O kouzelné moci uvitých věnečků vypráví P. Sobotka, l.p. 1870
(text je autentický, jen s menšími úpravami pro lepší srozumitelnost)
Vyprávění je věnováno naším dívkám, neboť jim náleží svěží věnečky z pestrého kvítí uvité. Filosofové a básnící mluví o panenské něžné nevinnosti, jako o družce květin. Dokonce ji řadí i výše, jak opěvuje panenství F. L. Čelakovský ve svém verši: „nejoutlejší květ v pozemském údělu“
Když procitá Vesna (jaro) z přehojného klínu svého rozsypává po širé zemi kvítka krásných barev a líbezné vůně. To pak děvčata pospíchají na lučiny, do sadů a hájů, na břehy jezer, řek i potůčků, kde květy sbírají a za doprovodu kouzelných veršů vijí z nich věnečky. Každý věneček byl součástí mluvy, které rozuměly jen dívky panny a z nich se pak dovídaly o své budoucnosti. Tak vznikla i květomluva. Podle legendy žili první lidé na „ňadrech“ přírody jako žije dítko na klíně matčině. Ta matka příroda k nim mluvila každou květinou, každým lístečkem a oni jí rozuměli a pamatovali si význam těchto božských slov. Růže znamenala lásku, lilie nevinnost, fialka skromnost. . .
Věnečky jsou tedy pro dívky velmi důležité. Zelený věnec je symbolem panenství. V národních písních, dokud je dívka pannou a jinoch mládencem nosí zelený věnec. Nápadník táže se milé:
„Pověs mně, má milá, proč jsi tak tenká?
A ona hrdě honosíc se ztepilou postavou mu odpovídá:
„Pročpak bych nebyla, vždyť jsem panenka,
panenky poctivá a ty mládenec:
oba dva nosíme zelený věnec!“
Jinoch zpívá o své nejmilejší:
Každý se mě ptá, kde je má panenka,
každý se mě ptá, kde je má milá?
Sedí pod stromečkem, hraje si s věnečkem:
to je má milá holka rozmilá.
Věneček střežila dívka jako oko v hlavě. Jen málo, která povolila svému milému, aby si vzal lísteček nebo jen jedno kvítko z věnečku. A když k ní přišel mládenec a prosil:
„Dej mi, panenko, ten věneček!“
Odpovídala mu zdráhajíce a ostýchajíce:
„Já ti věnec nesmím dáti: hněvala by se moje máti.“
Věneček a věštění budoucnosti:
Z věnečku se dívka dovídá svou budoucnost, nebo zjistí, co dělá její vzdálený milý. V slovanské písni „Věnček“, se jinoch loučící se svou milou jí nechává věneček, které ji bude dávat najevo, co se s ním děje:
„Keď on bude zvadlý, to som dorůbaný,
a keď bude suchý, to som dostrielaný,
keď sa nepremení, vedz, že som já zdravý.“
Každé dívce vždy také záleželo na tom, aby se dozvěděla, zda se bude brzy vdávat a k tomu ji opět pomohl věneček. Např. o Vánocích o štědrém dnu házely dívky věnečky na vánoční stromek. Zavěsil-li se věneček na stromku, bylo to dobré znamení, že děvče, se, co nevidět provdá za muže. Ale hůře bylo, pakliže věneček se nechtěl na stromečku zavěsit a stále se smekal dolů. Děvče pak prý muselo čekat na vdavky ještě tolik let, kolikrát věnec se ze stromku smekl.
Zvláště pak z jara a v létě mají věnečky tu pravou magickou sílu. S velkou netrpělivostí čekaly děvčata, až přijde sv. Jiří (24. dubna), neboť on jim přináší kvítí na věnečky. A když se ho dočkaly, zpívají vesele:
Svatý Jiří jede k nám,
po věnečku veze nám, nám, nám, nám,
Rovinským pannám.
Pak nastalo veselí a louky i lučiny byly posety rozkošnými dívkami, které radostně prozpěvují:
Vijte, holky, věnce, která má mládence;
však je dosti kvítí, až se louka třpytí;
však je dosti lupení, až se hora zelení!
U východoslovanů vycházely dívky i jinoši ve čtvrtek před letnicemi do hájů a na luka, kde panny zpívajíce věnce vily, „zavivajut“. Tancují okolo stromů, poskakují po lučinách, provádějí rozmanité hry a žerty. Jde o nevinné plesání, které by jim mohly samy Rusalky závidět. Po západu slunce nosí dívky uvité věnce do hájů a zavěšují je na stromy. Lámou též březové větve a dělají z nich „věncová kola“ a skrz ně líbají své milé. O letnicích opět přichází do hájů, snímají věnečky ze stromů, které zde ve čtvrtek zanechaly, rozplétají je a prostírají po zemi. Věnce takto rozvité leží nějaký čas na travnaté zemi jako by měly zdobit královnu Ladu (bohyně lásky, jara atd.). Potom každý mládenec i každá panna si klade věneček na hlavu a hodují, jedí pirohy. Pak odešli k řece nebo k potoku, aby dívky mohly své věnečky pustit po vodě, přitom nabírají vodu do dlaní, ruce si umývají a pozorují, zdali věneček pluje na hladině nebo se ponořuje. Plyne-li věneček po vodě má dívka naději, že se ještě toho roku vdá. Ponořil-li se věnec, je s nadějí na vdavky amen.
