V lidové tradici je hastrman, tak jako mnoho dalších pohádkových postav mýtickou čili bájeslovnou bytostí. Vodníka najdeme v českých, polských, slovinských, německých a ruských pověstech. Avšak například francouzská mytologie takovou postavu nezná. Stejně tak rázovitého vodníka nenajdeme ani v anglosaských pověstech, byť jezírka a tůňky v londýnském Hyde Parku nebo řeka Temže k tomu vybízejí.
V Polsku je specifickou formou vodníka "Bagiennik":
Obývá údajně okolí řeky Biebrzy. Žije v mělkých močálech a rybnících a je veliký asi jeden metr. Jeho nosní dírky jsou umístěny mezi očima či na jeho čele a střílí z nich zvláštní bláto způsobující popáleniny. Tato látka má však také léčivé účinky. Setkání s ním nebývá smrtelné. O Lužickém vodníkovi, zvaném Wódny muž vypravujeme v samostatném článku.
Slovinský vodník „Povodnji mož, Vodeni mož, Gestrin či Muk":
Objevuje se v podobě hezkého mladíka či myslivce, muže s dlouhými kníry nebo jako velikého starce. Oblečen bývá v zelenou sukni a pestré spodky, na hlavě má červenou čapku. Je prý po pás zelený, i vlasy a vousy má zelené. Od pasu dolů je však ryba, po celém těle je pokryt srstí. Přebývá v hlubinách potoků a řek, ve studánkách, jezerech a kalužinách. Pod vodou má veliký skleněný zámek, ve kterém se vše zlatem, stříbrem a drahokamy jen blyští.
Smetí z jeho domu se venku mění ve zlato. Živí se rybami a raky, které syrové chroustá. Kde rybáři vychytají ryby, odtud se musí vystěhovat. Muk číhá rád u břehu, aby svou kosmatou (chlupatou) rukou vtáhl nepozorné děti do vody. Láká je na velikou zlatou rybu, která je hladká jako hedvábí nebo aksamit a světlejší než večernice na jasném nebi. Ryba mu také osvětluje temné vodní hlubiny.
Nebezpečným je zvláště mladým a hezkým dívkám, které unáší a bere si za ženy. Má s nimi děti, které bývají právě tak kosmaté (chlupaté) jako on. Zasteskne-li se takové ženě po rodičích a domově, propouští ji sice na čas domů, ale spoutá ji řetězem, jehož konec drží, aby mu neutekla а k němu se zpět vrátila.
Povodnji mož (Muk) žije za dne pod vodou, ale za jasného svitu měsíce vylézá z vody ven, koupe se hlučně ve vlnách jezera nebo rybníku, je-li ráno na břehu vody rosa na některých místech setřena, říká se, že to učinil Povodnji mož. Vylézá také za noci na střechy blízkých mlýnů, kde se povaluje. Rozzlobí-li se, působí bouři, která v lese koruny stromů láme. S rybáři, kteří v jeho vodě loví, tropí rozmanité žerty. Buď jim trhá sítě nebo z nich vyhání ulovené ryby. Vedle démonické povahy jeví se časem u něho i šlechetné vlastnosti.
Velmi zajímavý se dochoval popis „vodního ducha“ u Rusů:
Vodník se nazývá Vodjanik, Děduška vodjanoj. Ukazuje se jako lysý stařec s odulým břichem a opuchlým lícem. Na hlavě má vysokou čepici ze sítí a kolem těla pás z vodní trávy. Ve vsi na sebe bere podobu lidskou, pozná se však tak, že z levého šosu mu kape voda. Může se různě proměňovat.
Žije v hlubinách řek, potoků a jezer, zvláště blízko mlýnů. Na dně vod má kamenné dvory, v nichž chová četná stáda koní, krav, ovcí a vepřového dobytka, které v noci vyhání na pastvu. Za dne se skrývá obyčejně v hlubinách, teprve za noci vyplave na povrch, tleská do dlaní a vyhazuje se jako ryba. Časem sedává také na mlýnském kole a rozčesává si hřebenem dlouhé, zelené vlasy.
Vodjanik je pánem vody, ve vodě má ohromnou sílu a moc, na suchu je, ale slabý. Vládne nad rybami a vodními živočichy. Láká ryby z cizích vod do svých a pak se těší z jejich množství. Rád se prohání na sumci nebo si osedlává koně, býka nebo krávu, které tak svou jízdou uhoní, že pod ním v bahně mrtvi klesají. Ve vodě se všechno děje podle jeho vůle. Pod jeho ochranou jsou nejen ryby, ale i husy, kachny a včely. Aby se včelám dařilo, obětuje se mu první roj hozením v měchu do vody.
Má-li dobrou náladu nahání rybářům ryby do sítí a doprovází plavce za bouře do bezpečného přístavu. Často také rybáře škádlí; dává se s rybami do sítí chytit, protrhne pak síť a s chechotem pustí chycené ryby. Pokud je však vodjanik rozzloben, zavádí plavce na místa nebezpečná a převrací jim loďky. Mlynářům trhá palce u kola, odvádí vodu a klidně zatopí i mlýn. Má-li se mlynáři dařit, je nutno do základů mlýna zakopat nějakou živou bytost. Například krávu, ovci nebo i člověka jako oběť Vodjanikovi.
Vodjanik je ženatý a otec rodiny, má prý 111 nádherných dcer, které mučí a týrají lidi, zvláště utopené muže. Žení se s vodními pannami (Morjanami, Vodjanicemi, Dunavkami, Rusalkami) nebo s dívkami utopenými a nešťastnými, které byly proklety otcem nebo matkou a odsouzeny k vodnímu životu. Když se řeka nebo jezero rozvodní, říká se, že se Vodník žení. Při svatbě se rád opíjí a rozlívá jezera, trhá hráze, mosty a mlýny. Když má jeho žena rodit, vychází v podobě lidské do vsí a opatřuje jí bábu i kmotry, které odměňuje stříbrem i zlatem. Mnohdy vylovili rybáři jeho dítě; když ho pustili zase do vody, naháněl jim za to Vodjanik ryby do sítí. Rád chodí na trhy a jeho přítomnost ovlivňuje cenu obilí; kupuje-li draho, bude neúroda, pakli lacino, bude úroda.
V zimě spí ve svém podzemním sídle a začátkem jara se probouzí ze spánku; při tom je velmi hladový a zlostný, láme led, vzdouvá vlny a plaší ryby. Aby si ho lidé usmířili tak mu obětují koně obmazaného medem a s hřívou ozdobenou barevnými pentlemi. Tři dny čeká netrpělivě na tuto žertvu (oběť) a projevuje svou nedočkavost houpáním vody a temným hukotem. Rybáři mu lejí na uklidnění máslo do vody. Mlynáři zabíjejí černou vykrmenou svini, aby jim netrhal hráze a nemučil jich ve spaní. Aby hráz byla pevná a Vodjanik jí nerozryl, zakopávají do ní na Ukrajině koňskou hlavu. Na zimu je mu nutno obětovat husy za to, že je v létě chránil.
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Rozkvět, 1911
www.wikipedia.cz
kniha: Český rok na vsi a ve městě – Pavel Toufar
kniha: Bájesloví slovanské, 1907 – Jan Máchal
