V tento den se ve slavnostně vyzdobených kostelech světívaly květiny, byliny a semena. Proto se svátek nazýval dnem Marie kořenné, případně Kořennou Matkou Boží. Tento zvyk vycházel z biblické legendy o Mariině prázdném hrobě, jenž měl být naplněn vůní bylin a květin. Církev pro tento obřad ustanovila zvláštní požehnání, tedy svátostinu, jíž modlitbami vztáhla léčivou moc bylin k Bohu, na přímluvu Panny Marie a svatých. Nejstarší církevní formule k žehnání bylin je doložena v Německu již v 10. století; ve starých německých pramenech se tento svátek označuje přímo jako Krautertag – den bylin. U nás tento svátek zmiňuje na konci 14. století Tomáš Štítný: "na svatú Královnu světívali semena, kvietie." Na tento svátek navazuje svátek Narození Panny Marie, Matky Boží (8. září), lidově Matička, Matka Boží semenná, malá Matička. Období mezi Nanebevzetím PM a Narozením PM se lidově říkalo "mezi matičkama."
Naši předkové věřili, že posvěcením nabývají mariánské byliny ještě zázračnějších a mocnějších účinků léčivých i sil magických; že nejen hojí a uzdravují, ale též chrání před zlými mocnostmi a všelikým neštěstím. K požehnání se předkládaly rozličné rostliny, obyčejně v určitém počtu, nejčastěji pak ty, jež měly účinky léčebné a jimž lid přisuzoval zvláštní moc. Požehnané zeliny vkládaly se do osetého pole, přimíchávaly do krmení dobytku, spalovaly se za bouře nebo bývaly nošeny jako amulet.
Z r. 1642 se nám dochoval tento zápis: „Na ten den všelijaké byliny od pobožných do kostela se nosívají, kteréž se od kněze pobožnými modlitbami světí, a ty se z nábožnosti a ne z pověr proti čárům, hromobití i k lékařství užívají, odkudž ten svátek má staré jméno od Čechů „Kořenná Matka Boží“, nebo tehdáž každé koření a každá bylina, jako i obilí dozrává, proto prvotiny z nich jako ze Starého zákona Bohu obětujeme, tím prosíce, aby je nám sám požehnati ráčil. Rovněž jako palmy na Květnou neděli, neboť nejprvnější pupence se stromu světíme, aby je Pán Bůh dále ve vzrostu spravoval — tak tuto byliny dozralé, aby je sám požehnal.“ (Hofmann)
- Požehnané byliny se ve stavení dávaly na čestné místo za svatý obrázek, nebo se zastrkovaly do osetého pole pro lepší úrodu, pokládaly do krmení dobytku, spalovaly se při bouři, aby stavení a úrodu ochránili před ohněm, hromy a blesky, krupobitím a povodněmi. Na tuto pověru je pěkná rada z Turnovska: "Na Matičku boží má se trhati koření, dát usušit, a když hřmí, má se z něho spálit, aby hrom neuhodil."
- V Hlučíně nosili do kostela dobromysl, vratičku, balšánek (mátu), jimiž pak okuřovali dobytek, když se na jaře poprvé vyháněl na pole.
- Posvěcené byliny se také nosily na těle jako amulet, jako ochranný prostředek proti veškerému nebezpečí. Samozřejmě je lidé také sušili, aby se jimi mohli v zimě léčit. V Příbrami kupovali hospodáři léčivé byliny svázané do otýpek od kořenářek, které je měly rozloženy na nůších před kostelem sv. Jakuba.
- Také se mezi našim lidem traduje, že svatá královna dostává první výlupek, to je lískový ořech, jelikož v této době dozrávají. (Lískový ořech je symbol plodnosti)
- Jiná pověst říká, že matka, jíž zemřelo dítě, nesmí jísti jahody do svátku "Nanebevzetí Panny Marie," jinak by bylo dítko v nebi jahodami poděleno. Totéž platí i o třešních a malinách.
Byl také zaznamenán zvyk rozdávat medovou kaši v předvečer tohoto svátku:
„V Čechách bývalo obyčejem u Strakonic, na sváteční večer Panny Marie při církvičce sv. Rocha rozdávati darem medovou kaši, a to prý proto, aby lid druhdy na hradě tam sídlivší pokoje míval od duchů v noci. Časem proměnila se tato medová kaše pro nepohodlnost svou v chléb, pivo a několik krejcarů co almužnu chudým, ba od roku 1789 ve tři sta zlatých ročně pro chudé, avšak i tyto tři sta zlatých jmenují se až po dnes „medovou kaší“.“
zdroj: archiv Antonín ViK, Český Lid: K. Pejml, Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře: E. Večerková, vyobrazení: obraz: Oldřich Vlach (1886-1958)
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
