O velikonočním týdnu na našem venkově – Velký pátek - vyprávění z časů dávných a nedávných III. (l.p. 1893)
Pojďme se podívat, jaké stopy minulosti v našich Velikonocích zůstaly a jakým pověrám věřili staří hospodáři i naše prababičky. Z celých Velikonoc vyniká svým bohatstvím a rozmanitostí zvyků zejména Velký pátek. Církev mu dodala truchlivý i důstojný význam památkou Kristova umučení, avšak lidové tradice sahají mnohem hlouběji do minulosti. Je pozoruhodné, že většina těchto dávných obřadů se koná ještě před svítáním. Slunce je totiž vnímáno jako vševědoucí oko nebes – jakmile jeho záře zaplaví obzor, nadpřirozené bytosti se stahují do svých úkrytů a byliny, kameny i voda ztrácejí svou čarovnou moc. Ta je nejsilnější právě ve chvíli, kdy se první paprsky teprve rodí a zápasí s noční temnotou. Právě tehdy je nejlepší vyjít ven, chce-li člověk s úspěchem vyzkoušet sílu přírody. A takových lidí je na našem venkově stále mnoho.
Podívejte se, kolik je u potoka děvčat! Tiše vstupují až po kolena do studené vody a proti proudu si omývají tvář. To se rozumí, že z čisté marnivosti; mladá děvčata přece nemyslí na nic jiného, než jak si zkrášlit líčka, a tohle má být ten nejlepší prostředek. Ještě jistější krásy prý ale dosáhnou, pokud se v tento čas umyjí sněhem – v Podkrkonoší pro něj do roklí a úvozů chodí klidně i hodinu cesty. Kde není potok, tam se ke stejnému účelu nabírá voda ze tří studánek. Nejen dívky, ale i chlapci a starší lidé se před východem slunce omývají tekoucí vodou, aby byli po celý rok zdraví a čilí. Jak vidno, řídí se prastarým pravidlem, kdy na sebe člověk omýváním přenáší svěžest a čistotu vody.
Voda má ostatně v tuto dobu i přímou léčivou moc. Kdo se prý třikrát potopí a pak se na břehu pomodlí sedmkrát Otčenáš, sedmkrát Zdrávas Maria a jednou Věřím v Boha, zbaví se svrabu. Nezapomíná se ani na hospodářská zvířata – koně a krávy se omývají vodou ze tří studní, aby je v létě netrápily mouchy a vyhýbaly se jim nemoci. Koňům se navíc žlaby vytírají posedem (psím vínem), aby pěkně přibývali na váze. V tu samou chvíli vybíhají do zahrad děti, klekají pod ovocné stromy a vyprošují pro ně požehnání těmito slovy:
Modlím se tobě, strome zelený,
ať tebe Pánbůh dobrým odmění.
K tomu dodávají ještě několik Otčenášů a Zdrávasů. Od zimnice ochraňují se tím, že vyjdou na zahradu nebo za humna do polí, kleknou holýma koleny na trávník a říkají:
Na Veliký pátek měl Pán Kristus sňatek.
Pán Kristus svůj kříž nese, až se celý pod ním třese.
Pilát se ho ptá: Je-li ti zima? Pán Ježíš odpovídá:
Mně zima není, ani nebude.
Kdo ta slova říkati bude, ten zimnici mít nebude.
I v samotném stavení je třeba před východem slunce leccos zařídit. Naštípané louče (dračky) se schovávají na léto – až začnou bouřky, zapálí se na ohništi, aby do domu neuhodilo. Hospodyně vymetá světnici a kouty větvičkami, které nesmí ulomit holou rukou, nebo vykrápí rohy sněhem, aby se v domě nedržel hmyz a myši. V okolí Turnova vaří hospodyně vejce natvrdo a několik jich schovávají až do Božího hodu. Vodou z těchto vajec pak polévají rohy postelí, aby zajistily plodnost a zahnaly blechy. Polévají také prahy, aby nikdo z rodiny nepodlehl uhranutí a aby do domu nemohla strašidla ani čarodějnice. Dobytek se zase chrání před uštknutím tak, že se mu dají vypít splachy z lavic a stolů, které hospodyně před svítáním umyla.
