Povídačky o původu a oblečení vodníka
V krajinách, kde je málo rybníků, potoků, řek, zkrátka vody, je málo slyšet vyprávění o vodnících. Zato je ho dost tam, kde je vody hodně. Jde většinou o pověry, pověsti, které vznikaly z mateřské lásky. Malému dítěti můžete neustále říkat, aby nechodilo ke studánce, rybníku, tůni, potoku či řece. Někdy vás poslechnou, ale stejně za chvíli zapomenou na naše slova a již se šplíchají ve vodě, kde potom tak často bývá zničen dětský život.
Zato jinak působí na malé dítko i dospělejší mládež, zvláště hochy, řeknete-li jim: „Jen tam choď k té vodě. Jak on tě tam hastrman utopí, jako utopil Fr. N. Nebo řeknete-li: „Toho a toho byl by vodník také utopil, sotva že se mu vyškubl.“ To jinak působí než sebelepší dobře míněná slova matčina. A tak s klidnou myslí můžeme potvrdit, že většinu pověstí o hastrmanech vybájily nám matky, aby ochránily své miláčky před utopením, aby se vyhýbali vodě, a tak svůj život v nebezpečí utonutí nevydávali.
Povídačky o původu vodníka:
Původ vodníka odvozují a přičítají lidé z jižních Čech boji mezi dobrými a zlými anděly. Když byli z nebe svrženi pro svou pýchu, padli někteří na skály a do lesů a z nich jsou diví muži, někteří padli do vody a z nich jsou vodníci čili hastrmani. Že se sami zbavili věčného štěstí a blaženosti, nepřejí proto téhož blaha rozumnému tvoru, člověku a proto, kde mohou, tam mu škodí. Utopí-li hastrman člověka, schová jeho duši pod „veskrejpku“, aby nemohla do nebe, aby nemohla býti věčně šťastna. (Velešín a okolí)
Povídačky o oblečení vodníka:
- Jak vypadá vodník, popisuje Matoušova ze Lhenic, která jednou šla, jak sama vypravovala, kolem jedenácté do mlýna pod městečkem. Cesta do mlýna vede kolem rybníku nyní již vypuštěného. Přicházejíc k rybníku, spatřila najednou na hrázi, jakého si člověka. Když přišla blíže, viděla, že má hlavu jako náramně velikou palici, oči vypoulené jako pěsti a tělo maličké. Nemohla již jít zpět, a tak šla se strachem kolem tohoto člověka, kterého křesťansky pozdravila, ale který jí nepoděkoval. Ohlédla se a viděla jít tohoto podivného človíčka za sebou, byl to jistě hastrman. Strachy shodila z ramenou nůši a dala se na útěk do mlýna, kde strachy omdlela. Když ji přivedli k sobě a vše jim vypověděla, šli mlynářští pomocníci do vesnice, aby také viděli vodníka, ale již nikoho neviděli. (Nákří-Netolice, 1902)
- Jeden obchodník ze Lhenic, či jak lidé kočovným obchodníkům říkají, kramář, obchodoval se svou ženou až v Rakousích, kde za mýdlo a nádobí dostávali výměnou len. Jednoho dne se jim přihodilo: Kde se vzal, tu se vzal cizí pán, který měl „zelený vyložení“, jako myslivec. „Dovedl bys mě do Vltavic?“ — „Dovedl“ zněla odpověď, „Jen když budu mít dobře zaplacíno.“ — „Budeš mít dobře zaplacíno,“ řekl cizí pán. — „Ženo, jdi sama do vsi prodávat, já půjdu s tímhle pánem a potom přijdu za tebou.“
Obchodník šel s cizím pánem. Když došli na vrch, tu mu cizí pán řekl: „Doveď mě vpravo k tomuhle rybníku.“ Obchodníku to bylo divné, ale vedl ho tam. Na hrázi si cizí pán sedl, vyplatil svému průvodci velkou odměnu a řekl: „Dívej se, co se bude dít!“ V tom skočil do rybníku, voda se začala vařit, bylo slyšet chlepoty pod vodou, jako by se tam někdo pral. Cizí pán se zeleným vyložením byl totiž vodník a přišel si pro svou ženu k vodníkovi onoho rybníka, který mu ji odvedl. Jak vše dopadlo nevíme. (Nákří, Netolice, 1902)
