Hosty na svatbu bylo nutno vždy oficiálně pozvat. Čím jich bylo víc a byli z větší dálky, tím bylo zvaní náročnější. Pro bohaté statkáře a hospodáře nebyl problém vyslat posly na koních, chudší lidé to řešili většinou osobně a pěšky. Někde zvala matka nevěsty nebo ženicha, častěji však snoubenci sami. Po druhých ohláškách v kostele se vydali podle daného plánu nejprve ke kmotrům, za mládencem a družičkou, nakonec za dalšími příbuznými a sousedy. Na vesnicích bylo pravidlem, že se zvali sousedé „z obou stran“, protože těsné sousedství bylo pokládáno za velmi blízký vztah.
Z mnoha českých i moravských krajů se dochovaly popisy zvaní, které prováděli družbové a mládenci. Obcházeli domy, zatloukli na dveře a domácí pozvali na svatbu. Starší mládenec nebo sám "družba" měl při zvaní za povinnost vyzvědět, kolik hostů z každé rodiny na svatbu skutečně dorazí. Tento počet pak oznamoval nevěstině matce, aby přesně věděla, kolik zásob bylo na svatební hostinu zapotřebí. Aby si „zváči“ počty lépe pamatovali, schovávali si kousky chleba, který jim podle obyčeje v každém domě nabídli. Tyto kousky chleba, které měly navíc magickou moc, pak „zváči“ odevzdávali nevěstě – buď pro štěstí, aby jí slepice dobře nesly, nebo jako symbol toho, aby měla v novém domově vždy dostatek chleba. Na jedno pozvání by se však nikdo nedostavil, proto se zvalo několikrát. Poslední kolo probíhalo ráno ve svatební den, říkalo se mu „svádění hostů“. Existovaly i jiné způsoby pozvání. V 19. století bylo v některých krajích Čech – a na Moravě se tento zvyk udržel velmi dlouho – běžné roznášet malé svatební koláčky přátelům a známým. Dostávali je dokonce i ti, kteří nakonec na samotnou svatbu zváni nebyli.
Na Hané v týdnu před svatbou zvali ženich a nevěsta své přespolní přátele na veselku. Dostávali od nich drobné dárky – nevěsta „na čepec“ a ženich „na kolíbku“. V neděli před svatbou pak zvali příbuzné a sousedy přímo v obci. Jako první šli zvát „starší“ a „mladší družba“. Prosili hospodáře a hospodyně, aby nejen sami na svatbu přišli, ale aby na ni pustili i své syny za mládence a dcery za družky. Hospodyně pak dala mládencům ukrojit chleba a pobízela je slovy: „Ukrojte si, mládenci, dokola, aby se nám dokola urodilo.“ Po chvíli přicházel v patách za družby zvát sám ženich a za ním nevěsta, pokud pocházela ze stejné vesnice. Také jim hospodáři dávali ukrojit z bochníku a příbuzní jim předávali dary „na čepec a na kolíbku“. V úterý časně ráno pak obcházeli všechny pozvané ještě otcové ženicha a nevěsty, aby je naposledy pobídli, ať se dostaví včas.
Na Plzeňsku a na Klatovsku chodil zvát na svatbu „plampač“ společně s mladým asi dvanáctiletým hochem. Oba „zváči“ měli v ruce rozmarýnový proutek ozdobený červenou stužkou nebo měli rozmarýnu přivázanou červenou pentličkou na levé ruce. Na Poděbradsku nosil „družba“ dlouhý tmavomodrý kabát „namlouvák“ se šosy a na hlavě lesklý cylindr. V ruce měl hůl. Na klobouku, na kabátě i na holi měl připevněny rozmarýnové kytičky.
Na Klatovsku podle Erbena zval „plampač“ takto: „Vzácný a vážený pane hospodáři a paní hospodyně! Dovolte mi s tímto poctivým mládencem do příbytku vašeho vstoupiti. Uctivé pozdravení a pozvání mám vyříditi vám od . . ., abyste, dá-li Pán Bůh, příští outerý sobě nelenovali je do chrámu Páně k svatbě doprovoditi, z chrámu Páně pak do jejich příbytku na trochu hovězí polévky a kousek hovězího masa se dostaviti; k čemuž oni i my dva vás slušně a uctivě zveme.“ Kdo jsa pozván na svatbu přijít hodlá, pošle nevěstě přídavek na oběd: maso, drůbež, mouku, máslo, mléko, suché ovoce a podobně, načež nevěsta zase každému odešle koláče. Na Poděbradsku donesl družba od každého pozvaného nevěstě po kousku chleba, aby se jí dařila drůbež.
