Pravěcí vládci stínů, kteří pamatují dinosaury a střeží tajemství magické noci.
Patří k nejstarším obyvatelům naší planety a jejich elegantní, vějířovité listy zdobily Zemi dávno předtím, než se na ní objevili první lidé nebo rozkvetly první pestrobarevné květiny. Mladý list stočený do spirály, jako houslový klíč, se pomalu narovnává a hledá světlo. Naši předci tomu říkali „biskupská berla“. Kapradiny, v čele s naší nejznámější kapradí samcem (latinsky Dryopteris filix-mas), jsou fascinujícími pamětníky pravěku, kteří dodnes vnášejí do našich lesů atmosféru tajuplnosti a klidu. Jako dokonalí vládci stinných lesních zákoutí a vlhkých roklí plní nezastupitelnou roli v ekosystému, a protože tyto rostliny nikdy nekvetou a rozmnožují se pomocí mikroskopických výtrusů, byli z nich naši předkové zmatení a opředli je mnoha mýty.
Nejznámější je bezpochyby legenda o zlatém kapradí, které údajně vykvétá pouze jednou v roce. Během magické svatojánské noci (23.6.) poruší zákony přírody a vydá květ. Ne pro lék, ale pro zázrak. Kdo tento zářivý květ našel, měl získat schopnost rozumět řeči zvířat, vidět poklady ukryté hluboko v zemi a otevřít brány k nekonečnému bohatství. Proto stojí v herbáři svatojánské noci hned vedle třezalky. Jedna léčí tělo, druhá otevírá brány k pokladům. Kořenu kapradí se říká „svatojánská ručička“ a před východem slunce se jím vytíraly žlaby. Tím se prý uchránil dobytek od uřknutím a zlého očarování.
Kapradí se připisuje i další magická moc. Svinuté vrcholky mladých listů, nasbírané o svatojánské noci, lidé zašívali do škapulíře (malý plátěný pytlíček) a nosili u sebe. Věřili, že je ochrání před uhranutím, nemocí i zlými silami. A když kraj sužovalo sucho, hospodáři pálili nasbírané a usušené kapradí. Dým stoupající k nebi měl přivolat mraky a konečně tolik potřebný déšť.
Dříve se kapradí používalo proti střevním parazitům. Ale od používání v bylinkářství se už upustilo, neboť je jedovaté. Na podzim je ale možné ho využít jako pomocníka při skladování jablek, jablka si díky němu déle uchovají čerstvost i chuť. Při bolesti hlavy se doporučuje vsunout list kapradiny do polštáře.
Legenda o mýtickém kapradí:
Se svatým Janem je u nás spjata i legenda o mýtickém kapradí a jeho moci odhalit nám poklady země. Říká se, že na den svatého Jana kapradí rozkvétá zlatými květy, které se třpytí jako oheň, snad to způsobilo bájné spojení kopretiny s kapradím o svatojánské noci. Kdo chtěl využít mocné síly matky Země, musel takový kvítek získat. Vypravuje se o něm, že kdo ho nosí při sobě, stává se neviditelným, rozumí řeči zvířat i stromů, vídá, jak se duby scházejí k besedám, má ve všem štěstí, dobývá podzemní poklady, zná tajné síly přírody a vidí budoucnost. Jen majitel nesměl promluvit ani slůvka, jinak by zlatý květ ztratil kouzlo – a zle by s ním bylo.
Kdo se pokouší tento květ v noci před svatým Janem získat, obkresluje kolem kapradí kruh jeřábovou hůlkou nebo oharkem první louče, která hořela na Nový rok, a přitom zapaluje hromničku. Dotyčnému ovšem hrozí veliké nebezpečí, protože čerti kapradí hlídají a čekají, aby se zázračného květu zmocnili sami. Děsí člověka všemožnými přízraky: strhne se zemětřesení, hřmění a blýskání, je slyšet ďábelský smích a praskot, a nakonec se zjeví i sám satanáš v té nejstrašnější podobě. Odvážlivec se však nesmí ohlédnout, jinak mu hlava zůstane navěky zkroucená. Nesmí ani vystoupit z kruhu, jinak by ho čerti roztrhali.
Kdo tohle všechno přestál a neutekl, spatřil o půlnoci kolem kapradí neobyčejné světlo – a měl vyhráno. Už jen zachytit (nesmí se ho dotknout) opadávající zlatý květ do bílého šatu a mohl se vydat za pokladem hluboko v zemi. Květ kapradiny totiž pomáhal otevřít i skálu. Z objeveného pokladu si však člověk směl vzít jen tolik, kolik unesl, jinak by ho zlé síly krutě potrestaly. Četné národní pověsti nám přesto vypravují, že se mnohým lidem dostalo tohoto kouzelného daru čirou náhodou.
Další legendy a pověry spojené s kapradím:
- V Čechách lid říká, že kdyby panna prostřela bílý šátek pod kvetoucí kapradí, padalo by na něj ryzí zlato.
- Květomluva spojená s kapradím nám říká: Jen pomalu! Jen zvolna! Rozmysli. . .
- Kdo má květ kapradí, může o půlnoci filipojakubské, z 30. dubna na 1. května, nabrat ze studní, řek i kašen vína do libosti. Neboť právě v tu chvíli se všechna voda proměňuje ve víno.
