Husa domácí v bájích a pověrách lidu českého

Vedle slepic patřily k nejhojněji chovaným zvířatům na starém českém venkově husy. Hospodyně na ně nedaly dopustit – byly totiž zdrojem neocenitelného, jemného peří do teplých peřin a výtečného, chutného masa. Naši předkové si bez dozlatova upečené husy s křupavou kůrčičkou neuměli představit žádnou významnou událost v roce. Byla neodmyslitelnou korunou slavnostní tabule během poutí, posvícení, svatebních veselí i radostných obžinek.

Při slavnostním obědě se pak u stolu odehrával symbolický rituál. Hlavního slova se ujal sám hospodář, který husu s úctou rozkrájel a její kousky rozděloval chase podle zásluh a očekávání. Pacholkovi a děvečce položil na talíř po šťavnatém stehně – to proto, aby jim nohy dobře sloužily, měli sílu a po celý rok čile běhali kolem hospodářství. Pohůnkovi, skotákovi či mladému učedníkovi zase s úsměvem podal po křídle. Tento symbolický dar měl mladíky povzbudit, aby byli při každé ruční práci hbití „jako vítr“ a nikdy se neoddávali hříšné lenosti.

Podobně jako o jiných ptácích, také o husí rodině se na starém venkově tradovalo, že to původně bývali lidé. Lidová tvořivost jim proto vtiskla do vínku velmi lidské vlastnosti. Vše začíná u hlavy rodiny – u housera. Ten byl prý v pozemském životě vyhlášeným a nenapravitelným pijákem. Stará povídačka říká, že jeho typické syčení a kejhání dodnes neznamená nic jiného než hlučné vyvolávání: „Dejte mně ještě máz!“

Husa, jakožto starostlivá a šetrná hospodyně, zase nemá pro toulky svého chotě žádné pochopení. Když už je noc na krku, posílá svá housata do hospody, aby otce přivedla k rozumu. Popohání je slovy: „Jděte zas už pro tátu!“ Malá housata pak matku vzorně poslouchají, cupitají za otcem a sborově ho napomínají: „Táto, pojďte domů, je večír!“ A proč husy tak často a dlouho otáčejí hlavy k nebesům a upřeně hledí vzhůru? I pro to měli naši předkové kouzelné vysvětlení. Pán Bůh jim prý kdysi slíbil, že jim nadělí teplé botky, aby nemusely celé dny stát bosé ve studené vodě. Husy tak dodnes s nadějí vyhlížejí k nebi a netrpělivě čekají, zda jim slíbené obutí už konečně nese anděl.

Kdo chtěl rozumět husí řeči, musel podle staré pověry useknout hlavu bílému hadu, rozštípnout ji, vložit do ní hrách a takto ji zakopat v zahradě. Když pak hrách vyrostl, dotyčný snědl první lusk a od té chvíle rozuměl všemu, co si husy mezi sebou štěbetaly.

Když hospodář zakoupil husu, musel zajistit různými pověrečnými praktikami, aby se držela doma. Např. hospodyně šla pod komín a husu třikrát otočila okolo nohy, nebo jí vytrhla tři peří a dala je za trám. Místy huse umyli nohy a vodu vylili po síni (jak se dělávalo na Mělnicku). Jinde zase radili, aby hospodyně koupené huse vždy třetí brk vytrhla, což prý zaručilo, že se nikam netoulala. Pokud si někdo koupil housata, neměl je první týden pást, jinak mu prý pošla.

Pověry spojené s nasazováním a líhnutím:

Na Štědrý den mohla hospodyně své husy kouzlem „napravit“, aby v novém roce nesly hodně vajec. Natloukla červené ořechy a jejich jádra pak husám rozhodila – kolik jader která husa sezobala, tolik prý měla v příštím roce snést vajec.