„Zváče“ často provázela hudba, která začala hrát, jakmile vykročili na náves, a pak zahrála krátkou písničku v domě každého, koho přišli pozvat. Na Opočensku začínali mládenci zvaní hostů tím, že jakmile vyšli z nevěstina domu, zplna hrdla společně zavýskli a vystřelili z pistole. Hned nato se ozvala hudba. Na Polensku bývala tato muzika velmi prostá a skládala se jen ze tří muzikantů: jeden hrál na skřipky (smyčcový nástroj se třemi strunami), druhý na klarinet a třetí na buben. Stejná kapela pak provázela a bavila svatebčany i během samotné svatby. Ve vsi se obvykle už předem vědělo, kdo bude na svatbu pozván, a „zváče“ už proto lidé netrpělivě očekávali.
Svatebčané pokládali za zvláštní čest, když mezi ně přišel také pan farář. „Zváči“ proto šli pozvat i jeho, přičemž družba mluvil takto: „Velebný a důstojný otče, zdejší osady duchovní správce! Tisícerá přání od ženicha Martina Kalousa, jeho nevěsty Marie Novotné a obojích pánů rodičů skládám. Jak již známo Vaší velebnosti, chystají se v úterý k veselosti. Máme přísně nařízeno sem dojíti, a k té manželské tabuli Vaši vznešenou osobu pozvati. Tedy velebný a důstojný otče, račte tak laskaví býti a neračte k naší prosbě nám odepříti.“
Do přespolních obcí, zvláště pokud byla svatba bohatá, jezdili „zváči“ na koních, jejichž hřívy byly ozdobené kytičkami a mašlemi. Lidé k tomu účelu vybírali ty nejlepší koně ze vsi. Zvláště v Polabí si na nich dávali záležet. Koně z Chrudimska a Pardubicka měli vždy skvělou pověst a každý sedlák pokládal za svou povinnost, aby v tomto ohledu hájil a šířil čest své obce před ostatními vesnicemi. Hudebníci se vezli na voze, ale před každou vsí seskočili a doprovázeli „zváče“ s hudbou až do domů pozvaných hostů. Když obešli všechny adresáty, vrátili se „zváči“ k nevěstě, kde na ně čekal menší oběd. Obyčejně dostávali jaternicovou polévku, vepřovou pečeni a jitrnice. Pokud byl ženich z jiné vesnice, jako tomu bylo v tomto případě, odebral se potom družba s jedním mládencem ještě k němu.
Zvací říkání z Moravy:
Když „zváč“ vstoupil do jizby, starší družba začal: „Nejmilejší přáteli! Nemějte nám za zlé, že sme do vašího příbytka stúpili. Něj ni to z vůle méj ani z vůle staršího mládenca, ale z vůle Pána Boha a z vůle poctivého pána ženicha a poctivéj paní nevěsty, kteří sobě umínili svůj svobodnéj stav proměniti a do stavu manželského stúpiti. Zkazuje vám svatební otec, svatební matka, poctivéj ženich a poctivá nevěsta, dá-li Pán Bůh toho dna dočkati, abyste se za nich nestyděli, jejich hosti byli a jich do chrámu Páně vyprovodili."„Dyby vám taková potřeba nastala, jaká jim včílejší čas, dybyste svoje syny ženili alebo dcery vdávali, alebo sami svůj stav proměňovali, že se vám chcú věrné odslužiti; nebudú-li oni moct, tak Pán Bůh všemohúcí na místě jejich. Pochválen buď Ježíš Kristus." — Když domluvil, podali mu domácí chleba a vína.
V Mořkově u N. Jičína zval ženich s družbou. Zvaní na svatbu v krajích moravských bylo obdobné tomu, které jsme uvedli z Klatovska. Ve 20. století začalo být osobní zvaní nahrazováno písemnými pozvánkami k účasti na obřadu a hostině. I to se v průběhu let změnilo a dnešní svatební oznámení mají trochu jinou funkci. Není to pozvánka ke stolu, ale jen prostá informace o svatbě. Proto se někdy posílá až po ní.
obraz: Josef Šebek (1890 - 1966)
knihy: Moravské obrázky - Jan Herben, Česká svatba - Fr. Vl. Vykoukal,
Moravská svatba - František Bartoš, Český lid - Karel Pejml
