Panna Marie „kořenná“, lidové zvyky a pověry

Které byliny se do kytic vázaly

Svátek Nanebevzetí Panny Marie připadá jako jeden z hlavních mariánských svátků na den 15. srpna, kdy vrcholí nejenom sklizeň, ale také sběr léčivých rostlin, které se v tento den podle prastarého zvyku žehnají. Tento zvyk vycházel z biblické legendy o Mariině prázdném hrobě, jenž měl být naplněn vůní bylin a květin. Z tohoto důvodu je v lidové tradici tato bylinková slavnost označována jako den: Panny Marie ve žních, Panny Marie kořenné nebo Matičky bylinné. Na tento svátek navazuje svátek Narození Panny Marie (8. září), lidově Matička, Matka Boží semenná, malá Matička. Období mezi Nanebevzetím PM a Narozením PM se lidově říkalo "mezi matičkama." 

Tento svátek byl slaven v Jeruzalémě již od 5. století a v Římě od 7. století. Motiv květin vychází z křesťanských legend. Podle jedné verze apoštolové pohřbili Pannu Marii na úpatí Olivové hory. Z apoštolů se ovšem opozdil Tomáš. Po příchodu požádal, aby mu apoštolové odsunuli balvan, protože chtěl Pannu Marii naposledy vidět. Poté, co apoštolové hrob otevřeli, zjistili, že se v něm nachází pouze květy růží, lilií a další vonné byliny a květiny. Když apoštolové spatřili v prázdném hrobě zázrak v podobě květin, uvěřili ve vzkříšení (Nanebevzetí) Panny Marie. Tyto byliny a květiny se interpretují jako zástupy mučedníků, andělů a panen, které doprovázely Marii do nebe. 

Naši předkové věřili, že posvěcením nabývají mariánské byliny ještě zázračnějších a mocnějších účinků léčivých i sil magických; že nejen hojí a uzdravují, ale též chrání před zlými mocnostmi a všelikým neštěstím. Za nejúčinnější se považovaly byliny natrhané v blízkosti kapličky, kříže a sochy světce u cesty anebo pole. Konaly se poutě a procesí do kostelů a chrámů, jejichž interiér zdobily kytice připomínající krásu a půvab Panny Marie. Kytice a uvité věnce z polních květin a bylin přinášely bylinkářky a ženy jako obětní dar a poděkování. Kytice nesly různá regionální označení, většinou bylinky, ale také shrabky, kupky nebo důtky. 

Kolik a které byliny se do kytic vázaly?

Složení a druhy bylin se odlišovaly podle oblasti a bylinkářské tradice. Užívaly se však byliny spojované s Pannou Marií a mariánskou symbolikou jako například třezalka tečkovaná (koření matky Boží) nebo třeslice prostřední, hvozdík (vlásky nebo slzičky Panny Marie). Nejčastěji se v kytici nebo věnci objevovalo bylin sedm (sedm bolestí Panny Marie související s osudem jejího syna Ježíše Krista) nebo devět (devět měsíců těhotenství). V některých krajích se jich vázalo dokonce dvanáct (podle počtu apoštolů). Mezi nimiž nesměla chybět máta, meduňka, saturejka, levandule, žebříček, měsíček a šalvěj. Místy se dokonce uvádělo až 72, tolik květů mělo být nalezeno v prázdném hrobě Panny Marie, která zemřela v 72 letech. 

Kytice tvořily nejen byliny a květiny z polí a zahrad (máta peprná, třezalka tečkovaná, starček, heřmánek pravý, mateřídouška vejčitá, vratič obecný, čertkus luční, routa vonná, divizna velkokvětá, šalvěj rozmarýna, řebříček obecný nebo dobromysl obecná), ale i zemědělské plody (obilné klasy a makovice) a zahradní květiny (jiřiny a mečíky) nebo lísky a výhonky břečťanu popínavého. 

Posvěcené květiny, věnce, byliny a semena měly v životě našich předků nezastupitelné místo, přičemž se těšily velké úctě zejména v lidovém léčitelství a ochranné magii. Lidé tyto voňavé svazky nejčastěji věšeli na domovní dveře, do stájí nebo uvnitř stavení za svatý obrázek či kříž. Domov tak nejen příjemně provoněli, ale především ho chránili před ničivými živly, jako byl oheň, hromy s blesky, krupobití nebo povodně. Ze stejného důvodu zastrkovali posvěcené rostliny také do osetých polí, což mělo zajistit bohatou úrodu a ochranu před nečasem. Usušené byliny pak sloužily jako základní domácí lékárna. Léčivé odvary pomáhaly nemocným členům rodiny, ale přidávaly se i hospodářským zvířatům do krmení nebo se z nich připravovaly obklady na poraněná místa. Živou víru v moc přírody dodnes dokládá půvabná lidová rada z Turnovska, která praví: Na Matičku boží se má trhati koření a dát usušit, a když pak hřmí, má se z něho kousek spálit, aby do stavení neuhodil hrom.

