Dílčí kapitoly: jak se procesí připravovalo - zprávy o tom, jak procesí bylo konáno - nové divadelní prvky při procesí - nejčastější procesí – o poutích k místu zázraku - průvod se svátostí pro umírajícího – o žehnání při pohřbu (text je autentický, jen s menšími úpravami pro lepší srozumitelnost)
Následující týden po nejsvětější Trojici byl slaven svátek Božího těla, který roku 1264 ustanovil papež Urban IV. Hlučná procesí Božího těla však byla obecněji provozována přičiněním papeže Jana XXII. (1316). U nás je první zpráva o nich z r. 1321. K úctě Božího těla byly u nás zřízeny spolky, jeden v Praze r. 1389. Tu také byla vystavěna i gotická kaple na Dobytčím trhu, kam procesí směřovala. Den slavnostního procesí nebyl stejný, někdy byla procesí konána ve středu před Božím tělem. Někdy byla slavena procesím v ochtábu dvakrát i třikrát. Zdá se, že právě k těmto procesím vznikly průhledné monstrance, aby hostii bylo odevšad vidět. Hněvá se na to Chelčický (1379-1460) v době husitské, že kněží se svátostí chodí ven, aby se lidé „k té bělosti" modlili.
Byl to v XV. a v XVI, století svátek, jímž se katolíci jinověrcům veřejné ukazovali. Ani praví podobojí se mu nevyhýbali a slavili ho. Veřejná manifestace děla se všude slavným procesím s monstrancí nesenou ke čtyřem oltářům, v městských ulicích postaveným. Čtyři oltáře znamenaly, že na všech čtyřech stranách světa svátost Těla se ctí. Kde bylo se báti od jinověrců pohoršení, chodila procesí jen z chrámu do chrámu. Např. roku 1574 šlo z Týna od sv. Jindřicha v Praze k chrámku Božího těla na dobytčí trh. Při procesí Božího těla bylo všechno samý květ a věnec. Již Krasonický (1460-1532) vypravuje, že dávají se růžové věnce na monstranci a stejně tak sto let potom čteme, že věnce z květin, zvláště z rozmarýnu byly na monstranci i v rukou obecenstva.
Zprávy o tom, jak se procesí připravovalo:
Do měst byly voženy k tomu času z lesa stromy čili „máje", jimiž zdobeny byly nejen oltáře, ale i domy, mimo něž průvod šel. Je zpráva z roku 1555, že do kostela Panny Marie Na louži, rok, co rok, jsou „máje k Božímu tělu“ přivezené. Pražským kostelům voziti je museli vesničtí poddaní, tak jako v roce 1591. Vozili je sem poddaní ze Sedlece, dostali za to 4 groše. Na zem sypali růže a trávu. V čele procesí byly neseny praporce kostelní. Před svátostí a kolem ní i za ní kráčely družičky. Přední měšťané (a na hradě Pražském nejvyšší úředníci zemští) nesli nad knězem se svátostí „nebe" ozdobené a na bidlech visuté; větší ostatek průvodu byly cechy řemeslné se svými praporci; mistři, jak o tom Chelčický svědčí, měli v rukou svíce. Bylo i pevně určeno, jak řemesla o Božím těle za sebou kráčeti mají. V nálezech olomouckých v knize jevíčské, je takový pořádek řemeslných cechů z r. 1472. Měli jíti za sebou: tkalci, koláři, bednáři, provazníci olejníci, vetešníci, lazebníci, rybáři, hrnčíři, řemenáři, stolaři, střelci, tůlaři, konváři, kloboučníci, zlatníci, maléři, koželuzi, pasíři, zámečníci, kováři, krejčí, ševci, pekaři, masaři, sladovníci, blanaři, soukeníci a „potom páni starší se svů korouhví". K průvodu byli přidáni trubači, pištci a bubeníci, o nichž píše r. 1516 kniha kaňkovská (u Kutné Hory), že o Božím těle tak tloukli do bubnu, až ho docela stloukli.'' Plzeňští řemeslníci měli ve statutech, že na hod Božího těla a tu neděli po Božím těle musí mistři a tovaryši se svěcmi k procesí. Kdo schválně nešel, dáti měl jeden groš pokuty; kdo jíti nemohl, dáti měl půl pokuty.
