Kořeny obyčeje tkví v předkřesťanských dobách. Obřadní jarní stavění stromů a částí z nich na ochranu domů před zlými duchy a nemocemi znali i staří Římané. V antické literatuře byla větvím určitých stromů připisována ochranná síla. Např. o slavnostech Palilií (21. 4.) zastrkávali římští rolníci do stájí zelené větve, v červnu připevnili na okna a dveře větve hlohu a řešetláku, aby odvrátili zlo. K 1. březnu zasazovali mladé vavřínové stromky před domy a na pole pak zastrkávali větve vavřínu, aby ochránili mladou setbou před snětí. Vavřín a řešetlák platil také u starých Řeků jako silný prostředek proti nebezpečným kouzlům. Ve starém Římě byly slaveny koncem dubna a počátkem května „floralia“. Šlo o veselou až bujnou slavnost, konanou na počest bohyně Flory, která způsobovala, „ut omnia bene deflorescerent“, aby vše dobře odkvetlo.
Příchod jara sám byl oslavován již při jarním slunovratu, asi v době našich Velikonoc, ale v máji, kdy všechen vzduch voní květem, kdy všecko osení z lůna země bujně pučí, bylo slaveno jaro, v němž příroda jeví plodivou svou sílu. V tomto smyslu bylo vítáno jaro již u Řeků, kteří toužebně čekali, až objeví se první vlaštovka nebo první čáp a na ostrově Rhodu slavila mládež ten den zvláštními písněmi a obřady.