Během dne se nesmí bílit ani mýt podlaha, jinak by se v domě držely nemoci. Ze stejného důvodu se nesmí ani zadělávat na těsto; protože je přísný půst, k jídlu stačí zbytky „jidášků“ z předchozího dne. Všechno šatstvo se vynáší vyvětrat na dvůr, aby do něj nešli moli. I osika, na které se podle pověsti oběsil Jidáš, má v tento den čarodějnou moc. Osikové proutky nařezané před svítáním ochrání louku před krtky, pokud se zapíchají po jejím obvodu. Účinným, i když poněkud nečestným způsobem, jak se krtků zbavit, je také omést louku pometlem – krtci se pak spolehlivě přestěhují k sousedovi.
Pohleďte, vrcholky stromů už zlátnou a světla rychle přibývá. Slunce dnes září silněji než jindy; vychází jasné a svěží, jako by omládlo v ranní koupeli. Podle lidové víry si při východu třikrát povyskočí, aby lidem ukázalo svou jarní sílu, a vzápětí usedne na svůj nebeský trůn. Jiní sice tvrdí, že slunce tančí až o Velikonoční neděli a na Velký pátek se otáčí jako mlýnský kámen, ale z množství zvyků vázaných na svítání se zdá, že tento úkaz patřil odedávna právě dnešnímu dni.
Jakmile se ukážou první paprsky, kouzla končí. Lidé se od potoků, zahrad a polí vracejí domů. Přesto nás dnes čeká ještě jedna chvíle, kdy přírodě vládnou nadpřirozené síly – okamžik, kdy se v kostele začnou zpívat pašije. Jakmile zazní jejich truchlivé tóny, země se otevírá a skály rozestupují. Tehdy lze i bez čar a pomoci zlých duchů získat poklady, které země skrývá ve svém lůně. Ale běda tomu, kdo by se tam zdržel jen o vteřinu déle, než zpěv pašijí trvá!
V poledne a na večer opakují chlapci popsané již řehtání, při němž před nemnohými lety zpívávali tyto veršíky:
Židi nevěrní, jako psi černí,
kopali jámu Ježíši Pánu,
aby bo jali, ukřižovali,
na Velký pálek do hrobu dali,
v Bílou sobotu zas vykopali.
Z pochopitelných příčin se ovšem nedovoluje hochům tento dráždivý popěvek v poslední době zpívat.
Hospodyně si bedlivě hlídá, aby se v tento den z domu nic nepůjčovalo – přináší to totiž neštěstí. Zvláště sousedce by nepůjčila krajáč na mléko, protože by jí pak krávy po celý rok málo dojily. Velký pátek je také dnem věštebným; podle počasí se usuzuje, jaké bude celé léto. Hospodář proto starostlivě sleduje oblohu a mraky, které se po ní honí. Dobře ví, že deštivý Velký pátek věští suchý rok, a pamatuje na starou pranostiku: "Když na Boží hrob prší, sucho úrodu poruší." Většina dne je pak zasvěcena pobožnosti. Z každého domu putují k Božímu hrobu snad všechny ženy. Děti tam běhají každou chvíli, počítají, kolikrát už uctily Krista, a snaží se v tom jeden druhého předstihnout.
Noc z Velkého pátku na Bílou sobotu má svůj zvláštní obřad:
O půlnoci vybíhají lidé do zahrad jen v košilích, přecházejí od stromu ke stromu a hrozí jim: "Važte se, stromy! Jestli se vázat nebudete, skácíme vás!" Každý strom přitom ovazují povříslem, které si přinesli s sebou. Dělají to proto, aby stromy bohatě plodily a aby květy nezničil vítr ani jiná pohroma. Celý tento obřad je nesmírně zajímavý. V našem lidovém zvykosloví najdeme jen málo příkladů, kdy by se na živé přírodě něco vynucovalo násilím či hrozbou. Navíc výzva "važte se, stromy" i samotné ovazování povříslem jsou neobvyklé a není zcela jasné, co přesně mají symbolizovat. Snad mají naznačit, že vše, co na stromě vykvete a vyroste, má k němu zůstat pevně připoutáno až do sklizně.
zdroj: archiv Antonín ViK a spol, 1893
vyobrazení: pohlednice
