Bílou nedělí Provodní dříve končily Velikonoce a o následujícím pátku se slavil: Den ukazování svátostí.
Z latinského „Dominica in albis“ je odvozen název „neděle bílá“. Provodní nedělí, týden po Velikonocích, dříve doznívaly velikonoční zvyky. Někde dozvuky pomlázky, jinde první svatby, poutě, jarmarky. V tento den si mohli opozdilci dojíti pro pomlázku, nebo „uzel“, uzlem se rozuměl dárek v šátku zavázaný, který dávala děvčata svým miláčkům na velikonoční pondělí. Na Horácku, v okolí Velkého Meziříčí vyháněli v tuto dobu dobytek na pastvu a na provodním jarmarku, který se konal v úterý po Velikonocích "nakupovali" koření, které používali na zkrocení bujnosti vyháněného dobytka.
Tato neděle je pozůstatkem tzv. velikonočního oktávu – původně osm dní trvajících oslav, které začínaly na Boží hod. Zvyk se udržel zřejmě do roku 1094, kdy byly svátky zkráceny na tři dny. Od roku 2000 je tento den v církevním kalendáři zapsán také jako Svátek Božího milosrdenství.
Tuto neděli slaví hlavně římskokatoličtí křesťané, kdy si nově pokřtění naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu během bohoslužby velikonoční noci. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těchto osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, a končí o této Bílé neděli. Liturgická barva tohoto dne je bílá a používá se od Vzkříšení až do Letnic. Také bývalo zvykem, že se chodilo ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé. Nyní je svaté přijímání spíše koncem velikonočnícho období, blíže k svátku Božího Těla. Pověra ze Sudoměře říká, kdo se o bílou neděli, první tu neděli ustrojí do bílých šatů, tomu budou slušet celý rok.
Provodní se prý říká také proto, že všichni přicházeli do kostela ve společném průvodu, před mší a pak bílé oblečení novokřtěnci odkládali. Dosvědčuje to v jednom ze svých kázání i svatý Augustin, když pravil:
„Dnes se završuje slavnost velikonoční, a proto novokřtěnci vyměňují svá roucha, ovšem tak, že ona bělost, jež se v rouchu odkládá, v srdci zůstává.“
Tato druhá velikonoční neděle měla i staročeská pojmenování, ona se totiž objevuje i v historické tradici jiných národů, do jejichž jazykové rodiny náležíme. Říkalo se jí "neděle družebná" a "neděle provodní". Svědčí o radostném shromažďování věřících, kteří tento den vycházeli ve slavnostních průvodech do polí a luk s prosbou o Boží požehnání. Tak se i příroda, znovu probuzená po zimě k novému životu, zapojovala do života ve farnostech, osvěženého oslavou tajemství Ježíšova vzkříšení.
Provoda má, ale ještě hlubší kořeny:
Jde o staroslovanský a pohanský jarní svátek zemřelých, něco jako dnešní dušičky. Jednalo se o jarní bujarou oslavu, během níž Slované vzpomínali na své mrtvé předky. Oslavy byly veselé a hojně se na nich pilo a hodovalo a někdy se pravděpodobně odehrávaly i přímo na hrobech předků. Možná již tehdy vznikla jarní říkanka: „Hody, hody do Provody…“ jejíž původní pohanský smysl už asi nikdy nedokážeme poodhalit.
V pozdějším (křesťanském) pojetí se pojmenování Provoda přesunulo z individuálních pohanských oslav na část křesťanské oslavy Velikonoc. Konkrétně na první neděli po Velikonocích, zvanou též Provodní (nebo také Bílá neděle Provodní). Křesťanství mělo často ve zvyku nahrazovat původní pohanské svátky svými. Přičemž nezřídka stavělo přímo na původních zvycích nebo alespoň na datumu oslav, takto vznikly Vánoce, Dušičky, Sv. Jan a mnoho dalších dnes ryze „křesťanských“ svátků. Oslava mrtvých Provoda byla tedy zřejmě nahrazena prvním dnem po velikonočním půstu – hodováním v den Bílé neděle Provodní. Tedy alespoň to hodování na Provodu nám po předcích zůstalo. V tento den se také konaly již zmíněné průvody novokřtěnců, což mělo nepochybně umocnit dojem, že Provoda je ryze křesťanským svátkem.
Pátek po Bílé neděli - Den ukazování svátostí:
Slavil se přičiněním císaře Karla IV. od poloviny 14. století. Na pražském Karlově náměstí byly v tento den vystavovány k veřejné úctě říšské klenoty a relikvie světců z pokladu svatovítského i karlštejnského. Podobné slavnosti se u nás konávaly i jinde, například v Českém Krumlově. Do Prahy přicházely v tento den tisíce poutníků a jejich velikonoční radost z Kristova vítězství se tu snoubila s radostnou připomínkou vítězství českých panovníků.
zdroj: archiv Antonín ViK, rozhlas.cz, l.p. 2008,
vyobrazení, pohlednice Quido Mánes (1828-1880)
