Období adventu je spojeno s pečením různých vánoční pochoutek. V kuchyních to voní lineckým, ořechovým, kokosovým a perníkovým těstem. Plechy se plní cukrovím nejrůznějších tvarů - hvězdičkami, zvonky, rohlíčky... neboť již za časů našich předků bylo vánoční pečivo pýchou každé hospodyňky. Královnou těchto pečených dobrot je vánočka, která má s vánocemi spojeno i své pojmenování. Neříká se jí tak ale všude:
V Čechách se ale vedle slova vánočka používalo ještě označení houska (na Kladsku husce). Tento název vznikl tak, že vánočka lidem tvarem a barvou připomínala pečenou husu. Teprve později se tak začala označovat dnešní houska. Na severu Čech vánočce tradičně říkali štědrovnice nebo štědrovka podle Štědrého dne, v jižních Čechách a na Domažlicku calta, přejatým z němčiny. S pojmenováním štědrovnice jsme se mohli kdysi setkat i úplně jinde, na Třebíčsku. Na Litomyšlsku se zase používal výraz pletenice v souvislosti se způsobem přípravy vánočky. Ojediněle bylo v Čechách zaznamenáno i jméno vandrovnice podle toho, že ji dostávali vandrovníci. Ve Slezsku a na Moravě jsme vedle označení vánočka mohli slyšet od nejstarší generace i výrazy štrucle, štrycle a trucle. Velikosti vánoček byly různé, od drobných jako obyčejná houska až po půlmetrové, ba i větší.
Vánoční sladké pečivo z kynutého těsta má v naší zemi dlouhou tradici. Na štědrovečerním stole se vánočka objevovala už před více než pěti sty lety. V domácnostech se vánočka zabydlela v 18. století. Od začátku bylo toto pečivo neodmyslitelně spjato s křesťanským posláním vánočních svátků, podoba zapletené vánočky lidem připomínala narozeného Ježíše zavinutého v povijanu, byla proto symbolem nového života a plodnosti, a tak nesměla chybět na žádném štědrovečerním stole. Navíc se věřilo, že její křížové pletení ochrání lidi u stolu před zlými silami. Vánočky se obvykle pletly z devíti dílů na tři patra: základ tvořil pletenec ze čtyř válečků těsta, na nich je pletenec ze tří, a nakonec ze dvou.
Proplétání cůpků vánočky mělo svůj obřad, neboť má totiž symbolický význam – spodní nejsilnější prameny cůpku představují zemi, slunce, vodu a vzduch. V prostředním cůpku jsou spleteny rozum, vůle a cit. Vrchní dva zapletené prameny symbolizují vědění a lásku.
Největší a nejbohatěji zdobená vánočka byla umístěna na svátečním stole a mohl ji rozkrojit jen hospodář. Na řadu přicházela jako poslední ze sedmi jídel, které se na štědrovečerním stole měly objevit. Díky tomu, že vánočka byla z kynutého těsta, měla symbolizovat rozrůstání majetku a prosperitu. Často tvořila i součást vánoční nadílky, kdy hlavně v chudých horských oblastech to byl dárek vítaný, neboť bílé pečivo, kde se nešetřilo tukem, kvalitní moukou, rozinkami a ořechy, se zde peklo jen vzácně. V hodně nemajetných domácnostech se vánočka dokonce připravovala z bramborového těsta.
Vánoček se peklo několik a pečení podléhalo pravidlům, jejichž praktikování by nám dnes přišlo úsměvné. Hospodyně musela při zadělávání těsta mít na sobě bílou zástěru a na hlavě šátek, a po celou tu dobu nesměla promluvit. Během kynutí těsta nesměly děti skákat, naopak hospodyně měla poskakovat co nejvýš, aby těsto dobře vyběhlo. Při pečení pak musela dávat dobrý pozor, protože pokud těsto nenakynulo, vánočka při pečení praskla nebo se připálila, znamenalo to pro domácnost špatné znamení.
Vánoček se peklo tolik, kolik měla rodina členů. První dostal hospodář, aby se mu urodilo hojně obilí, po zákrojku dostával i dobytek, aby byl celý příští rok zdravý a neočarovaly jej nějaké zlé síly. Prastarým zvykem bylo zapéci do vánočky minci a tomu kdo ji při krájení našel měla přinést štěstí, zdraví a bohatství po celý příští rok.
V minulosti byly vánočky velmi oblíbeným vánočním dárkem. Lidé si je dávali mezi sebou, jako projev úcty je darovali pekaři králům a šlechticům. Šlechta zase vánočkami obdarovávala chudé. V Praze bývalo zvykem, že dopoledne na Štědrý den nosívali velkou vánočku pekaři na Pražský hrad a k tomu jim vyhrávali muzikanti. Vánočkou obdarovávali nejen hradní panstvo, ale podstatně menšími vánočkami potěšili i své stálé zákazníky v podhradí.
Úryvek z knihy: Z časů dávných i našich
Mnoho starostí dá ženským pečení vánoček, k tomu soustředěna je všechna pozornost a píle dorostlých dívek, co jich jen v domě jest. Hospodyně, když těsto vyválela a jednotlivé prameny do vánoček zapletla, vybíhá do zahrady a utírá si ruce těstem zamazané o stromy, aby se hojně ovoce urodilo. Vánočku čili štědrovku dostane především hospodář, aby se mu příštím rokem všechno obilí dobře zdařilo. Také čeledínové a děvečky dostanou po veliké vánočce. Pro celou rodinu pak napeče se několik vánoček společných. Pokud jsou, leží jedna stále na stole a podává se příchozím, aby si ukrojili, na uvítanou, právě tak, jako jindy chléb. Služební dostanou nad to na Boží Hod i jiného pečiva drobného a výsluhu od oběda, aby mohli donésti svým rodičům.
zdroj: archiv Antonín ViK, Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře - Eva Večerková, str. 409, Martina Waclawičová – Reflex, 2020
vyobrazení: Richard Lauda, z knihy Jindřich Š. Baar, Vzpomínky Štědrého večera, 1928
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
