Svatební hostina (hody, hodokvas, svatební oběd) byla jedním z nejdůležitějších součástí celého svatebního cyklu. Rodina nevěsty se tu prezentovala před příbuzenstvem, kmotry a dalšími pozvanými hosty. Proto se nevěstini rodiče často i zadlužili, jenom aby mohli dceři vystrojit důstojnou svatbu a hostinu. Její velikost vypovídala zpravidla o sociálním postavení a prestiži svatebních rodin. Všeobecně se nazývala svatební stoly a neříkalo se, kolik hostů bylo na svatbě, ale „u kolika stolů se jedlo.“ I chudá svatba měla mít alespoň dva stoly. Nebylo ovšem výjimkou, že v lidovém prostředí se sešlo až 300 svatebních hostí. Velikost svatby se měřila i podle počtu hudebníků.
Svým celkovým pojetím plnila hostina i funkci obřadu včleňujícího snoubence do společenství dospělých a současně byla "posvěcením shody" všech zúčastněných osob, vyjadřujících dobrou vůli přijmout novomanžele mezi sebe. Tento význam potvrzuje i dokument ze sněmu českých bratří z 16. století. Jsou nabádáni, aby své svatby slavili skromně: sousedův, lidí dobré vůle, pozvouce, i také přátel v mále, pro oznámení lidem, že sou se nesešli nařádně. Nejprv, aby hodní svědkové byli, a společným jídlem potvrdili snětí to řádné a poctivé k manželství, že jest v Kristu a v církvi.
Při návratu z kostela cestou na svatební hostinu místy docházelo k zatahování, zastavování, držení svatby, zatrhávání atd. Průvod svatebčanů byl obřadně uzavírán, zastavován rozmanitými překážkami (provazy, klády, řetězy atd.), z nich se ženich se svým doprovodem musel vyplatit. Tento obyčej symbolizoval obyčejové právo různých vesnických skupin na vydání nevěsty z jejich prostředí a povinnost ženicha bylo nevěstu vyplatit – přeneseně ji „koupit“ od těch, kteří se až dosud o ni starali. Zatahování cesty se uplatňovalo zvláště tehdy, když šlo o přespolní sňatek a u zámožných selských svateb, které stýkaly naději na bohatší, furiantský příspěvek. Často byly součástí tohoto zvyku i hrané „taškařice.“
Podoba společného stolování závisela od celkového způsobu uspořádání svatby. Zpravidla se konal svatební oběd u nevěsty a pozdní večeře u ženicha, někde se však hodovalo nejprve v hospodě, odkud se přešlo k obědu do domu ženicha a teprve potom se konala večeře ve svatebním domě u nevěsty, jinde (Haná, Šumava) byli svatebčané hoštěni první den u nevěsty a druhý u ženicha. Na Chodsku a v Podkrkonoší se hosté z obou stran po oddavkách rozešli po krátkém zastavení v hospodě na hostinu do domů ženicha i nevěsty a teprve druhý den, po přestěhování nevěsty, se uspořádala společná hostina se všemi obyčeji a zvyky u ženichových rodičů. Na Lipnickém Záhoří se stávalo ještě na počátku 20. století, že pro nedostatek místa stolovali někde ženichovi příbuzní v domě jeho rodičů a svatebčané z nevěstiny strany spolu s nevěstou, mládenci a družičkami v domě nevěsty.
Proč se říká „že se upejpá jako nevěsta“
V oblasti Luhačovicka se ženich a nevěsta ještě v devadesátých letech 19. století svatební tabule neúčastnili; seděli v komoře, žertem se říkalo, že jsou „před přijímáním“, tj. před první nocí a nesměli nic jíst, až po svatební hostině. Jak uvádějí zápisy z první poloviny 19. století, také na Podluží a Břeclavsku se nevěsta zdržovala veškerého jídla, sedíc v koutku mezi družičkami. Od toho prý vzniklo přísloví pro toho, kdo se u stolu stranil jídla: Sedíte tu jako chorvatská (selská) nevěsta! O stydlivé dívce se obecně i jinde říkalo, že se upejpá jako nevěsta. Na severu Moravy, v obcích bývalého panství Kolštejn prý ženich seděl v komoře, kde sám pojídal své porce svatebních jídel. Na Jihočeských Blatech bývalo zvykem, že se novomanželé najedli každý ve svém domově v některé pauze po návratu z kostela, kdy šli hosté nejdříve do hospody, a pak teprve na hostinu: Mrav žádal, aby při hostině ničeho neokusili.