- V Hlučíně nosili do kostela dobromysl, vratičku, balšánek (mátu), jimiž pak okuřovali dobytek, když se na jaře poprvé vyháněl na pole. - Posvěcené byliny se také nosily na těle jako amulet, jako ochranný prostředek proti veškerému nebezpečí. Samozřejmě je lidé také sušili, aby se jimi mohli v zimě léčit. - V Příbrami kupovali hospodáři léčivé byliny svázané do otýpek od kořenářek, které je měly rozloženy na nůších před kostelem sv. Jakuba. - Také se mezi našim lidem traduje, že svatá královna dostává první výlupek, to je lískový ořech, jelikož v této době dozrávají. (Lískový ořech je symbol plodnosti) - Jiná pověst říká, že matka, jíž zemřelo dítě, nesmí jísti jahody do svátku "Nanebevzetí Panny Marie," jinak by bylo dítko v nebi jahodami poděleno. Totéž platí i o třešních a malinách. 

Mariánský slamník:

Za starých časů dávali šestinedělkám do postele magický počet léčivých bylin, které v teple uvolňovaly účinné látky. Pokud byste rádi oživili tento pěkný zvyk a ušili své kamarádce bylinkový polštářek, uvažujte o těchto bylinách. Jde o moderní porodní variantu mariánského slamníku, kterou pro šestinedělky vytvořila novodobá fytoterapie.

Byl také zaznamenán zvyk rozdávat medovou kaši v předvečer tohoto svátku:

„V Čechách bývalo obyčejem u Strakonic, na sváteční večer Panny Marie při církvičce sv. Rocha rozdávati darem medovou kaši, a to prý proto, aby lid druhdy na hradě tam sídlivší pokoje míval od duchů v noci. Časem proměnila se tato medová kaše pro nepohodlnost svou v chléb, pivo a několik krejcarů co almužnu chudým, ba od roku 1789 ve tři sta zlatých ročně pro chudé, avšak i tyto tři sta zlatých jmenují se až po dnes „medovou kaší“.“

Střípky z historie:

Církev pro obřad ustanovila zvláštní požehnání, tedy svátostinu, jíž modlitbami vztáhla léčivou moc bylin k Bohu, na přímluvu Panny Marie a svatých. Nejstarší církevní formule k žehnání bylin je doložena v Německu již v 10. století; ve starých německých pramenech se tento svátek označuje přímo jako Krautertag – den bylin. U nás tento svátek zmiňuje na konci 14. století Tomáš Štítný: "na svatú Královnu světívali semena, kvietie." 

Z r. 1642 se nám dochoval tento zápis: „Na ten den všelijaké byliny od pobožných do kostela se nosívají, kteréž se od kněze pobožnými modlitbami světí, a ty se z nábožnosti a ne z pověr proti čárům, hromobití i k lékařství užívají, odkudž ten svátek má staré jméno od Čechů „Kořenná Matka Boží“, nebo tehdáž každé koření a každá bylina, jako i obilí dozrává, proto prvotiny z nich jako ze Starého zákona Bohu obětujeme, tím prosíce, aby je nám sám požehnati ráčil. Rovněž jako palmy na Květnou neděli, neboť nejprvnější pupence se stromu světíme, aby je Pán Bůh dále ve vzrostu spravoval — tak tuto byliny dozralé, aby je sám požehnal.“ (Hofmann)

Modlitba za požehnání bylin:

Při liturgii kněz nekropil byliny svěcenou vodou jen tak. Pronášel nad nimi zvláštní formuli, která propojovala stvořenou přírodu s duchovním světem. V historických kancionálech a rituálech (např. Rituale Romanum) byla zapsána tato slova (zde v českém překladu):
„Bože, ty jsi skrze Mojžíše přikázal synům Izraele, aby přinášeli prvotiny plodů a zelených bylin do chrámu k požehnání. Shlédni na tyto byliny a plody, které ti s vděčností přinášíme, a sešli na ně své požehnání. Dej, aby lidé i zvířata, kteří je budou užívat, našli v nich lék proti nemocem a ochranu před úklady nepřítele. A jako byla Panna Maria vzata s tělem i duší do nebe, dej i nám, abychom skrze její přímluvu dosáhli věčné spásy. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.“ Po modlitbě následovalo vykuřování kytic kadidlem a trojí pokropení svěcenou vodou.

zdroj: archiv Antonín ViK, Český Lid: K. Pejml, Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře: E. Večerková, www.leros.cz - o bylinkách, vyobrazení: obraz: Oldřich Vlach (1886-1958)