Velkopáteční umývání a pověry kterým věřily naše prababičky
Na Velký pátek vstávali lidé ze svých lůžek ještě za hlubokého šera, dávno před východem slunce, aby se celí omyli v tekoucí vodě. Činili tak v pevném přesvědčení, že si tím zajistí krásu, pevné zdraví a svěžest po celý nadcházející rok. Lidová víra totiž pravila, že velkopáteční voda má divotvornou, téměř posvátnou moc a je naplněna hřejivou životní silou – ovšem pouze do okamžiku, než se hladiny dotknou první ranní paprsky. Jakmile slunce ozáří krajinu, tato vzácná čarovná moc vyprchá.
Tento rituál se neomezoval jen na prosté umytí tváře. Lidé často vážili cestu k potoku či řece v úplném mlčení, aby kouzlo neporušili. Voda v tento den neměla jen léčit tělo, ale i očišťovat duši od všeho zlého, co se v ní přes zimu nahromadilo. Hospodyně věřily, že ranní omytí jim zajistí hladkou pleť bez lišejů a vředů, zatímco hospodáři v této vodě plavili koně, aby byli silní a chránění před uřknutím
„Vítáme tě, svatá Boží velikonoc, odejmi od nás trojí nemoc,
ouplavnici, zimnici, padoucí nemoc.“
Po omytí v ledové potoční vodě se lidé neutírali; nechávali drahocennou vláhu na svém těle přirozeně uschnout, aby její léčivá síla mohla plně proniknout pod kůži a chránit je po celý rok. Jakmile dokončili očistu, obrátili se tváří k východu, odkud očekávali příchod nového dne, a setrvali v tichých modlitbách až do samotného východu slunce. Lidové modlitby posilovaly ve spojení s křesťanskými motivy či přímo s Velikonocemi účinky obřadního mytí. Podle Věry Frolcové velikonoční zaříkávání nad pramenem, příbuzné s magií slova při lidovém léčení s vodou, poznamenala myšlenka očisty těla a duše jako boží pomoci.
Vrcholem tohoto ranního uctívání bylo trojí políbení země. Tento akt patřil k nejstarším projevům kultovní úcty – země byla vnímána jako posvátná živitelka, kterou v tento den navíc skropila krev Spasitelova. Na Chodsku se tento zvyk dodržoval obzvláště bedlivě: lidé se po koupeli v potoce odebírali do probouzejících se sadů, kde v pokoře očekávali první sluneční paprsky. Věřili, že ranní slunce, které je jako "vševědoucí oko Boží" zastihne při modlitbě a líbání země, jim požehná silou, čistou myslí a hojnou úrodou
Na Valašsku braly matky své děti k potokům již za ranního šera. Nedbaly jarního chladu ani ledové tříště a celé je v proudící vodě omývaly. Věřilo se totiž, že po takové koupeli se člověk cítí "jako na novém světě" – s tělem očištěným a duchem posíleným. Na Horňácku či Těšínsku byla důvěra v uzdravující moc vody tak silná, že mnozí vstupovali do vln zcela nazí, nenechajíce se odradit ani ostrým ledovým škraloupem na hladině.
Tento rituál měl však i hluboký očistný rozměr duchovní. Lidé věřili, že pokud vyjdou z domu bosi a v pokoře se v potoce omyjí, smyjí studenou vodou nejen nečistoty těla, ale i své viny a hříchy. Pro staré, nemocné nebo ty, kteří ke vzdálenému potoku dojít nemohli, se voda nabírala do hliněných hrnků a přinášela domů. Do takové vody se vkládal stříbrný peníz; věřilo se, že kdo se touto "mincovou vodou" pomaže, toho se budou peníze držet po celý nadcházející rok a jeho hospodářství nepozná nouzi.
Tradice obřadního velkopátečního umývání se dodržovala ve věřících rodinách hluboko do 20. století a ani dnes není úplně zapomenuta.
Očistná a léčivá moc velkopáteční vody se nevztahovala pouze na lidi, ale věřilo se, že stejnou měrou chrání i dobytek a veškeré hospodářské náčiní. Hospodyně v tento den omývaly přinesenou vodou nebo přímo v chladném proudu potoka – dřevěné díže, putýnky a především máselnice. Právě čistota máselnice měla svůj přísný obřadní postup: hospodyně ji musela třikrát vypláchnout vodou nabranou proti proudu, přičemž nesměla promluvit ani jediné slovo. Toto posvátné mlčení mělo zabránit uřknutí a zajistit, aby se máslo po celý rok dobře stloukalo a bylo hojné.
Hospodáři zase za úsvitu brodili koně v tekoucích vodách, aby zvířata zůstala po celý rok čerstvá, silná a aby jim neochromly nohy. Přinesenou "živou" vodou se pak rituálně vykrápěla všechna stavení i chlévy, aby do nich nemělo přístup nic zlého. Na Strakonicku se tradovalo, že pro zajištění trvalého štěstí v domě musí hospodyně nabrat vodu dokonce ze tří různých pramenů. Pokud v tento čas ještě ležel na polích sníh nebo padla silná ranní rosa, hospodáři ji dlaněmi stírali z mladého osení; věřili totiž, že tato nebeská vlhkost má stejné blahodárné účinky jako voda pramenitá.
Závěrem popis tohoto zvyku z časopisu Světozor, l. p. 1870
„Na Moravě se stále drží staroslovanský zvyk koupání na Velký pátek před východem slunce. Nejraději si děvčata myjí obličej a ruce v potocích a řekách, aby byly po celý rok zdrávy a krásné. Není-li voda tekutá, spokojili se s vodou pramenitou, tedy studánkou. Umývání se děje nejvíce o Velký pátek, nicméně stává se to i v jiné památné dny, např. na Bílou sobotu. Když se toho dne počne zvonit gloria, běží dívky horempádem k potoku a myjí se, pokud zvonit nepřestanou. Na zdraví a na krásu se děvčata umývají i na Boží hod velikonoční před východem slunce. Na Slovensku umývají si děvčata na sv. Jana Křtitele (24.6.) před východem slunce rosou ze žita nasbíranou tváře, aby jim „růžičkou kvetla“. Na sv Filipa a Jakuba (3.5.) si dívky natírají rosou údy, aby ostaly celý rok bez pohromy“
zdroj: archiv Antonín ViK a spol. a Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Eva Večerková
vyobrazení: ilustrace: Světozor, 1870, Moravská děvčata o Velkém pátku, kreslila Olga Fialková (1848-1930)
