Lidová obrazotvornost si vytvořila spoustu pohádkových postav, které jsou opředeny bájemi a pověstmi. Jednou z nich je podivný zelený mužíček, kterému se říkalo všelijak: vodník neboli hastrman, vodní muž, ale také basrman, besrman. Na Zlínsku bestrman, na Vsetínsku bestrmant, na Ještědsku vosrmon, což bylo značně zkomolené z německého „wassermann“ (vodní muž), avšak na Litovelsku podle vody neustále kapající mu ze šosu zeleného kabátku také česky šosáč nebo šosáček. Našim předkům byl vodník znám již v XIV. století.
Podle démonologických výkladů je vodník vodní démon pocházející ze slovanského folklóru a vzešel z andělů svržených z nebe, kteří spadli do vody. V našich národních pověstech se představuje jako malý mužíček, který se svým tělem blíží lidské podobě. Na rukou má mezi prsty blány a bambulovité nehty. Má zelené vlasy, oči (někdy vypoulené), nos jako jestřáb a široká ústa. Řeč má huhňavou a na „cizo“ překroucenou. Je prý měkký jako vosk, proto ho nelze chytit, udeří-li ho někdo, zdá se, jako by člověk do bláta mlátil. V ruce má zelený proutek, kterým do vody šlehne a hned se mu otevře. Proměňuje se rád v rybu, hada, žábu, koně apod. Když to bylo potřeba, proměnil se vodník také v nějaké neživé předměty, jako lucerna, bochník chleba, kámen a podobně.
Nejčastěji má oblečené: žluté „gatě“, zelený nebo červený kabát s velkými šosy, z kterých mu neustále kape voda. Na hlavě má zelený (šedý) klobouk, který bývá ozdoben kyticí. Nosívá i červené botky, jak o tom píše Karel Jaromír Erben:
Zelené šaty, boty rudé,
zítra moje svatba bude.
Z dětství máme uchovanou nejčastější představu o vodníkovi z ilustrací Josefa Lady – starší, nepříliš vzhledný mužík, sedící na vrbě, ať je zima nebo léto, v hnědém kožíšku nebo zeleném kabátku. Bafající z kratší či delší dýmky a u toho si někdy šije nové červené botičky.
V lidových představách žije vodník v hlubokých vodách poblíž mlýnů, kde pečlivě uchovává hrnečky přikrytých pokličkami, s dušemi utopených lidí. Odklopí-li se z hrnečku poklička, může dušička uniknout jako vzduchová bublina až k hladině a pak se dostane do nebe. V některých pohádkách se utopenec po takovém osvobození dokonce vrátil zpět mezi živé, do svého domova. Vodník žije sám nebo se ženou (hastrmankou) a dětmi. Vodníkova žena se ráda proměňuje v žábu a k lidem je milejší než její muž. Časem vodník vychází na břeh a houpá se na stromech, vrbách stojících u rybníku, když spatří člověka, skáče s koňským řehotem do vody.
Láká k sobě všechny důvěřivé lidi, zvláště děvčata a děti na barevné pentličky a zrcátka, která věšel do větví vrb a dalších stromů u tůní na potoku či řece, taktéž i na rákosí na březích rybníků a kdo se těch věcí dotknul, upadl v jeho moc a jistě se utopil. Děti často lákal na velkou zlatě zářící rybu. Zejména kdo se koupal v pravé poledne, nebo naopak o půlnoci, stával se jeho snadnou kořistí. Vodník občas sedává v podobě pacholátka na lávce a s pláčem padne do vody, kdo ho chce vytáhnout, toho se zmocní. Ve vodě měl obrovskou sílu, ale na suchu ji ztrácel, zejména, když mu šos jeho kabátku začal vysychat. I tak ho bylo obtížné spoutat. Kdo se o to chtěl pokusit, musil si připravit lýkový provaz nebo houžvi z devatera lýčí spletenou, barevné tkanice nebo klokočí posvěcené o Květné neděli. Může ho také zneškodnit odvážný člověk, když mu odstřihne jeho mokrý šos, který omotá růžencem a zakope v posvěcené zemi nebo na rozcestí. Vodník přitom člověka pronásleduje, protože pokud svůj šos nezíská do příštího svítání, zhyne. Vhodnou ochranou před dotěrným vodníkem a jeho mocí je černobýl, tolita, turánek, kapradí a devětsil.
Děvětkrát za rok prý vodník vychází ze svých studených a mokrých příbytků na teplou zemi, aby přilákal k sobě lidi. Navštěvuje osamělá stavení, rozmlouvá s lidmi a jí u nich ryby a pije mléko. Přichází také do vsí a měst, zvláště na trhy, kdykoliv se na trhu objevil měli kramáři dobrý odbyt zboží. Za noci se chodíval zahřát k pastýřům ovcí nebo koní a pak s nimi skotačil kolem ohně. Zvláště rád škádlil mlynáře, kterým zastavuje vodu, která teče na kola, nebo naopak pouští mlýny a tříská zanáškami. Vesměs se, ale choval slušně a vstřícně, pánům mlynářům dokonce často pomáhal, za což dostával různou odměnu, především mléko, které má velmi rád, a když bylo sychravo mohl přespávat na vyhřáté peci.
Vodník má také v oblibě rybáře, pomáhá jim lovit, chodíval k nim na svatbu, opatřoval jejím dcerám věno. Býval dětem za kmotra a půjčoval rybářům peníze. Také miluje hudbu, rád tancuje se selskými děvčaty, do kterých se velice často zamiloval a které pak marně lákal do svého království. Některé, ale neodolaly jeho svodům a pak vše skončilo veselkou. Lidi pak zval za kmotry, obdarovával je za to smetím, které se venku změnilo na ryzí zlato. Jeho dcery bývají velice krásné a svádějí lidské muže.
zdroj: archiv Antonín ViK
vyobrazení: Mikoláš Aleš (1852, Mirotice - 1913, Praha)
