)
Byla i procesí mimořádná, konána v době sucha, moru a války. Účastníky jednoho morového procesí v Moravské Třebové známe, ale z pozdní doby pobělohorské: „V čele šli učedníci a tovaryši s praporem, za nimi kráčeli mládenci a panny, pak nesena socha Panny Marie od čtyř panen, před ní obětnou svíci velikou držel kdos, pak šly v průvodě vesnické panny, školní mládež, městská rada s fakulemi, za velikou svěcí kráčeli muzikanti, za nimi knězi, mužská obec, ženská obec a na konec vězňové ze žaláře na tu slavnost přivedení.“ V Pražských městech bylo konáno roku 1564 procesí za zdraví císařovo; tedy také procesí mimořádné.
O poutích:
K procesím je nutno připočíst v XV. a XVI. věku pouti, konané hromadně k místům i velmi vzdáleným, proslulými zázračnými obrazy, vodami léčebnými. Jakkoli kněží strany podobojí prvotně poutí jakožto zbytečných procházek a veselostí si nevážili, lidu poutě slavil. Pražané vždy rádi putovali k sv. Prokopu, Ivanu a jiní jinam. Pověrčivý lid si poutě vymýšlel i při obyčejném úkaze přírodním, například potil-li se kde kámen — stal se zázrak a strojívala se k němu pouť. Je paměti hodno, kterak nucen byl sám administrátor Hilarius, jinak náboženský horlivec, vzepříti se zázraku takovému a poutěm k němu. R. 1466 píše Mikuláši, arciděkanovi bechyňskému, že už se zase lidé hrnou do farnosti Kájovské, do lesa nedaleko Rovného ke kameni sv. Wolfganga, kde se prý objevují stopy světcovy. Prý už to místo bylo jednou pro pověru zrušeno; ne bez posmíšku upozorňuje, že dle těch stop byl by býval měl světec každou nohu jinačí, vykládá vše přirozeně a chce, aby nebyly pouti sem trpěny.
V následujícím století i koncil Tridentský (1545-1563) snažil se odstranit všelikteraké vady při poutích, zvláště pověru. Katolické pouti pražské s nádhernou a nebývalou okázalostí nebyly pořizovány přičiněním Jesuitů. Od r. 1577 byla konány slavné pouti do Boleslave Staré a lidé se tam hrnuli zvlášť od té doby, co r. 1613 byl vystaven veliký poutní kostel. Ke konci XVI. Století bylo putováno hromadně také ke sv. Ivanu. Když poutnická procesí za hlaholu zvonů, trub a pištců s korouhvemi, družicemi, kněžími se pražskými ulicemi ven za bránu brala, bylo diváků, podivení i posmíšků od protivníků drahně.
Po bitvě bělohorské (1620) se v Čechách poutě a procesí rozvinula tak hojnou a obecnou měrou, jako nikdy nebývalo. Mimoděk badateli připadá jakoby poutě a procesí, jimž se v předchozí době protestantské vším způsobem omezovalo, měly si všechno bývalé strádání a posmívání nahradit. První procesí, jež bylo nově zaraženo, bylo výroční procesí z pražských kostelů na Bílou Horu. O procesí na Bílou horu jsou zápisy roční od let 1626. Úředníci, než vyšli, vždy se na útraty zádušní napili. Je to ono procesí, jež dlením doby zašlo, zanechavši po sobě pouze lidovou slavnost ve Hvězdě, až do našich dob naivně a se vší rozpustilostí na hrobech padlých předků vykonávanou.
Průvod se svátostí pro umírajícího:
K drobným mimořádným průvodům bohoslužebným lze přičísti ono procesí nevalné a skoro bezděčné, jež šlo s knězem, nesoucím svátost umírajícímu. Podstatou průvodu ovšem byli zpívající ministranti; ale k nim se bezděčně připojil cestou jdoucí lid. Doprovodili kněze až do domu, kde nemocný ležel. R. 1483 píše král Vladislav do Kutné Hory, kdež ten zvyk byl, aby nepřekáželi knězi klášterskému, půjde-li kdy s tělem božím veřejně. V r. 1564 byla podána Ferdinandovi I. všeobecná zpráva, že podobojí k nemocným chodívají s hochy „v bílých štolách" a lid že je provází. Zapsal-li tedy Jesuita v paměti pražské koleje: r. 1575 začalo tovaryšstvo Ježíšovo v Praze svátost nositi k nemocným, což prý tu bylo nezvyklo, slušno tomu rozuměti tak, že Jesuité jako při všem jiném, i při této případnosti zaváděli způsob vlašský, do oka bijící: dali nésti světla, dali při tom hřmotně zvoniti, aby lidé klekali. Jejich příklad pak dostal se do usnesení synody kněžské r. 1605, aby k nemocnému knězi chodili s baldachýnem, se zvonci, kříž a lucerny, aby se nosili v průvodu.
O žehnání při pohřbu:
Nakonec stručné slovo o žehnání při pohřbech. Před funusem zvonily hrany jedny nebo dvoje, po nich praepuls. Kněz požehnal tělo přistrojené na márách, a kromě morní doby vždy odkryté. Přišli žáci s křížem, odzpívali české nebo latinské „kantileny"; zpíván žaltář, salve. Za koho bylo zaplaceno, tomu byl učiněn kondunkt kolem kostela a po hřbitově. Zádušní mše s kázáním byly konány hned při pohřbu. V Praze ve starší době byly za „vzácnější lidi" slouženy již před pohřbem v den úmrtí „vigilie" v několik farách najednou. (1411)
Řeči kněžské při pohřbech katolických i protestantských zhusta se lišívaly od nynějších šetrných kněžských proslovů pronikavou živostí. Ovšem při pohřbech urozených pánů poddaný kněz pěl v kázaní mnohou chválu, o hříšnosti nebožtíka buď nic, nebo jen velmi opatrně. Ale nalezli jsme ve formuli, tedy ve vzoru, kterak nad mrtvým tělem kázat, i větu, „aby Pán Bůh nedal tomu hříšníkovi zahynouti a aby přítomní posluchači při té smrti se polepšili".
Kněz Jiří Tesák roku 1607 vydal tiskem kázaní pohřební, které konal nad mrtvým primasem města Hradce Králové, nad Václavem Jiskrou ze Sobince, a v té řeči pohřebné řečník bojuje proti frázi, „že někoho čert vzal“; bojuje proti úředníkům a konšelům, kteří poroučejí a soudí po vůli svých „milušek" a ne po spravedlnosti. K tomu ovšem dodává, že nebožtík takový nebyl. Po té pochvale se zase pouští do poddaných a do hříšné městské vrchnosti a kromě jiného říká: „Tak dnes v České zemi nejvíce se jen ožralstvím i jinými neřády mnozí pochloubati smějí; ó by to dnes mnozí močhubové vážili a polepšiti se chtěli!"
zdroj:
kniha: Život církevní v Čechách – Zikmund Winter (1846 – 1912), byl český spisovatel, kulturní historik a učitel. Badatelským centrem Winterových mladých let se stal rakovnický archiv. Vytěžil zejména městské knihy, rozvíjel svůj zájem o poznávání měšťanského života a jeho všednodennosti: jak lidé v minulosti bydleli, jak se odívali, vzdělávali, cestovali, čím se živili, jak se bavili, oč se soudili. Zkoumal nejcennější fondy rakovnického archivu z období od konce 15. do 17. století. Prašné prostředí archivů vyvolalo u spisovatele krční nemoc, která mu později bránila v intenzivním studiu písemných pramenů.