Něco podobného se děje na Bělorusi v druhý svátek letnic. Jde o následující neděli po Božím hodu svatodušním, kdy probíhá slavnost Nejsvětější Trojice. Zkráceně nazvaný „trojicí.“ V ten den vycházejí vesničané i vesničanky do nejbližšího háje. Na řece Dněpru, v němž podle národních legend žijí Rusalky se nalézá zvláštní háj. Háj Rusalek s jeskyní nazvanou „uchem želův“. Dívky splétají březové větvičky do podoby věnce. Každá uvije tolik věnečků, kolik má nejmilejších a nejdražších osob, nebo se také říká, že kolik každá z nich uvila, tolikrát potká v životě milého. Věnečky splétají při zvuku houslí a zpívají dle zvláštní noty:
Rusalečky! zemčanečky! na dub lezly,
kůru hryzly, svalily se, zabily se!
Uvité věnce kladou na posvátná místa nebo je věší na stromy a poskakují okolo těchto stromů rukama tleskajíce a prozpěvujíce:
My věnečky uvily, my kořalečky popily
i vaječnice pojedly.
Na znamení přátelství si děvčata vyměňovala prsteny. Nejstarší žena potom uvázala otýpku kopřiv na hůl a dělala, jako by předla a dřímala. Děvčata se uchopila za ruce a tančila kolem ní. Najednou se bába vztyčila a šlehala dívky kopřivami.
Následující neděle rusalčí týden uzavírá, nazývá se „rozhary“. Toho dne pospíchají vesničanky svátečně vystrojené opět do téhož háje, kde o „trojici“ zanechaly uložené věnce. První jich starost byla, zda-li jejich věnec zůstal svěží nebo uvadl. Čí věnec zůstal čerstvým, tomu dlouhé živobytí předpovídal; krátké však těm, jichž věnce povadly a uschly. Ale i při uschlém věnci zbývala ještě naděje dlouhého žití, a to, když suchý věnec hozený do vody „v náruč“ Rusalkám neutone. Plave-li takový věnec je šance na ještě rok života, ale běda tomu, kterému se věnec ponořil, tomu je souzena téhož roku smrt. Rusalkám se přinášely oběti. V prvé řadě už zmíněné věnce, ale také chléb, sýr, máslo a jiné pokrmy. Házely se jim do vody rozmanité hadříky, rozvěšovaly se po břehu mašle, tkaničky a nitě, zejména na větve dubů.
Někdy se špatné věštbě dalo předejít. Buď zvadlý věnec se za svěží vyměnil, nebo se věnec v den „trojice“ uložil na místě stinném a chladném. Když věnce dívky rozvíjely, zpívaly:
Na trojici jsme věnce vily, na rozhary rozvily,
kořalečky popily, i vaječnice pojedly.
U Velkorusů slavívaly dívky „semik“ to je sedmou neděli po Velikonocích (u nás Boží hod svatodušní). Při tom házejí věnečky do řeky a zpívají:
Tonět-li, tonět-li věščij moj věnok,
pomnit-li, ljubit-li menja milyj družok.
Potopil-li se věnec některé z dívek, tak se toho roku nevdá a pakli se vdá, tak ovdoví. Tu pak pěla nešťastná dívka za věncem utonulým:
Kalina s malinoju vodoj ponjalas,
v tu poru (dobu) ja, sirota, na svět rodilas.
Plaval-li věnec dále po vodě, bylo to znamení, že se dívka ještě letos provdá. Pak se dívky ubíraly k některé lesní stráni a házeli na trávu nové věnce Rusalkám, aby jim poslaly ženicha.
Známé je také pouštění věnečků po Visle, jež se děje v Polsku večer před sv. Janem. Za soumraku se na břehu Visly shromáždí velké množství obyvatel, dívky stojící na břehu házejí do vody své věnečky a dávají pozor co se s nimi děje. Mladí muži pak na lodičkách loví plovoucí věnečky. Chycený věneček pak pro dívku znamená, že ještě letos dostane ženicha. Překážky, které chycení věnečku předcházely, pak ukazují na překážky, které jejímu sňatku budou bránit. Smutná je pak ta dívka, jejíž neulovený věneček pluje dále po vodě, vlnky tak odnášejí naději, že by se letos dostala pod čepec. I musí chudinka nosit svůj zelený věnec dále a čekat na rok budoucí, který ji snad přinese více štěstí . . .
zdroj: knižní archiv Antonín ViK, časopis Květy, l.p. 1870
vypráví: Primus Sobotka (1841 - 1925), byl český novinář, spisovatel, překladatel a etnograf.