Místy zase dávali husám na Štědrý den žrát přímo ze střevíce, což je mělo popohnat, aby ochotněji chodily k houserům a lépe nesly. Někde jim hospodyně pro změnu přisypávaly do krmení trochu ledku, aby byly čilé a hodně štěbetaly, zatímco houser dostával stroužek česneku, aby byl bujný a zdravý. Staré hospodyně také věřily, že ty husy, které měly na podzim velkou hrudní kost neboli „kobylku“, byly zárukou budoucí bohaté snůšky.

- Na Slovensku umývají o štědrém večeru husám nohy, a ta voda se dá vypít „husákovi“, pak prý husy hodně ponesou a budou míti hojně housat. (Květy 1839.)
- Odcházejí-li hospodyně od večeře na štědrý večer, nebudou husy sedět na vejcích.
- Snese-li husa vejce na zahradě, přijdou prý do stavení zloději. Krade-li v noci zloděj husy, ozývá se prý jedna podruhé: „A mne taky vezmete, a mne taky vezmete?“ Tímto křikem často probudí hospodáře a zloděje zaženou.

Vejce v březnu snesená jsou „k nasazování“ nejlepší. Hospodyně nasazujíc husy, dbá, aby se tak nestalo na sv. Valentina (14. února), to by se housata nevydařila. Nežli se husy na hnízda nasadí, místy jimi otočí třikráte ve světnici. Hnízdo přikrývají strakatou zástěrou, aby prý housat nevykřičela. Když někde selka nese vejce do hnízda, tak si bere na hlavu mužovu čepici za tím účelem, aby se nevylíhli houseři. Kdo nasazuje vejce večer, bude mít samé housery.

- Když na konci masopustu chodí chasa „s medvědem“, jinde „hrachováčem“, trhají si z něho hospodyně kousek hrachoviny a dávají pod husy nebo kvočny sedící na vejcích, aby pilně seděly a housata i kuřata se zvedla. Dle jiné verze, aby se malá drůbež dobře líhla; někde si myslí, že nebudou vejce jalová, ale že se vydaří housata i kuřata veliká a pěkná.
- V které vesnici není v masopustě svatba, tam bude toho roku málo housat; husy prý ponesou vejce jalová; odtud se říká: „Jalový masopust, jalové husy“.
- Z hnízda nemá se ani stéblo slámy vytáhnouti, sice by se vejce zkazila.
- Místy kladou do hnízda mateřídoušku, místy též „libeček“ mezi vejce; housata se prý pak pěkně „vykutálejí“, to je dobře se líhnou.
- Místy dávají husám o štědrém večeru scezené nudle, pak se jim housata zvednou.
- Aby byly husy dobré, maže jim hospodyně na štědrý den hlavy medem.
- Na svaté Tři krále pečou hospodyně buchty, aby se jim housata zvedla. (Chroustov.), ze stejného důvodu se mají se péci na sv. Martina „martinské rohlíky“.

- Když se počnou housata „klobati“, vhodí někdo z domácích na ně chlebové drobečky z kapes, aby nabyla síly a šťastně se vylíhla.
- Jak u kuřat, tak u housat, když se líhnou, není radno pískati, sice by mláďata ohluchla.
- Při vaření nemá hospodyně přikrývat hrnky pokličkami, jinak by se prý mláďata zadusila.
- Vytrhne-li se brk huse z křídla nebo peří z ocasu a v kamnech spálí, housata, která se z vajec této husy vylíhnou, všecka se prý zalknou.
- Housata vylíhlá na pašijové dni jsou nestálá, brzy pojdou; dle jiné verse štípají se mezi sebou. (Ohnišťany.)
- Jakmile se housátka z vajec dostala, stará se hospodyně, aby je před možnou nehodou zachránila. Někde jim dávají do prvního žrádla prášku z hada před sv. Jiřím chyceného, usušeného a na drobno roztlučeného, pak prý housata nečistého hmyzu nežerou, ale jen ten, který jim jde k duhu. (1855)
- Dle jiné verze netrápí taková housata žádný škodlivý hmyz.