Svatební jídelníček:
Skladba jídel byla ovlivněna jednak místními zvyklostmi, jednak majetkovými poměry rodiny. Většinou se začínalo silnou polévkou z drůbeže nebo hověziny s domácími nudlemi. Byl to buď vývar, nebo zadělávaný drůbeží kaldoun s vařenými droby, kořeněný muškátem. Po polévce následoval bílý křen, hustá křenová smetanová omáčka s loupanými mandlemi, knedlíkem a vařeným hovězím masem. Pak přišla na stůl husa pečená s jablky, vepřová nebo skopová pečeně se zelím a knedlíkem. Po ní se podávala smažená kuřata, fašírovaná vepřová pečeně v „závoji“ (vepřové pobřišnici), kořeněná zvěřina na smetaně, uzené se švestkovou omáčkou a různá krajová jídla. Konala-li se svatba o masopustu, nabízely se také zabíjačkové speciality.
Porcování masa, přinášeného vcelku, družba nabízel nejváženějšímu a nejvzácnějšímu hostu. Na Horácku svatebčané obvykle nejedli maso, které si brali jako výslužku domů, a proto dávali hostům na stůl jen lžíce. Ještě na konci 19. století bývaly v některých regionech vidličky a stejně tak i talíře na svatbě neznámou věcí; na Valašsku si každý svatební host vzal s sebou kapesní nůž a od hostitele dostal pouze dřevěnou lžíci. Jedlo se ze společné mísy a pilo z jedné sklenice nebo džbánu, které si hosté vzájemně podávali.
Hostina končila sladkou krupičnou kaší, která ovšem byla spíše obřadní záležitostí, měla zajistit mladé rodině blahobyt, štěstí a mnoho zdravých dětí. Můžeme v tom tušit pozůstatek dávných obětí, k nimž patřilo i obětování pokrmů. Po všech předchozích masitých pokrmech nebylo divu, že o kaši málokdo stál, a tak se často stávala prostředkem zábavy. Lidé s ní po sobě házeli a bavili se už dosti uvolněně. Napomohlo tomu i množství vypitých alkoholických nápojů, které při svatební hostině nesměly chybět. V dávných dobách zřejmě svatebčané tuto kaši slazenou medem opravdu obětovali.
Nedílnou a významnou součástí nejen hostiny, ale celého svatebního ceremoniálu bylo pečivo. Pekly se už zmiňované zvací koláče a množství menších koláčků pro přihlížející, tzv. metáčků, které byly přihlížejícím rozhazovány cestou k oltáři i při návratu. Svatební koláče na stůl musely být reprezentativní. Byly buď kulaté ve velikosti dlaně, nebo české vázané, jinde zase uzavřené a různě ozdobně prostříhávané. Typologie svatebního pečiva je nesmírně bohatá a má mnoho krajových variant. Nepřehlédnutelné však byly obrovské svatební koláče, které už nebyly pouhým pečivem, ale unikátním výtvarným dílem. Nevěstin koláč byl velikosti kola od vozu, vysoký 15–20 cm. Byl z dobrého kynutého těsta a jeho povrch byl pokryt dlouhými pruty, na vrcholu svázanými dlouhou pentlí.
Počátkem 20. století bylo už zcela běžné podávat při selských svatbách na závěr hostiny pravou zrnkovou kávu se smetanou. Ve všední dny se pila pouze melta. K tomu se kromě koláčů podávala bábovka, koblihy, trdelník, boží milosti a podobné pečivo. Cukrářské dorty, drobné cukroví a zákusky jsou novodobější záležitostí, zejména v lidovém prostředí. Tak jako dnes, i kdysi se pro každého hosta uchystala výslužka. Pečené maso, koláče, díl nevěstina koláče a další sladkosti. (Svatební jídelníček – Kamila Skopová)
"Na Domažlicku měli na oběd připravená tato jídla: polívku, hovězí maso s bílou omáčkou, kaši, pryžlík, chleba do toho máčet, pak černou omáčku na hovězí maso, potom omáčku z drštěk, zelí s uzeným masem a hrách. — Pak přišla pečeně, jelita a naposled koláče."