- V Týně nad Vltavou býval řezník L., který dosud žije. U něj byl řeznickým tovaryšem jakýsi Voháňka, muž velký a silný. Když jednou stál Voháňka v krámě a sekal lidem maso, zpozoroval malého mužíčka v zeleném kabátě, kterého nikdy před tím v krámě neviděl. Bedlivě ho pozoroval a tu viděl, že mužíčkovi kape ze šosu voda. Ihned prý poznal, že je to hastrman a umínil si, že mu něco provede. Když mužíček zůstal v krámě sám, ptal se ho tovaryš, maje kus masa na špalku, co si přeje. Na odpověď, že maso, řekl tovaryš: „Jen si ukažte, které chcete a já vám ho useknu.“ Mužíček přistoupil ke špalku, natáhl ukazovák a položil ho na maso. V tom, ale tovaryš švihl sekyrkou a uťal hastrmanovi ukazováček.
Hastrman nečekaje na maso, rychle zmizel a slíbil tovaryšovi pomstu. Tovaryš se ovšem od té doby vyhýbal vodě, ale pomstě hastrmanově neušel. Po nějaké době šel tovaryš po okolních vesnicích, aby nakoupil zvířata na maso. Od jednoho sedláka koupil berana a několik ovcí. Když šel z domova tak nepršelo, ale mezi tím, co chodil po vsích sprchlo, a tak se všechny kalužiny naplnily. I musel zvěř hnát okolo těchto louží. Sotva se přihnal k větší kaluži, beran hupky tam a ostatní ovce chtěly za ním. Tovaryšovi se však podařilo obejít kalužinu, ale beran se v ní utopil, ač snadno ji mohl přejít. Tovaryš potom vypravoval, že viděl ve vodě šklebící se mužíčkův obličej, který maso u něho kupoval. Od té doby si umínil, že kdyby ještě hastrman přišel, že si s ním už zahrávat nebude. (Týn n. Vltavou, 1902)
- Starý otec Kolin, mlynář u Flegrů pod Velešínem, viděl hastrmana na stráni u louky. „Chtěl som si jednou,“ tak vypravuje „večer uříznout smrčku na jedno hrabiště, ale bylo tam více pěknejch stromků, a tak som si jich uříz šest. Tři som si chtěl vzít hned domů a tři som si skoval, že si pro ně přídu později. Tu najednou vidím na samé špičce skály, nad hlubinou chlapce v klobouku. I to je náš, myslím si, skočil si sem asi po večeři nebo je rád venku a u vody. V tom se kluk na mě podívá, do rukou zapleská a skočí ze skály do hlubiny. Byl to hastrman.“ (Velešín, 1902)
Hastrmana poznáte, dyš se na něj díváte,
dyš mu z šosu voda teče, žádnej prej mu neuteče.
Kdo v prohlubeň zapadne, z vody se už nedostane,
každého hned zatáhne, hastrmanu propadne. (Sedlec u Tábora, 1902)
- Bylo mi čtrnáct roků, vypravuje Kateřina Klímova: „Když jsem šla jednou na trávu na farský stráně, byla se mnou i stará babička. Za chvíli babička přišla ke mně a povídá: Poď domů — mě tady obchází hrůza — tak se mi pořád zdá, že se ty kameny valí na mě a já povídám: a já vidím na kameni chlapce v šedejch šatech a pořád se schovává do vody a zase vyleze; byl to hastrman! Tak jsme popadly nůšky a utíkaly jsme domů a za tejden utopil Benákům kluka.“ (Velešín, 1902)
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Český lid, 1902,
vyobrazení: obraz, autor neznámý
