Valašské přísloví říká, že člověk je na světě třikrát středem pozornosti: když se narodí, když má svatbu a když zemře. Všechny tyto tři klíčové životní milníky náš lid provázel krásnými a hlubokými obřady či zvyky, z nichž mnohé přetrvaly z dávných pohanských dob až do současnosti. Celá ves tyto chvíle prožívala pospolu s vřelou účastí jako jedna velká rodina. Zejména svatba byly radostným svátkem nejen pro oba rody a jejich příbuzné, ale pro všechny sousedy.
Nejvíce svateb bývalo o masopustu, pak „o Provodu“ (po Velikonocích) a kolem svátku svaté Kateřiny (25.11.). Na Slovensku se svatby nejčastěji pořádaly na podzim „na nová vína“. Povahu nevěst podle toho, kdy se která vdávala, výstižně vystihovalo moravské pořekadlo: Vdávají se prý o masopustu hnilice, o provodech dělnice a na nová vína tanečnice. V půstu, který následoval po masopustu, totiž nebyly polní práce, a mladá žena tak mohla zahálet. O provodech naopak práce na poli začínaly a jejich velká část připadala právě na nevěstu, protože tchyně hospodařila doma. Po vinobraní zase následovaly hody, bylo po práci, a nevěsta si tak mohla dosyta užít tance.
Naopak nebylo žádoucí, aby termín svatby připadl na postní období. Pokud nebylo vyhnutí, konala se takzvaná tichá svatba, při níž se nesmělo tancovat, hlučně bavit ani zvát muzikanty a větší počet hostů, a také skladba pokrmů bývala mnohem střídmější. Venkované se vyhýbali pořádání veselek i v době vrcholících zemědělských prací, protože na přípravy ani na vícedenní slavení tehdy jednoduše nezbýval čas. Pověra o nevhodnosti květnových svateb má kořeny už v antice. Známé rčení „Svatba v máji – do roka máry“ se ostatně táhne staletími až do dnešních dnů.
Svatebním dnem bývalo nejčastěji úterý hned po neděli, v níž byly poslední ohlášky. Na slovenském Pomoraví to bývala středa a na Brodsku pondělí. Obyčejně se svatba slavila dva dny, větší pak trvala tři až čtyři dny, a někdy dokonce celý týden.
Ještě v polovině 19. století trvala tradiční svatba osm dní. Obvykle se vypravovala z domu nevěstiných rodičů. V hodování se pokračovalo druhý den v rodině ženicha a poté zase v rodině u nevěsty. Třetí den svatby odpoledne novomanželé společně s družbou, vítali hosty. Každý příchozí přednesl své blahopřání a připravený talíř položil obnos, jehož výše závisela nejen na zámožnosti dárce, ale i na stupni příbuznosti. Domácí se jim odměnili opět pohoštěním, spojeným s hudbou, zpěvem a tancem. Další, už čtvrtý den svatby, byl vyplněn různými hrami, veselí svatebčané také chodili po jednotlivých domech v přestrojení za různé maškary.
Od počátku 19. století měly tyto zvyky ráz jenom zábavný a postupně se od nich upouštělo, případně se začaly přesouvat na některý předchozí den svatby. Ať už trvala svatba osm dní či méně, posledním jídlem, které se na ní podávalo, byla prosná kaše slazená medem. Přinesla ji kuchařka s ovázanou rukou, která prohlašovala, že se jí popálila, a žádala přítomné, aby se jí složili na „doktora“. Svatební veselici ukončovala starosvatka, která děkovala domácím za bohaté pohoštění, hostům za účast, dary a rozdala všem „výslužku“.
První cesta mladé ženy z mužova domu vedla v neděli do kostela v doprovodu muže a jeho rodiny. Odtud šli všichni na sváteční oběd k rodičům nevěsty, který byl oficiálním zakončením svatby.
Slovutní páni tito zde noví manželé
podle boží prozřetelnosti a běhu přirozenosti
mohou v roce aneb dále ke cti boží a ke chvále,
když se budou milovati, snad synáčka kolíbati.
A protož jim ku pomoci, buďto ve dne nebo v noci,
prosím pěkně za přidánek na kolíbku a povijánek;
kterážto kolíbka, aby ani bílá, ani žlutá, ani strakatá nebyla,
ale která by se všem líbila, a na ní, aby byl přidělán
zlatej kruh i povijan, aby se sama kolíbala,
a sama si taky zpívala.
vyobrazení: Mikoláš Aleš
zdroj: kniha - Rodinné svátky a oslavy, Alena Vondroušková
kniha – Už mou milou do kostela vedou – PhDr. Vladimíra Jakouběová
(vydalo Muzeum Českého ráje v Turnově)
kniha – Česká svatba a Moravská svatba
vyobrazení: pohlednice Adolf Liebscher - Do mladé domácnosti
