V Lužicích se vodník nazývá „Wódny muž“ nebo německým slovem „Nyks, Nykus.“ Oblast Lužic leží převážně na území Německa a dále části Polska a Česka (okres Jablonec, Liberec a Děčín). Hornolužičané si představují Vodního muže jako dospělého člověka, který nosívá červenou čapku a červený kabátec, žena jeho červené punčochy. V ruce mívá zelenou metličku nebo zelený proutek, kterým může rozdělovat vodu.
Dolnolužičané vypravují, že Nykusové se podobají malým chlapcům a libují si v červené barvě oděvu. Někdy má Nyks kabátec zelený a čapku červenou. Chodívá obyčejně bos a v ruce má červený proutek, z jeho šatů kape voda. Vodní muž se může různě proměňovat, zvláště rád se ukazuje v podobě malého dítěte v bílé košilce. Rybářům se často zjevuje v podobě štiky, kapra, a dá se chytiti do síti, kterou jim protrhá.
Jeho sídlem jsou hlubiny řek, potoků a rybníků. Tam má buď malý domek nebo pěkný křišťálový hrad. Zvláště rád bydlí poblíž mlýnů, ale s mlynáři nežije v přátelství, nýbrž je všemožně škádlí a dráždí. Kde Nykus sídlí, tam se každého roku někdo utopí. Duše utopenců chová v pěkných, nových, ale bezedných hrncích. Ve vodě má velikou sílu, ale na suché zemi ztrácí svou moc a může být člověkem přemožen, chycen, a jeho služebníkem se může stát. Ale pozor, je velmi mstivý a trestá každého, kdo mu něčím ukřivdí.
Má ženu i děti, stará se o jejich obživu, chytá ryby a raky, seje pod vodou žito, peče si chléb i „tykance“. Vaří si i pivo, žena jeho tluče máslo, tak jako hospodyně ve vsi. Chodí i na trhy, kde prodává a kupuje obilí. Platí-li dráže než jiní, bude drahota, prodává-li laciněji než druzí, bude láce. Jeho žena sedává na břehu vod, češe si krásné, dlouhé, černé vlasy nebo suší prádlo. Rozestírá-li prádlo na břehu, ukazuje to na déšť.
Ženu si rád vybírá z vesnických dívek. Chodívá za děvčaty na přástvy а k muzice, a hledí vyvolenou dívku po dobrém nebo po zlém dostat do svého vodního příbytku. Dcery Vodního muže bývají nadmíru hezké a svádějí venkovské hochy. Opustí-li vodníkova žena svého muže, roztrhá ve zlosti své děti. Místy se věří, že někteří utopenci se stávají Nykusy. Kromě toho zachovaly se v Lužici také stopy obětí konaných Vodníkům; za starých časů jim prý házívali do vody živá zvířata, jako černé kachny, černé slepice, kočky, holuby, prasata, ba i celé bochníky chleba.
Poláci jmenují vodní bytosti „Topielce“ a znají o nich podobné pověsti jako u nás v Česku. Topielec, Toplec není prý velký, ale hrozně silný a sídlí ve vodě, kde má v hlubinách skleněný palác. Za tiché měsíční noci vychází na hladinu, pluje po jasných vlnách a zpívá krásné písně, vábí do svých vln dívky, s nimiž pak v manželství žije. Ženy zve za kmotry a bohatě je obdaruje. Duše utopených skrývá na peci v přiklopených hrnečcích; odklopí-li se poklice, vylétají duše v podobě bílých holubic ven. Vládne čarovným prutem, jehož šlehnutím se rozděluje voda, takže lze po suchu do jeho paláce vstoupili. Topielce možno spoutat lipovým lýkem.
zdroj: archiv Antonín ViK,
vyobrazení: Mikoláš Aleš (1852, Mirotice - 1913, Praha)