- Místy se říká, že kapradí kvete jednou do roka i před božím hodem velikonočním mezi 11. a 12. h (nebo mezi 12. a 1. h), a to jenom na okamžik, na minutku. Květ je zlatý, jako oheň třpytivý, nebo krvavý plamínek, tak jasný, že oslňuje zrak, anebo tak drobný, že se může schovat i za nehtem.
- Valašská pověst vypráví, že se jeden Valach ukryl o svatojánské půlnoci před lijákem pod most, mezi kapradí. Právě v tu chvíli z kapradiny opadával zlatý květ a spadl mu do krpce (boty). Sotva Valach vylezl zpod mostu, spatřil pod zemí veliký poklad. I běžel domů, zavolal lidi, aby mu pomohli ho vykopat. Lidé ho zprvu neviděli – jen jeho hlas slyšeli. Když ho pak konečně uviděli a on je dovedl k mostu, poklad už neviděl. Květ z kapradí mu totiž mezitím z krpce vypadl.
- Slované pokládají kapradí za Perunův květ, to je symbol blesku. Proto se jeho květu bojí čerti, proto jeho rozkvět provází hřímání a blýskám. Květ odmyká zámky i dveře, jichž je nutné se jen dotknout, aby spadly závory, a zjevily se podzemní poklady a právě tak rozráží blesk a hrom „oblačné skály“, za nimiž je dobře ukryto zlato sluneční. V Rakouských Korutanech říkají, že kapradí rozkvétá v tu dobu, kdy slunce porazí černého vlka to je z jara, kdy Perun vítězí nad zimou.
Kapradí jako symbol ztráty panenství?
České národní písně, když se zmiňují o kapradí, tak poukazují na ztrátu panenství. Neví se, jak tohoto významu kapradí nabylo. Každý, ale zajisté rozumí, co znamená píseň:
„Jaké je to kořeníčko kapradí?
Povezou tě, má panenko do Prahy,
Povezou tě, má milá, kdes, jak živa nebyla.“
Podobný smysl tají se v písni, kde dívka vzpomíná s povzdechem na doby šťastného milování:
Měla jsem holoubka, on mi uletěl,
že já budu plakat, na to zapomněl:
zaletěl mi do kapradí, už se více nenavrátí - ach nenavrátí!
Na závěr ještě jedna pověra, jak lze získat poklad:
Nebylo snadné získat ten zázračný květ. Kdo se ho odváží hledat, musel vyjít mezi dvanáctou hodinou noční na křižovatku, přes kterou už nesli mrtvého na hřbitov. Na té cestě se odvážlivci zjevovala oživlá těla nebožtíků, známých i neznámých, a snažily se ho od jeho úmyslu odvrátit. Nesměl si jich však všímat, jinak by propadl ďáblu.
Po přestálé zkoušce se úderem dvanácté objevil zasmušilý myslivec a podal odvážlivci krabičku se semenem kapradí. Kdo ji měl, uzřel poklady, jež země v sobě tají: stříbro, zlato, drahé kameny i zakopané peníze. Dotknutím květu spadly zámky a závory ze dveří, rozpadnou se okovy i pouta. Proto bylo semeno kapradí tak vážené a tajuplné, ačkoli ho snad nikdo, kdo o něm mluvil, nikdy neviděl. A kdo ho chtěl získat, musel se dle jiné pověry zapsat ďáblu. K tomu vedla zvláštní pravidla a zaříkávací formule. Mimo jiné se takový člověk po celý advent nesměl modlit, chodit do kostela ani dotknout svěcené vody. A přece i po takové přípravě bylo sbírání semene kapradí spojeno s nebezpečenstvím pro tělo i duši. Kdo se šťastně ke květu přiblížil, nesměl se ho dotknout holýma rukama. Musel podestřít šátek bílý jako sníh a na něj květ setřást – jinak zmizel jako rosa v písku a rozplynul se jako mlha ve větru. Na Slovensku zase lid bájí, že kdo o půlnoci květ kapradí získal a nosil jej při sobě, sám se stal neviditelným, ale všechny poklady světa se mu staly viditelnými.
Z českých pověstí o kříži: Proč nemá kapradina kmene
Až do smrti Kristovy vynášely kapradiny své mocné koruny jako palmy nad ostatní stromy. Když byl Kristus odsouzen k smrti na kříži, sám ďábel obcházel stromy a prosil, aby daly své dřevo k utesání kříže. Nenacházel dlouho žádného, každý se hrozil nešlechetného skutku. Tu se přiblížil ke kapradině a lichotil jí, že by se pro svou krásu měla státi královnou všeho stromoví, a nabídl se, že by jí k té cti pomohl, kdyby své dřevo propůjčila na kříž pro Krista. Kapraď z pýchy svolila. Ostatní stromy, keře i rostliny zhrozily se tak ohavného skutku a vyloučily ji ze svého společenstva. Když jí byla uťata koruna a kmen odříznut od kořene a když i její družky kolem vesměs divem ztratily peň, poznala, že byla oklamána a žalovala svůj bol ďáblu, jenž se jí vysmál. Stromy nyní, lítostí jsouce jaty, prosily Boha, aby ji nevyhladil z povrchu zemského. Bůh se smiloval, ponechal ji na zemi, ale za její pýchu ji tak ztrestal, že nevytváří kmene. (1934)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol., Klára Trnková – Magické byliny,
