Po vsi chodily děti se „smrtí“. V rukou měly smrkové halouzky a na nich navěšené obrázky, hodně pozlacené. Ve špendličí měli vpletené „pentličky“ a v ústech „pěvanky“, ale zpívaly nějak smutně, jednotvárně. Hrdélka se jim úžila a hlasy zachvívaly.
Před chvilkou se vrátily od potoka, jenž se vine za humny zahradami. Utopily v něm smrt, kterou tvořil zpuchřelý snopek, ovinutý v ženské cáry, a přinášely odtamtud jaro s létem, škoda však, že pouze ve svých popěvcích. O jaru nebylo dosud ani památky. U potoka vrby ještě ani mízu nepouštěly, pole jsou černá a jinde zase šedá, jako popelniště. Tu a tam bělal se za mezí ještě sníh, jako by se bál slunce, jež chvilkami prorazilo mraky. Ale i sluneční paprsky byly nějak studené a staří výměnkáři se dušovali, že v Praze budou moci beránka jísti na ledě.
Před dětmi někde zavřeli, někde je vpustili a dali jim po „škybičce“ či po krajíčku, někde po „vídeňském“ a těm známějším po jablíčku. Jablka bývají o smrtelné neděli i na venkově pravou vzácností. — „Jděte mi k šípku, vy písklata! — A ani ty Marjánko, že lepší neumíš?“
Na tahle slova starého souseda se zpěváci okamžitě zarazili. Dědoušek se také tvářil nad obyčej přísně, ačkoliv svaly kolem rtů mu čtveráctvím zahrávaly. Holky se schovávaly jedna za druhou, zakrývaly si růžové tváře zástěrkami a leckteré se jablka po zápraží rozkutálela.
„Tys přece zpěvačka; a že bys se dala zahanbit?“ Stařeček přikročil blíže k útlounké holčičce, asi desítileté a ošacené ze všech nejlépe. Měla černou kazajku, na hlavě vlněný, šedočervený šáteček a sukni „němkyňku“. „Pro tebe jsem připravil něco zvláštního! — Podívej se!“
Dědoušek vytáhl z kapsy tři „míšeňáky“ (míšenské jablíčko), jedno jako druhé, žluté jako vosk a s pomerančovým nádechem.
Dívenka sklopila hlavu, vlněný šáteček se jí svezl na ramena, do kaštanových lesknavých vlasů, na skráni urovnaných černým hřebínkem. Zavanul větřík a s ním zazněl z hrdélka zpěv, jako hudba zvonkovitá:
Smrtonoško, Velkonočko! kdos tak dlouho byla?
U studánky, u rubínky ruce jsem si myla,
zámečkem, zámečkem jsem se zamykala,
lístečkem, lístečkem, jsem si odmykala.
Dědoušek se usmíval a v očích se mu zjevila rosa. Byli by mu hnedle „míšeňáci“ z ruky vypadli, jak to ta holka uměla. A když se naň děvčátko podívalo těma kalně modrýma očima, pod nimiž se jí vinuly jemňounké polokruhy, odvrátil se, jako by někdo volal z humna v zahradě. A ona mu zatím ta rosa v očích překážela.
„Vždyť jsem řekl, Marjánko, že jsi zpěvačka!“ pravil za několik okamžiků kmet a podal jí „míšeňáky“. Dívenka se opět podívala na dědečka tím podivným zrakem, jímž mohl nahlédnout až do dna nevinné, čisté dušičky. Kolem svěžích rtíků jí přeletěl úsměv, dolíček v bradě se prohloubil a pobledlá líčka lehounce zruměnila. Děti odešly. V tomhle statku dostalo každé po jablíčku, proto sem také chodívaly nejraději. Prozpěvovaly vesele:
Smrť plyne po vodě, nové leto k nám jede,
s červenými vejci, se žlutými mazanci.
Dědeček zůstal na zápraží a pořád se díval v tu stranu, kudy děti odešly. Později si vyšel do vsi. Děti se již vracely domů a opět se ozval zvonkovitý zpěv, jako na zápraží:
Mořena, Mořena, kam jsi klíče děla?
Děla jsem je, děla svátému Jiří,
aby nám otevřel do ráje dveří.
Děla jsem je, děla svátému Jánu,
aby nám otevřel do nebe bránu.
Svatej Jiří vstává, zem odmykává,
aby tráva rostla, travička zelená,
růžička červená, fiala modrá.
I při tomhle veselém popěvku připadal čistý, stříbrný hlásek děvušky jaksi tesklivým. Zastavil jsem se u malé zpěvačky. Hrála si s „míšeňáky“. „A kdopak tě naučil tak hezounké písničce?“ Dívenka utkvěla na mně dlouhým — dlouhým pohledem. Jemňounké proužky pod očima slušely tomu dětskému obličeji nevýslovně.
„Babička!“ zašeptala a oddychla si. „Už umřela!“ dodala za chvilenku a žlábky se jí začaly zalívat slzami. „A přece nosíš smrt za ves každinký rok? — Což jste jí tehdáž snad nevynesli?“
Holčička se usmála; ale i v tom usměvavém dětském obličeji se zračil výraz tesklivosti, tak jakoby s přídechem tichého, bezděčného utrpení. „Ona se prý vždycky vracívá,“ odtušila, a „míšeňáci“ se jí z klínu rozkutáleli.
Odešel jsem za ves k potoku. Morana dlouho bystřinou neplynula; zachytila se za vrboví. Od tiché, klidné dědinky zdejší se jí nechtělo:
„Pro koho z nás tu zůstala, pro mne či pro tebe, ty dobré dítě?“ pomyslil jsem si tehdy.
A za rok, o smrtelné neděli mi již pučící vrby u potoka odpověděly: „Pro žádného.“
