Kořeny obyčeje tkví v předkřesťanských dobách. Obřadní jarní stavění stromů a částí z nich na ochranu domů před zlými duchy a nemocemi znali i staří Římané. V antické literatuře byla větvím určitých stromů připisována ochranná síla. Např. o slavnostech Palilií (21. 4.) zastrkávali římští rolníci do stájí zelené větve, v červnu připevnili na okna a dveře větve hlohu a řešetláku, aby odvrátili zlo. K 1. březnu zasazovali mladé vavřínové stromky před domy a na pole pak zastrkávali větve vavřínu, aby ochránili mladou setbou před snětí. Vavřín a řešetlák platil také u starých Řeků jako silný prostředek proti nebezpečným kouzlům. Ve starém Římě byly slaveny koncem dubna a počátkem května „floralia“. Šlo o veselou až bujnou slavnost, konanou na počest bohyně Flory, která způsobovala, „ut omnia bene deflorescerent“, aby vše dobře odkvetlo.
Příchod jara sám byl oslavován již při jarním slunovratu, asi v době našich Velikonoc, ale v máji, kdy všechen vzduch voní květem, kdy všecko osení z lůna země bujně pučí, bylo slaveno jaro, v němž příroda jeví plodivou svou sílu. V tomto smyslu bylo vítáno jaro již u Řeků, kteří toužebně čekali, až objeví se první vlaštovka nebo první čáp a na ostrově Rhodu slavila mládež ten den zvláštními písněmi a obřady.
V některých německých městech dostávalo se hlásným zvláštní odměny za to, když ohlásili příchod vlaštovky, posla jara. Dle zprávy a popisu známého poety Hanse Sachsa — kdo nalezl první fialku, ukázal ji, a celá ves hned se sběhla; sedláci upevnili kvítko na tyč a tančili kolem něho z radosti, že se jaro vrací. Stavění máje patří do starého fondu evropské kulturní tradice. Pramen z Cách popisuje událost v roce 1224, asi o letnicích – Farář Johanes v nesouhlasném rozhorlení porazil okrášlený strom, kolem něhož o svátku lidé tancovali. Měšťané se však postavili na odpor a kněze v potyčce zranili. Duchovnímu navzdory nařídil rychtář Wilhelm postavit strom znovu. V Hildesbeimu v Německu bylo přiváženo o májové slavnosti pod velením zvoleného k tomu náčelníka na dvouspřežném voze veliké množství májí ve slavném průvodu, jemuž sám purkmistr a rada městská vycházeli vstříc. Májemi pak byly kostely a věže i jiné budovy ozdobeny.
Ve Švédsku a Norsku byl symbolicky oslavován vítězný zápas léta se zimou. Dvě tlupy statných mládenců a mužů koňmo jeli proti sobě, jako by se chtěly do tuhé šarvátky pustit. V čele jedné jel muž jménem Zimorod, oděný kožichem a jinak v hadry celý zabalený, s kopím v ruce. V čele druhé tlupy jel Květovec, ozdobený kvítím a zelenými ratolestmi. Před očima lidu, který se na podívanou hojně sešel, svedli oba náčelníci zápas, až konečně Zimorod podlehl a od soupeře také z neladného hávu byl svlečen, který pak vítěz, právě jako epičtí hrdinové v průvodu své družiny odnesl. V Dánsku bylo léto na prvního máje symbolicky přiváděno do dědin a měst jako mladý, květinami a věnci ozdobený jezdec, provázený družinou taktéž ozdobenou. Tam účastnily se slavnosti také dívky, z nichž si vůdce průvodu vybral družku.
Také v Anglii dle starších svědectví bývala májová slavnost — maygames nebo mayings — ještě v 17. století. Významná je zvláště pro nápadnou podobnost se slavností naší. V noci na prvního máje šli hoši a dívky v hojném počtu do lesa, kde nasekali zelených větví, které pak, květinami přizdobili, při východu slunce byly ve dveřích a oknech již vystaveny. Především však vyhledali a usekli v lese veliký májový strom, který pak na vůz naložili a s hudbou a zpěvem do města nebo dědiny byl vezen. Do vozu byla zapřažena celá řada dvojspřeží volů, kteří mezi rohy kyticemi byli ozdobeni. Na prostranném místě byl pak strom postaven a kolem něho se vesele tančilo.
Je tedy patrno, že slavnost májová je „společným majetkem“ různých evropských národů, kteří si ji dle povahy své přizpůsobili, ale její podstata, že je oslavou vítězství jara nad temným živlem zimy všechny spojuje. A nejvýmluvnějším hlasatelem tohoto vítězství je máj, v němž je nejvhodnější vše oslavit.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Český lid, Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře: Eva Večerková,
Kromulus - Slovanské bájesloví
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