Svatební hostina na Opavsku (1770)
Konrétní obraz svatebního hodování z druhé poloviny 18. století nám poskytuje úryvek z popisu svatby v Mokrých Lazcích na Opavsku z 30. října roku 1770, zachycený P. Aloisem Eichlerem, kaplanem v Hrabyni: První den podávalo se na svatbě sedmero jídel a na konec výslužka, což byl podlouhlý koláč s připečeným kouskem hovězí pečínky; výslužku berou si svatebčané domů. Po německu slove taková výslužka „Besscheides-sen“. Druhého dne byla nevěsta uvedena do kostela a potom šel svatební průvod po starém zvyku do krčmy. Teprve za několik hodin byla hostina. Sedělo se za třemi stoly na lavicích z pouhých položených prken, což se zdálo panu kaplanovi velmi nepohodlné. Jídla byla: polévka s pohankovou kaší, hovězí maso s mléčným křenem, vepřová pečeně se zelím, hovězí jazyk v omáčce, kuřata s nudlemi, koláče a buchty, dršťky, pečená hus s jablky a nakonec zase výslužka. Pilo se pivo a zajídalo se dobrým chlebem. Při hostině hrála muzika na dvoje housle, cimbál a klarinet, prováděly se různé rozpustilosti. Z hostí mnozí stavěli se před muzikanty, zanotili své oblíbené pěsničky a dali si je hráti. Mnozí křičeli z plných hrdel, mnozí mluvili hloupé řeči, sypali měděné peníze do cimbálu, cpali svým sousedům zelí dřevěnými lžicemi do úst nebo škádlili je táhajíce je za vlasy. Když se muži podnapili, nebyly ženy s to mírnými domluvami udržeti je na uzdě, přičemž hosté z Hrabyně byli velmi rozpustilí. Družičky zatím zpívaly píseň o Cellenské Panně Marii. Pokaždé, když nové jídlo mělo přijíti na stůl, tloukl družba mezi dveřmi polorozštípnutým jedlovým dřevem...
Svatební hostina na Turnovsku:
Z kostela se vraceli svatebčané k nevěstě na hostinu. Na prahu domu byli svatebčané přivítáni plným pohárem vína. Po vážném úvodu starosvatky se slova ujal družba, bavil svatebčany veršovanými řečmi komického obsahu. Před podáváním prvního chodu byla před nevěstu postavena přikrytá velká mísa. V ní seděla kvočna s kuřaty – to mělo zajistit novomanželům štěstí. Stejnou mísu, tentokrát s figurínou děťátka, přinesl na stůl družba po skončení hostiny. Do ní se vybíraly peníze „na kašičku“. Vybrané peníze dostávala kuchařka či hospodyně a družba za své služby.
Během hostiny novomanželé seděli u rohu stolu, jedli z jednoho talíře a lžíce měli svázané červenou mašlí. Nevěsta neměla jíst mnoho, aby pak měla v manželství všeho dostatek. Svatební hostina zachovávala mnoho tradičních jídel. O hojnost jídla se postarali i hosté, kteří dávali před svatbou nevěstě tzv. „podarek“ v podobě vajec, másla, smetany, mouky, drůbeže apod. Podle masitých chodů se rozeznávaly svatby „na patero“, „na šestero“, apod. Nutnou součástí každé hostiny byly koláče.
Hostina začínala obvykle slepičí polévkou. Dalším svatebním chodem byla vařená slepice, nebo pečená husa, kachna či jiná drůbež. V chudších rodinách tradiční jídelníček tvořila často dumlíkačka (staročeská polévka z tuřínu), drůbež a kaše. Prosná nebo krupičná, politá medem se na všech hostinách objevuje ještě v 19. století. V bohatších rodinách přicházelo na stůl vždy dostatek masa – vepřového, drůbežího, uzeného se zelím a knedlíky, také zvěřina s různými omáčkami a také dostatek pití – piva, vína i pálenky a rosolky.
Hostinu ukončovala obchůzka družby s velkým svatebním koláčem, do kterého se přítomní hosté skládali nevěstě „na kolíbku“ či přidávali různé dárky. Když mládenci přinášely ke stolu mísy s vodou, aby si družičky mohly umýt ruce, každá upustila do vody peníz. Vybrané peníze z mís propili a protančili mladí druhý den v hospodě.
zdroj: kniha - Rodinné svátky o století zpátky, Kamila Skopová
kniha - Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová
kniha – Už mou milou do kostela vedou, PhDr. Vladimíra Jakouběová
vyobrazení: obraz Josef Kočí, Svatba na Plzeňsku
