Ohlášky jsou veřejným oznámením chystané svatby z kazatelny kostela, konají se po tři neděle po sobě, vždy při bohoslužbě. Byla to určitá záruka, že pokud by byly někomu z přítomných známy jakékoliv okolnosti, které by bránily vznikajícímu manželství, měl dostatek času věc oznámit a sňatku tak zabránit. Pokud svatba spěchala (nevěsta byla těhotná), mohli si ji majetní zaplatit „jednou za třikrát“ a ohlášení potom bylo pouze v jednom termínu.
Když se rodiny ženicha a nevěsty dohodly na termínu svatby, čekala ženicha cesta na faru pro ohlášky. Méně zámožní mladíci se spokojili s tím, že byli v kostele podle církevních předpisů vyhlášeni třikrát, tedy tři neděle po sobě. Synkové z velkých statků a ženichové bohatých nevěst však považovali za věc své hrdosti a cti, aby byli ohlášeni takzvaně „jednou za třikrát“. K takovému zrychlení však bylo potřeba placené svolení od světských i církevních úřadů.
Bohatí svatebčané si navíc u pana kantora objednávali hlučné intrády. Trouby tehdy na kůru vřískaly a bubny hřměly o to déle a usilovněji, čím tučnější odměnu muzikanti za tuto produkci dostali slíbenou. Samotná nevěsta však své ohlášky v kostele nikdy neposlouchala a v ty dny do kostela vůbec nechodila. Bála se totiž, že by se jí pak v hospodářství nedařila drůbež a že by v manželství nenašla štěstí – zejména se tradovalo, že by taková nevěsta mohla mít hluché děti nebo by s mužem nežila ve svornosti. O snoubencích, kteří měli po první ohlášce, se říkalo, že „spadli z kazatelny“, což vyvolávalo mnoho vtipů hlavně na ženicha, kterého se kamarádi ptali, zda se příliš neuhodil.
„Shazování z kazatelny“ v Polné
Bezprostředně po kázání pan děkan přímo na kazatelně pronášel obvyklé farní ohlášky. Šlo o oznámení, která že to zamilovaná dvojice se definitivně rozhodla pro společný život a hodlala před Bohem i církví uzavřít svátost manželství. „Oznamuje se láskám vašim, že ve stav svatého manželství vstoupiti míní Antonín R., manželský syn J. R., rolníka, a jeho manželky I. R. z Dobroutova, s nevěstou Marií N., manželskou dcerou Josefa N. a Anny N. z Polné; oba svobodní, katolíci, české národnosti – a ohlašují se dnes poprvé. Komu by byla nějaká překážka známa, ať ji oznámí do týdne na děkanském úřadě!‘“ (kolem roku 1940)
Po takových prvních ohláškách si měla dědina i celé její okolí dlouho co vyprávět. Široko daleko se nemluvilo o ničem jiném než o nastávající svatbě. Jinak ji však očekávali přátelé a známí snoubenců a zcela jinak se na ni dívali závistivci či ti, kterým se jejich vlastní plány s mladými lidmi nezdařily. Ti pak nacházeli na snoubencích samé vady a nenechali na nich nitku suchou. Najednou o nich věděli tolik věcí, o kterých se jim dříve ani nesnilo. Vždycky to tak zkrátka bývalo, že do každé číše radosti musela být přimíchána aspoň kapka pelyňku. Tak už to tehdy na světě chodilo. Snoubenci však byli zaslepení svou láskou a starali se výhradně o sebe a o vlastní záležitosti, vždyť do svatby měl každý z nich spoustu úkolů. Ostatně i jedno lidové pořekadlo říkalo, že se nevěsta musela do oddavek devětkrát zbláznit. Po prvních ohláškách si pak na Prácheňsku ženich vesele prozpěvoval:
„Mládenci, co chcete u mého děvčete?
Mládenci, co chcete u mé panny?
