S nástupem podzimu, po žních, když děti posbíraly na strništích poslední klásky začínal školní rok. Škola bývala často v největší vesnici, bývala jednotřídní, kde se malí i velcí učili pohromadě. Scházely se k ní hloučky dětí z menších vsí a samot, které často bývaly vzdálené i deset kilometrů. Takové děti musely odcházet do školy velmi brzy, byly případy, že vstávaly i před čtvrtou hodinou. Po cestě si děti povídaly, nebo si něco hrály, sbíraly jahody a borůvky, chlapci lozili po stromech – jenže v dešti a vichru, nebo za mrazu jim asi moc do hry a do zpěvu nebylo.
Do školy děti chodily opravdu skoro za každého počasí, v zimě přicházely omrzlé a začátek školy proplakaly. V létě pak úprkem utíkaly před bouří a v dešti přicházely do třídy nejednou úplně promočené a v mokrých šatech vysedávaly až do svého návratu domů. V Podkrkonoší, v horském terénu chodily děti do školy i více než hodinu cesty a mnohdy jezdily na lyžích nebo na sáňkách. Některé děti měly to štěstí, že je hodný pantáta do školy dovezl ve voze nebo na saních a po škole pro ně přijel zase pantáta jiný. Nejhůře to bylo v době tání. V ten čas rodiče nosily dětem do školy boty na přezutí. Při velké nepohodě ovšem zely lavice prázdnotou.