O podkuřování housat, pověry:

- Podkouří-li se housata kůží z hada před sv. Jiřím chyceného, dříve, nežli se na zem postavila, hodně porostou.
- V některých krajích nakouří je hospodyně, jakmile se vylíhnou, a prostrkává je nějakou kostrou za tím účelem, aby jim lišák nikdy neuškodil.
- Místy ustřihne hospodyně každému z domácích kousek vlasů, dá je s kadidlem, místy s „ouročníkem“, na řeřavé uhlí a nakouří housata, aby hodně rostla a nikdo jich neuhranul. (N. Bydžov.)
- Na Hradecku pak ustřihnou každému houseti na hlavičce a ocásku kousek chmýří (někde vezmou peří z husy a trochu chmýří z housete), pak každému z domácích kousek vlasů, k tomu přidají kadidlo a mateřídoušku. Promíchavši vše hospodyně dá na řeřavé uhlí, nad kterým drží síto (řešeto) s housaty. Přitom svěcenou vodou třikráte housata pokropí, aby dobře rostla a nikdy „určena“ nebyla.
- Na Moravě podkuřují se housata svěceným lýkovcem, aby nepocházela, při tom se jim dá žráti divizna, svěcený jasan a pupeny z rozličných stromů; pak prý dobře žerou a rostou.
- Aby se housata nesmíchala se sousedovými, nastřihuje jim hospodyně blánu mezi prsty, při čemž je nakuřuje diviznou, aby zdárně prospívala.
- Nežli se housata nakouří, nemají se pouštět ven, že by je prý vrána odnesla. (Žlunice.)
- V některých krajinách nakuřují housata a prohazují okem ze žíní, když je poprvé ven pouštějí, aby se jim žádná nehoda nestala.

- Kdo spatří v roce housata dříve nežli kuřata, bude prý hloupý!
- Neumytý nedávej housatům žráti, sice je „uřkneš“.
- Hynou-li housata, radí „Herbář“: Vezmi listí olšového a křenový „voman“, svař spolu a dej housatům píti; kdyby toho nechtěly, zavři je, nedej jim nic jiného píti, pak mříti nebudou. Věc zkušená!
- Nejvíce prý hynou housata, když kvetou vrby, dle jiné verze nejvíce housat pojde v červnu a
červenci.
- Sežerou-li housata žabičky, jež duha „vytáhla“, a které prý s deštěm spadly, vylezou jim oči. Nažerou-li se petrklíče, pojdou.
- Mají-li housata křeče, váže jim hospodyně na nohy „pašijové niti“, a pozbudou jich hned. Někde v tomto případě omotají housatům na nožky „lýko“.
- Aby měly husy hodně sádla, krmí je hospodyně zvlášť. I radí se, aby jim daly do volete krejcar, že hodně tráviti budou. Jinde zadělají do šišek dřevěné uhlí za týmž účelem.
- Když se husa na krmníku otřese, pokaždé z ní „groš spadne“ (čím méně se pohybuje, tím více tloustne.)
- Někde říkají, že v tom stavení nebudou husy tlusté, kde hospodyně na sv. Martina rohlíků nepekla.
- Aby měla husa žluté sádlo, krmí ji kukuřicí.
- Husa chocholatá se prý špatně krmí, a zůstane hubená.
- Židé neradi kupují chocholaté husy, že prý mají v chocholkách červy.
- Zabíjí-li se husa, nemá jí nikdo litovati, poněvadž se pak dlouho trápí.

- Někde si dávají kožky z nohou vypařené husy martinské do střevíců, aby se jim nohy nepotily, nebo mezi prsty, aby kuřích ok nedostali.
- Má-li někdo nohy omrzlé, přilož si kůži z noh husích a bude ti pomoženo. (Hradecko.)
- Otře-li se nemocný žlutým housetem, zbaví se „žloutenky“. (časopis Krkonoš V. č. 4.)
- Koho bolí v krku, má se po třikráte otříti malým housetem nebo si krk obvázat kožešinou z „chramostejla“. (časopis Krakonoš)