Dá Pán Bůh v neděli, abyste věděli,
že se vám cestička všem zapoví!“
Jakmile byly v kostele oznámeny třetí ohlášky, stával se ze ženicha velmi vzácný člověk. Kdekdo ho obskakoval a každý se k němu choval velmi přívětivě. Všichni totiž moc dobře věděli, proč to dělají. Věřilo se, že pokud se někdo o ženicha jen otřel, dotyčný mladík se brzy oženil nebo svobodné děvče vdalo. Každý si navíc přál být pozván na svatební hostinu. K tomu prý nejlépe pomáhalo, když člověk šlápl ženichovi nenápadně na patu – kdo tak učinil, měl pozvání jisté. Svobodné dívky zase obskakovaly zářící nevěstu. Každá z nich si chtěla sednout přesně na to místo, kde předtím seděla budoucí novomanželka, protože takové děvče se podle lidové víry mělo ze všech nejdříve provdat.
Ohlášky v různých krajích:
V kraji pod Žďárskými horami se občas osmělili zvláště odvážní snoubenci a šli do kostela, když byli zrovna ohlašováni. V takovém případě si s sebou do kapsy brávali něco, co se jim pak mělo v hospodářství nejvíce dařit. Nevěsta si schovávala například husí pírko, aby se jí dařily husy, a ženich zase koňské žíně, aby měl pěkné koně. Ostatní sousedé to však takovým odvážlivcům mívali velmi za zlé. V tomto kraji nevěstu v době „vejhlášek“ oslovovali slovy „panno nevěsto“, a pokud se měla stát selkou, začínali jí už v tu dobu vykat. Kdo s ní nebo s ženichem tehdy mluvil jako první, ten jim popřál: „Dej ti Pánbůh štěstí.“ Jenom ten, kdo je chtěl pozlobit nebo poškádlit, na ně zavolal: „Dej Pánbůh štěstí“, což se tehdy říkalo, když někdo vedl dobytče na trh.
V kostele se ženich v tyto časy stavěl už mezi ženaté muže a nevěsta si sedala k vdaným ženám. Po ohláškách, nebo ještě mezi nimi (nejčastěji po druhé ohlášce), chodívali snoubenci na faru „na katechismus“. Nevěsta při tom panu faráři obvykle nesla, nebo už dopředu poslala, darem nějakou drůbež, košík másla či vajec. Věřilo se totiž, že se jí pak při zkoušení z katechismu bude snáze odpovídat.
Na Brodsku kupovala nevěsta ženichovi před první ohláškou takzvanou „vonicu“. Byla to krásná kytice z rozmarýnu a umělých květin, ozdobená pozlacenými a postříbřenými listy, kterou pak ženich hrdě nosil v neděli a ve svátky až do samotné svatby. (Tím, že dívka svému vyvolenému koupila a darovala tuto slavnostní voničku ještě předtím, než kněz poprvé přečetl jejich jména z kazatelny, veřejně stvrdila, že sňatek myslí naprosto vážně. V podstatě šlo o ekvivalent dnešního zásnubního prstenu).
Na Starém Hrozenkově chodívala nevěsta po první ohlášce do kostela „opentlená‘“ podobně jako na svatbu, jenom s tím rozdílem, že na hlavě neměla svatební věnec. Ženich s družbou ji doprovázeli a oba měli za kloboukem zastrčenou vonici. Týden před poslední ohláškou už pak vrcholily samotné přípravy na svatbu. Celý dům se uklízel a líčil, ve mlýně se mlelo potřebné obilí a na dvoře se sháněla a chystala drůbež na svatební hostinu. V neděli odpoledne po třetí ohlášce se u nevěsty sešly družičky, aby navily rozmarýnové kytice, kterými se pak v den svatby podělovali všichni hosté, když přišli pro nevěstu.
V jiných krajích zase tamní pověry říkaly, že své ohlášky nesměl nikdo ze snoubenců v kostele poslouchat, jinak by prý brzy zemřel. Ve Slezsku na to však měli úplně opačný názor – tam nevěsta na svých ohláškách v kostele sedět musela, aby jí prý v hospodářství dobře nesly slepice. Na Hořicku zase říkali, že kdyby byla dívka na ohláškách, tak by měla ubrečené děti a také by prý brzy zešedivěla.
Na Dačicku chodívala nevěsta v čase ohlášek s družičkou po sousedech, a to i po všech okolních vesnicích, a žádala o nějaký příspěvek do začátku. Družička pak za ni pokaždé říkala: „Tato nevěsta vás pěkně prosí, kdybyste jí něco přidali.“ Hospodyně nejprve dala nevěstě ukrojit krajíc chleba se slovy: „Na, krájej si na syna!“ Poté podala nůž družičce a pravila: „Krájej si, aby sis brzy nakrájela, abys se brzy vdala!“ Nakonec nevěstu obdarovala lnem do nového hospodářství. Onen ukrojený chléb pak nevěsta doma rozdrobila slepičkám, aby jí hodně nesly. Dříve takto chodívaly úplně všechny nevěsty, později už jen ty chudší.
Podobný zvyk měli i na Valašsku, kde chudobná nevěsta chodívala takzvaně ptát „na novosedlí“. Na Valašsku se navíc dodržovala ještě jedna tradice, pokud ženich neměl matku a v domě vůbec nebyla hospodyně, chodívala nevěsta před svatbou budoucí rodině na výpomoc v čase těch nejpilnějších prací, například o žních.
Ohlášky z knihy „Moravské obrázky“:
„A již v pátek ráno ženich a nevěsta jdou spolu na faru na katechismus, takže v neděli ponejprv „spadnou z kazatelnice.“ Zasvěceným kruhům nebylo dávno žádným tajemstvím, komu Hanička dává v neděli za klobouk muškát nebo voničku. Avšak od první ohlášky nevěsta dává ženichovi veřejně za klobouk proutek rozmarínový. Sobota před druhou ohláškou bývá rozhodující. Kdyby si ženich nepřišel sám k nevěstě pro voničku, bylo by po svatbě. Přijde-li však, dostane voničku větší a na neděli o třetí ohlášce největší, jaká může být. Voničce někde říkají pérko. Již od druhé ohlášky zve se na svatbu. V neděli o třetí ohlášce volí se na svatební veselí obřadníci, totiž družba a starší mládenec, starší a mladší družka. Družba bývá ženáč, který je zároveň svědkem při vdavkách a řídí celé svatební veselí. . .“ (Jan Herben)
Z historie ohlášek:
Katolická církev na zásnubách netrvala, nahradila je ohláškami. Na čtvrtém Lateránském koncilu, konaném v Římě roku 1215, vyhlásila, že svatební obřad má být třikrát ohlášen v kostele. Pokud tak však snoubenci neučinili, nebyli nijak postižitelní, a proto se tato praxe příliš nerozšířila. Až Tridentský koncil roku 1563 předepsal, že bez tří ohlášek uskutečněných ve farním kostele snoubenců není uzavřené manželství platné. Zpočátku šlo spíše o pohovor kněze s mladým párem a o informaci lidem v kostele, že bude svatba. Postupně se ustanovila jasná pravidla a svatební ohlášky probíhaly tři neděle po sobě, obvykle při ranní bohoslužbě. Svatba se musela konat do tří měsíců. Pokud byla zrušená, následovala kromě ostudy také pokuta. Navíc se věřilo, že zrušení svatby po ohláškách přináší smůlu.
Za komunismu byly ohlášky vládnoucí mocí zakázány, proto snad není o nich taková informovanost. V současnosti v zásadě platí směrnice České biskupské konference z r. 1993, která stanoví ohlášky v místě svatby a v místě bydliště snoubenců, a to jedenkrát ústně 14 před svatbou nebo na vývěsce kostela. Při sepisování svatebního protokolu se má kněz dotázat snoubenců, zda neexistují vážné důvody pro nekonání ohlášek, v tom případě má právo z rozumných důvodů od ohlášek dispenzovat, což se uvede do svatebního protokolu.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol.,
kniha: Rodinné svátky a oslavy, Alena Vondroušková
kniha: Český lid, Karel Pejml
pohlednice: Modřice
